Když se řekne „kravina”, „blbost” nebo „ptákovina”, asi si spousta lidí představí takové hry jako je Goat Simulator nebo Surgeon Simulator. Ale neberte mě zle, hry to byly opravdu dobré. Otázkou tak zůstává, jestli se I am Bread zařadí i mezi tyto „blbosti” nebo je to opravdu blbost.
Chlebová katastrofa
Ať už vám to bude připadat jakkoliv zajímavé, nebo naprosto dementní, I am Bread má příběh. A ne, není to normální příběh. I když je vaše hlavní role poměrně jistá, příběh není přímo o vás, ale panu Murtnovi - domácím, který chodí k psychiatrovi. Každý den ale zjišťuje, že se v části jeho domu něco děje a všechno je vzhůru nohama. Postupně má pan Murton podezření, že za to můžete právě vy, jakožto chleba, a začne to vyšetřovat.
Samozřejmě zmíněný psychiatr si o něm myslí, že je totální magor. Celý příběh se pak stupňuje až do katastrofálních výšin.
Smradlavý sýr a nulová gravitace? To je můj...
Denní chléb! Ha ha ha, to jsme se zasmáli. Ne, teď vážně. Nehledě na ten velmi vážný a skvěle napsaný příběh, I am Bread je především o hratelnosti. Primárně v „kůži” krajíce chleba zkoumáte prostředí, šplháte po zdech, znásilňujete fotky, lezete do ponožek, děláte bordel v místnosti a další činnosti, které ani trochu nevybočují z tradičního chování obyčejného chleba. Mimo to ale máte za úkol také jednu věc, díky které budete černá ovce mezi svým druhem. Musíte se stát toastem!
Já vím, já vím, opravdu zvrácené. Ale je to tak a jestli budete chtít tuto hru hrát, budete muset dělat i tuto nechutnost. Ale vezmeme to popořadě. Vždy začínáte na určitém místě. V prvním levelu je to na kuchyňském stole, zatímco jindy začínáte klidně i na (v jednom případě i v) popelnici. Před vámi pak stojí strastiplná cesta za čímkoliv vydávající dostatek tepla k vašemu opečení. Nemluvím tak jen o toasteru, ale i televizi, topení, žehličce, kapotě auta nebo i o lampičce a jiných světelných zdrojích. V každém levelu totiž máte více cest, jak se opéct. Některé jsou lehké, jiné těžké; na některé přijdete hned, o jiných musíte přemýšlet. A ačkoli se to nezdá, občas je to i logické.
Vaše cesta ale nebude tak jednoduchá jak se může na první pohled zdát. Nesmíte se totiž dotknout podlahy nebo dalších špinavých věcí jako je dno popelnice (mimo té, ve které začínáte), voda ve vaně a umyvadle nebo okolních špinavých předmětů jako je třeba ponožka, náplast nebo plesnivá zeď. Navíc se může i stát, že se přichytíte na knížku (která je mimochodem „čistá”), která s vámi následně spadne na zem. A to naštve a zároveň si budete říkat, jak může někdo v takovým bordelu žít.
Samotný koncept hry je opravdu jednoduchý. A když říkám opravdu jednoduchý, nemyslím tím komplexní, myslím tím fakt jednoduchý. Ale zároveň je to to, co dělá tuto hru unikátní. Je to kravina, ale je to unikátní kravina. A to stačí.
Kromě samotného „story módu” máte k dispozici také Free Roam, ve kterém si můžete dělat, co chcete; Rampage, ve kterém je vaším cílem zničit co můžete; Bagel Race, kde naopak musíte závodit přes checkpointy až na talíř; Cheese Hunt, ve kterém za pomocí crackeru hledáte smradlavý sýr a v neposlední řadě nechvalně proslulý mód Zero G, který snad ani není třeba představovat.
Každý herní mód nabízí své unikátní možnost a každý je dobré si vyzkoušet. Kdo ví, třeba vás bude Rampage bavit ze všeho nejvíce.
Po splnění levelů na vás navíc čekají statistiky. Především tedy vaše chutnost, která se snižuje zašpiněním nebo přepečením, čas a finální hodnocení pomocí amerického známkování (písmeny). Dokončit level na A++ není vůbec jednoduché. Ale ne proto, že by to bylo těžké díky level designu, který je v mnoha případech povedený, ale díky jiným věcem, o kterých se záhy dočtete.
Ovládání? To už radši drátem do oka
Tak, a přichází na řadu věc, díky které je I am Bread právě tou blbostí, kterou jsem zmiňoval už v úvodu. Nebo aspoň jedna z věcí… Ovládání! Pokud jste někdy zažili situaci, kdy máte chuť vyhodit svůj gamepad nebo klávesnici a myš z okna, urvat kočce ocas, rozmlátit všechno v místnosti a nakopnout psa, pak pro vás mám dobrou i špatnou zprávu. Ta dobrá je, že takovou situaci zde nezažijete. Ta špatná je, že zažijete ještě horší. Ovládání v I am Bread není nic jiného, než jen frustrují záležitost. Proč?
Svůj krajíc chleba totiž ovládáte pomocí asi dvanácti kláves. A ne, nedělám si srandu. Pomocí čísel 1-4 se chytnete rohem a pomocí šipek se pohybujete, zatímco pomocí kláves Q, W, E a R můžete k vašemu chlebu chytit nějaký okolní předmět, jako je například flaška.
I když by to celé nemuselo být až tak frustrující, celou věc zakopávají do země ještě dvě nepovedené „maličkosti”. Kamera a fyzika. Kamera je strašná. Myslím tím opravdu strašná, příšerná a kdo ví co ještě. Ovládat se skoro nedá, rozhled minimální a potřebovali byste na to všechno aspoň tři ruce. Kamera se totiž ovládá pomocí pravého tlačítka myši. Tvůrci sice připravili i ovládání chlebu pomocí myši (resp. jenom pohyb), ale ten je tak neintuitivní až se vám chce brečet. Dohromady se z toho stává tak akorát pohroma.
Zmíněná fyzika tomu také nepomáhá. Naprosto běžně se dočasně i trvale zaseknete ve stole nebo se chytnete například kusu skla, které někam odletí a vy s ním. Pokud plánujete tuto hru hrát, držím vám pevné nervy. Ne z ocele, ne z kovu… Spíš tak z diamantu nebo čehokoliv tvrdšího.
„I do not mean to boast, but soon I wiill be toast!”
Snad jediná dobrá věc kromě samotného konceptu a level designu je audiovizuál. Nebo aspoň ta „audio” část. Zvuky nijak nepřekáží a poměrně trefně podtrhují trochu ujetou a nevážnou atmosféru hry, stejně tak jako pozitivní hudba hrající v pozadí a z rádia.
Stejně, nebo alespoň podobně, je na tom i vizuál. Je jednoduchý a zajímavý. Bohužel ho shazuje optimalizace hry. Ano, další věc, díky které I am Bread spadá spíše do hnoje herního průmyslu.
Najdou se případy, kdy i na nijak kvalitní herní sestavě běží I am Bread velmi dobře na maximální detaily. Ve spoustě případů ale budete rádi za alespoň 30fps na nejmenší detaily s vypnutýma stínama. Blikání obrazu a kdejaké sekání jsou zde naprosto běžnou praxí. Ve zkratce jde tak o další věc, která se opravdu nepovedla. Osobně mi poslední level na nejmenší detaily běžel na 19fps, přitom ale zbytek hry byl jakt takž hratelný, tak kde je chyba?
Ne, ne, ne a ještě jednou ne!
A stejně to řeknu ještě jednou - NE! Takhle se to nedělá, takhle se to fakt nedělá. Vzít v podstatě originální koncept a přepracovat ho do hry je chvályhodné. Ale samotné zpracování hry je tak strašně špatné, až se mi chce zvracet.
Ovládání by se ještě dalo přežít, kdyby ho nedoprovázela příšerná optimalizace s ještě horší grafikou a ještě horší fyzikou. Naštěstí hru z úplného odpadu vytahuje alespoň audiovizuál, level design a koncept. Ale jinak? Prostě fuj.
Verdikt
Pokud máte nějakého hráčského rivala, který bude mít brzo narozeniny, kupte mu tuto hru. I am Bread je totiž ideální pouze k nasrání někoho jiného a můžete si být jistí, že vás bude nenávidět do konce života. Jinak za to vaše nervy a peníze vůbec nestojí. Alespoň ne v aktuální podobně.
