Jaké hry letos nejvíce bavily šéfredaktora?
Vybraní autoři Zingu vám představili svoje osobní hitparády nejlepších her roku 2019:
Hry roku 2019 podle Zingu: Martin Zavřel
Hry roku 2019 podle Zingu: Michal Jonáš
Hry roku 2019 podle Zingu: Ondřej Partl
Hry roku 2019 podle Zingu: Jan Horsinka
Hry roku 2019 podle Zingu: Ivan Jeziorek
Hry roku 2019 podle Zingu: Jakub Marušák
Šéfredaktor, Zing.cz
Twitter: @martinzavrel
Psaní o hrách se věnuje od roku 2000, od roku 2004 se podílí také na jejich tvorbě. Jeho doménou jsou hry se silným příběhem a akční tituly, velký důraz přikládá herní hudbě. Kromě toho chodí každý týden do kina, má rád fanouškovské srazy a horské výšlapy.
Ačkoliv by někomu mohlo připadat, že rok 2019 byl spíše ve znamení útlumu (a přípravy na budoucí generaci konzolí), moje první verze tohoto seznamu měla 15 položek, ze kterých jsem pak s těžkým srdcem vyřazoval věci jako například Division 2 - která sice vyšla na poměry "live service" her ve vynikajícím stavu a ten první týden jsme si v klanu náramně užili... jenže následná DLC podpora byla mírně řečeno slabá.
Upřímně doufám, že se mi povede vám připomenout, jak rok 2019 vlastně nebyl pro hráče vůbec špatný a nadělil nám celou řadu solidních titulů.
Tento seznam byste každopádně neměli brát jako seřazený podle "objektivních hledisek", jaké používáme například při vyčíslení verdiktu v recenzi. Je to osobní seznam, dle mého soukromého vkusu, takže v něm místy vyzdvihuji nebo zatracuji hry kvůli zcela osobním preferencím, bez ohledu na jejich objektivní kvalitu.
Mimochodem, Disco Elysium na seznamu není pravděpodobně pouze proto, že jej ještě nemám dohrané. A Subnautica: Below Zero tam není prostě proto, že letos vyšla jen Early Access verze.
10. Destiny 2: Shadowkeep
Ať je to jakkoliv, musím si přiznat, že posledních pět let jsem každý rok strávil nejvíce času právě v této hře - a ani letošek nebyl z tohoto pravidla výjimkou. Má to několik důvodů. Jedním z nich je dle mého názoru naprosto bezkonkurenční ovládání a pocit z pohybu, kouzel a hlavně z jednotlivých zbraní, které nezapřou autory série Halo, průkopníky ovládání FPS na ovladačích. Dalším důvodem je existence našeho klanu, ve kterém jsem za ty roky nasbíral skupinu dobrých přátel, se kterými od té doby hrajeme i jiné hry a scházíme se také v reálném světě... náš domov ale byl a je právě na Věži v Posledním městě. Neznám žádnou jinou hru, která by nabízela tak dobrý zážitek z coop hraní a raidy v Destiny jsou naprosto jedinečný zážitek, kterému se žádné jiné MMO hry nevyrovnají. Shadowkeep sám o sobě není nijak extrémně kvalitní datadisk (s výjimkou vynikajícího Garden of Salvation raidu), ale odtržení autorů hry od velkého vydavatele se postupně začíná projevovat na odvážnějších změnách struktury celé hry, která je momentálně po stránce hratelnosti v nejlepším stavu za celé ty roky. Jen toho obsahu prostě není nikdy dost, což je ostatně problém všech "live service" her, snad kromě Fortnite.
9. Sekiro: Shadows Die Twice
Jako velký fanoušek From Software (začal jsem platinovou trofejí v Demon´s Souls, ale zpětně jsem se pak vracel i k jejich starším hrám) jsem se na Sekiro extrémně těšil. A v mnoha ohledech mne hra nezklamala - především opět nabídla naprosto jedinečný, mysteriózní svět, který je ohromná radost prozkoumávat a odhalovat jeho nejskrytější tajemství. Bohužel ale jádro hratelnosti a obtížnosti tentokrát tkví poněkud jinde, než v předchozích hrách Soulsborne "série": celé to je o rytmice. Zatímco v předchozích hrách bylo možné stavět různé buildy postavy, jejích schopností a vybavení, díky niž šlo různé situace řešit různě, zde zkrátka musíte dokázat vyťukat správné kombinace tlačítek ve správném rytmu - u některých bossů v nepříjemně dlouhé sekvenci bez chyby. Ačkoliv uznávám, že to zajímavě "simuluje" zážitek z šermířského souboje, připomíná mi to spíše taneční hry než akční adventury a nakonec mi díky tomu vlastně hra docela zahořkla. Pořád jsem byl ale dostatečně okouzlen jejími ostatními kvalitami, abych ji umístil alespoň na deváté místo svého letošního žebříčku.
8. Phoenix Point
Na úplném sklonku roku mi žebříček rozčísla takhle relativně nenápadná záležitost. Ano, vím, že ji má na svědomí původní autor série Xcom, ale ukázky z ní mi v minulosti připadaly příliš hardcore na můj vkus a také na mě hra dělala dojem, že v ní nepůjde o příběh, ale pouze o zajímavé mechaniky. Jenže nyní ji mám už dohranou (recenze bude brzy) a vlastně se mi s ní stalo to samé, jako s posledními dvěma Xcom hrami od Firaxis. Několik dní a nocí jsem nebyl schopen myslet na nic jiného, než co dalšího postavím v základně, jak vyzbrojím své vojáky, kterou část světové mapy prozkoumám a tak dále. A kupředu mne přitom táhla nejen skvělá hratelnost, ale také opravdu zajímavý příběh, který propojil Lovecrafta s moderním sci-fi zatím nejlepším způsobem, co jsem viděl (na úrovni Dead Space, možná i lépe). Podobně jako u RDR2 jsem měl navíc nejspíš ohromné štěstí, protože se mě nijak nedotkly ty bugy, o kterých hlásají děsivé zkazky někteří influenceři.
7. Borderlands 3
Borderlands 3 reálně hrozí stejné nebezpečí, jako výše zmíněné Division 2. Ty první týdny byly naprosto excelentní: hra se skvěle hrála, nemohl jsem si vynachválit parádní výpravu, strhující hratelnost, záplavy lootu ani perfektně promyšlený coop. Jenže od té doby mne k ní žádné z doposud vydaných DLC nedokázalo přivést zpátky. Asi je to tím, že sezónní (Halloween) přídavky působily jako velké klišé, zatímco ten první velký příběhový přídavek je pestrobarevné kasino. Já bych raději prozkoumával divočinu na nějaké exotické planetě, než kasino. Ale nepochybuji o tom, že se ke hře ještě vrátím a jak jsem psal, ty první týdny byly vynikající.
6. Observation
Pokud o této hře nevíte (nedivil bych se, protože to je malá stahovatelná věc od indie studia), vřele doporučuji vůbec nic si nezjišťovat, nekoukat na žádné ukázky a prostě jí dát šanci. Je to záležitost doslova na jeden večer (nějaké tři-čtyři hodiny hraní) ale pro všechny fanoušky dospělé hardcore sci-fi naprosto vynikající. V Mezinárodní vesmírné stanici na oběžné dráze kolem Země se stala nehoda a je potřeba pomoct přeživším odhalit, co ji způsobilo. Vy ale nehrajete za nikoho z těch přeživších. Hrajete za tu stanici. Lépe řečeno, za její umělou inteligenci, která má pod kontrolou například dveře, motory, kamery a další systém na palubě. Čeká na vás příběh, který snadno snese srovnání s díly od Arthura C. Clarka nebo Stanleyho Kubricka. Vynikající jízda plná šokujících překvapení a korunovaná nezapomenutelným finále.
5. Days Gone
Strašně mě mrzí, co se téhle hře stalo. Když vyšla, celá řada novinářů a recenzentů na ni stvořila recenzi, aniž by ji dohráli - hra jim připadala nudná/předvídatelná, plná příběhových i herních klišé a ubíjejícím způsobem rozvleklá. Na méně výkonných modelech konzole PS4 Slim navíc docházelo k opravdu nepříjemným chybám ve streamování, kdy například nepřátelé tak nějak "vyskočili ze země" všude kolem vás (postupné patchování nakonec většinu problémů vyřešilo). Jenže! Po zdlouhavém a předvídatelném úvodu se hra v polovině přehoupne do mnohem zajímavější záležitosti, příběhově, ale i herně. Vybaven lepšími zbraněmi a schopnostmi, přestanete přežívat a začnete systematicky lovit stohlavé "hordy" zombií. A ten příběh má pár momentů, kdy vám díky krásné přírodě okolo i těžkým lidským tématům připomene RDR2. Znám jediného recenzenta, který se po opravdovém dohrání za svou recenzi omluvil a nahradil původní recenzi novou verzí, s vyšším skóre. Osobně jsem si tuhle odyseu v horách a jehličnatých lesích Oregonu opravdu užil.
4. Call of Duty: Modern Warfare
MW zde mám tak trochu jako guilty pleasure, což je vlastně směšné, jelikož jde zřejmě opět o nejprodávanější hru roku. Naprosto chápu, že pro politicky uvědomělé hráče je příběh nejnovějšího CODka k smíchu, ale já si ohromně užil to přitvrzení na syrovou realističnost současných konfliktů, včetně nelítostné podoby války s terorem. Ne, nebylo to žádné Sicario, ale místy to tak alespoň vypadalo a znělo. Projít si tuhle kampaň byla pro fanouška moderních "realistických" stříleček parádní jízda, na jakou se nezapomíná. Multiplayer mi sice nějak extra k srdci nepřirostl, ale to pouze proto, že už mě nebaví bez hlubšího smyslu jen tak běhat a střílet. Jakmile autoři přidají ten slibovaný Battle Royale mód, kde se budu moci se srdcem v krku plížit trávou k nejbližší budově, vědom si svého jediného života... jsem si jistý, že v něm zase pár měsíců strávím, stejně jako u skvělého Blackoutu.
3. Resident Evil 2 Remake
Tak tohle asi nikdo nečekal. Jasně, fanoušci věděli, že dvojka byla vždycky tím nejlepším dílem série (tak trochu T2 situace) a předchozí remake prvního dílu pro Gamecube ve své době působil jako zjevení. Nicméně i tak nás všechny zaskočilo, jak výborně tahle 21 let stará vykopávka funguje v dnešní době, čemuž samozřejmě napomohl absolutně vynikající grafický kabátek a také citlivé vnoření novějších herních mechanik do původní šablony. Výsledkem je dost možná nejlepší survival hororová hra současnosti, která navíc přetéká dodatečným obsahem a důvody k opakovanému hraní. Dlouho jsem si myslel, že právě tohle bude moje vůbec nejlepší hra celého roku 2019. A vím, že jsem nebyl sám.
2. Control
Hru jsem původně rozehrál hned v létě, ale jelikož jsem tou dobou již přebíral Zing, nedostávalo se mi času a musel jsem ji odložit. Díky Zingu se mi ale do domácnosti dostalo kromě jiného výkonné herní PC, takže jsem měl chuť jej pořádně ozkoušet. A o Control se kromě jiného povídá, jak úžasně využívá nejmodernější technologie v čele s ray tracingem. Nuže, zkazky nelhaly a hra opravdu předvádí efekty, o jakých se mi ani nesnilo. Přesto mne ale ještě víc ohromil její příběh a celkově její svět. Po velmi průměrném Quantum Breaku jsem myslel, že Remedy ztratili své vypravěčské schopnosti (jelikož Max Payne a Alan Wake patřily k mým nejoblíbenějším příběhům ve hrách), domníval jsem se, že jim třeba odešli ti nejlepší lidé. Control ale dokázala pravý opak a jde dost možná o nejlepší příběh a svět, který kdy stvořili. Představa nekonečně proměnlivé budovy úřadu pro vyšetřování paranormálních jevů zní divoce, ale v kontextu hry je vše skvěle vysvětleno a hlavně vystavěno, takže vás odhalování té záhady bude bavit od začátku do konce. Metroidvania šablona zde skvěle funguje a hlavní hrdinka i postavy okolo ní jsou neuvěřitelně dobře napsané i zahrané. Bravo, moc se těším na slíbená DLC.
1. Death Stranding
Všechno podstatné o téhle hře jsem napsal v recenzi, jediné recenzi, kde jsem letos sáhl pro hodnocení 10/10.
Jak jsem se snažil vysvětlit už tehdy, chápu, že tahle hra není pro každého - a ani pro ty z vás, koho třeba baví, nemusí být dokonalá. Pro mě taky nebyla dokonalá.
Jenže její schopnost neustále mě překvapovat, okouzlovat, dojímat a hlavně nepouštět ze svých spárů, dokud nepadlo poslední slovo, dalece přesahovala všechny její slabiny.
Málokterá hra za poslední roky byla takhle odvážná a originální, ať už jde o její svět nebo herní mechaniky.
Málokterá hra za poslední roky vypadala takhle dobře.
A žádnou jinou hru nepodpořila takhle velkolepá filmová výprava.
Pro mě osobně nejsilnější zážitek roku.
