Mindjack – originální nuda

Již od svého vzniku láká recenzovaný titul vskutku originálním prvkem – možností se převtělit do jiné postavy na bojišti a obelhát tak smrt. Vývojáři ale dle všeho zapomněli na jednu podstatnou věc – hratelnost. Skákat z hlavy do hlavy totiž ke štěstí opravdu nestačí a je potřeba i něco navíc. Třeba příběh? Atmosféra? Skvělý arzenál? Ale nebudeme pohřbívat hru hned na začátku.

Svět pod útokem konspirací

Píše se nedaleká, ale přesto správně futuristická budoucnost roku 2031. Svět se nepoučil, vláda kolabuje a moc nad světem přebírají zkorumpované korporace. Je to svět nových technologií a neomezených možností. Je to také svět nové schopnosti se hacknout do mysli jiného člověka a tím jej ovládnout. Vy na sebe berete roli tajného agenta Jima, který se se svou parťačkou Rebeccou musí infiltrovat do jedné takové zkorumpované společnosti a zničit ji zevnitř. V zásadě to ale znamená prostřílet se vlnami klonovaných vojáků a stisknout tlačítko.

Popsat příběh a vůbec celkový půvab Mindjacku je zatraceně těžké. V zásadě proto, že žádný nemá. Stačí si představit špatnou parodii Gears of War a jste víceméně dobře obeznámeni s tím, co Mindjack nabízí. Samotný příběh je dokonce vyprávěn díky zmateným flashbackům a cut-scénám, jejichž filmové pojetí je stejně špatné, jako herecké výkony. Bez zbytečných okolků lze dabing a herce označit za to nejhorší, co akční žánr v současné době nabízí. Pokud totiž doslova vidíte, jak se herci snaží přečíst ty řádky na papíře, něco je špatně.

Kdo je tady vyvolený?

No dobře, jedno se Mindjacku upřít nedá. Chtěl prosadit svou největší zbraň v podobě převtělování mezi těly. Čtete dobře, „chtěl“. Jakmile totiž ve hře do někoho (ať už vojáka, střelné věže nebo dokonce robotické gorily) nasypete dostatečný počet nábojů, upadne do tzv. předsmrtného stavu, ve kterém jej můžete stihnout hacknout, aby bojoval po vašem boku. Vojáka pak můžete využít buď jako živý terč pro odlákání pozornosti, nebo se do něj rovnou přepnout a všechny pokosit. To by samo o sobě bylo ono kýžené zpestření, které by nudnou střílečku vytáhlo z vod průměru. To by však hra nesměla být natolik zabugovaná a nevychytaná.

Stiskem obou analogových páček (nebo automaticky po úmrtí) se přenesete do módu ducha, v němž můžete nerušeně brázdit úroveň a hledat novou oběť pro převtělení. Problém je v tom, že můžete „osedlat“ pouze specifické postavy a to v momentě, kdy to hra dovolí. Často se tak stane, že po úmrtí bloudíte úrovní ve snaze někoho najít, a jelikož všude zuří přestřelky a hra vám nepodá žádnou indikaci toho, kde by ony postavy mohly být, stává se z duchařské hry nudná a nezáživná honěná. Problémy nekončí ani v momentě, kde kýženou postavu najdete, protože vám hra občas prostě nedovolí se do ní převtělit, i když vše nasvědčuje správnému výběru. Přidejte k tomu nehorázně zpackané ovládání, které vás neustále zasekává o překážky a místo kotoulů posílá do nejbližšího krytu a máte výsledek, který nikoho neoslní. Celým příběhem můžete proběhnout i s kamarádem, který zastane roli Rebeccy. Napřed ale takového chudáka musíte najít.

Jsi to ty mami?

Mindjack se snažil být revolucí i v multiplayerové oblasti. Ta je totiž integrována do příběhové kampaně, a tak se do vaší hry může kdykoliv připojit až 6 lidí, jež převezmou kontrolu nad vašimi nepřáteli. Samotný nápad se rozhodně blíží dokonalosti, výsledek ale poněkud pokulhává. Ačkoliv hra proti živým lidem je bezesporu zábavnější, než proti tupé AI, většinou to pro vás znamená větší obtížnost a s tím spojená i častá úmrtí, která pro změnu vyústí v procházky v módu ducha. A to nikdo nechce.

Často se také stává, že jsou připojení hráči o několik tříd vyšší, než vy a vy tak dostáváte pořádně na frak. Řešením je počkat si, dokud v příběhu nedosáhnete dostatečné úrovně, nebo jednoduše zablokovat hráče, kteří si myslí, že jsou více cool, než vy. I to je však hřebíkem do rakve pohodlnému hraní a velice slibně vypadající multiplayerový zážitek tak skomírá kdesi hluboko pod tíhou chyb. Hru navíc nemůžete ani pořádně zapauzovat, protože musíte být kvůli multiplayeru „vždy online“. Jediný způsob, jak si odpočinout je tak hru vypnout, což po výše vyřčeném zase není tak špatný nápad.

Paradoxní také je, že jsou souboje s živými hráči tím nejzářivějším bodem hry, protože AI v příběhu je k smíchu a souboje s bossy urážejí dobrý vkus i toho největšího nooba. Na rozdíl od konkurence, kde musíte alespoň na chvíli zapnout mozek, najít slabinu či určitý styl na toho kterého bosse tu stačí pobít všechny nabíhající vojáky a samotného bosse nechat zemřít nudou a osamocením. Možná by to bylo k smíchu, kdybych si však dělal srandu. Pravdou ale je, že je to přesně případ jednoho z bossů, který sám zničehonic vyletí do vzduchu poté, co postřílíte všechny vojáky kolem. No co to je?

Vědmy měly pravdu

Mindjack měl obrovský potenciál, který rozfofroval bez jediného zbytku. Nabízí nezáživný příběh, groteskně vtipné postavy, chaotický multiplayer a zastaralé audiovizuální zpracování, nad kterým by zvedal obočí i Half-Life. Jediný nadějný aspekt, který hra měla byl pohřben kdesi hluboko pod tíhou nesmyslností a bugů. Jediné, co tak můžete udělat je dočíst tento článek a převtělit se do někoho, kdo hraje lepší hru. Tahle se totiž agresivně nedoporučuje.