Planetary Annihilation - RTS nové generace

Je to kulaté...

A cože má být na hře tak úchvatného, že autoři dokázali z kickstarterové kampaně vytáhnout něco málo přes dva miliony dolarů? Všichni jistě znáte klasické real-time strategie, kde se boj, popřípadě budování, odehrává na ohraničeném kusu hlíny (/oceánu/vesmíru/kdovíčeho) a hráč má tak jistotu, že pokud začíná ,,v rohu”, nemusí se napadení z týlu pranic obávat. V Planetary Annihilation je situace poněkud odlišná. Jak už název napovídá, planety mají ve hře nezanedbatelnou roli. A jaké jsou planety? Správně, kulaté. Místo tradiční rovinné mapy se tedy přesuneme na sférickou herní plochu. Čímž se dostáváme ke druhé polovině názvu, ono totiž když už nějakou tu planetu annihilujete, není většinou nejlepší nápad na ní stát. Takže těch planet mnohdy bude více než jedna a bojištěm se stane rovnou celá soustava.

...se spoustou robotů

Ano, robotů. Žádná krev se prolévat nebude, války daleké budoucnosti vedou stroje proti strojům. Což samozřejmě vůbec ničemu nevadí, ba naopak. Plecháči netrpí žádným z nedostatků organického života. Jsou naprosto poslušní, neutíkají z boje, nestěžují si a jsou snadno nahraditelní. Ve hře samotné z výše zmíněného výčtu oceníte jen tu nahraditelnost, protože většinu hry budete operovat s desítkami jednotek, přičemž, jak už to tak bývá, konce války se dočká jen zlomek z nich. Trápit vás to nemusí, v křemíkovém nebi je jim lépe než na bojišti.

Komu by tam ale rozhodně lépe nebylo, je komandér. S ním hru začínáte, stavíte první budovy vaší báze, případně odrážíte počáteční útoky nepřátel. Časem se budování i obrany zhostí povolanější jednotky, komandér však na důležitosti neztrácí. Hlavně proto, že spolu s ním mizí v termonukleární explozi i vaše vyhlídky na vítězství - jakmile přijdete o velitele, hra končí.

Co se jednotek samotných týče, rozhodně je z čeho vybírat. Lodě, tanky, letadla nebo třeba meziplanetární stíhače, všechno je vám k dispozici hned jak dostavíte příslušnou výrobní linku. Základní jednotky jsou k mání téměř okamžitě po začátku hry, na ty lepší si počkáte do té doby, než budete schopni postavit pokročilé továrny. Jinak ale žádné upgrady, žádný výzkum technologií, nic takového se nekoná, a když je náhodou potřeba silnější letectvo, tak prostě zbudujete další výrobny a vyprodukujete víc letadel. Přičemž ono ,,víc” není nikterak omezeno, takže prostě zbrojíte dokud PC stíhá.

Když rakety nestačí

Početní převaha je sice fajn, ale občas je k likvidaci protivníka třeba použití radikálnějších postupů. Klasické termonukleární střely jsou nuda - nehledě na to, že jdou sestřelit - lepší je přimontovat na nejbližší kus vesmírné skály párek raketových motorů a celé to poslat směr problém. Rázem je vyřešeno. Před provedením akce se ovšem doporučuje opustit povrch obou zúčastněných těles.

Celý tento proces v praxi znamená jen vybudování určeného počtu motorů na vrhaném objektu a kliknutí na požadovaný cíl. Pak už si můžete v klidu vychutnat pohled na zážeh, vypočtení dráhy a samozřejmě impakt. Ten podstatně zredukuje počet obyvatel cílové planety a zanechá po sobě poměrně velký kráter - asi tak o velikosti vrženého objektu. Perfektní, jen ten vizuální efekt by ještě chtěl dopilovat.

Pokud se vám vrhání asteroidy zdá málo, je zde ještě o něco ničivější možnost a tou je věc, která nápadně připomíná Hvězdu smrti, všem jistě dobře známou z původní trilogie Hvězdných válek. V tomto případě se jedná o obří stanice, lišící se od ostatních planet jen možností přidělat laser, jinak se po nich jednotky mohou pohybovat stejně jako po zbytku těles. Ke zprovoznění smrtící zbraně je potřeba vybudovat pět pylonů, které jsou na suroviny poměrně nákladná záležitost. Výsledek ale rozhodně stojí za to. Jakmile máte hotovo, nic vám nebrání zlikvidovat zbytek systému. Jedinou překážkou by mohla být rychlost zaměřování, která je sice o něco rychlejší než u zmiňované imperiální stanice, ale pořád poskytuje protivníkovi dostatek času na evakuaci komandéra. Další výhodou je absence větracích šachet...

Přehlednost nadevše

Sférické mapy, spousta jednotek, asteroidy narážející do planet,... člověk si zákonitě musí klást otázku, jestli se v tom mišmaši dá nějak rozumně orientovat. Autoři si tohoto rizika naštěstí byli vědomi a udělali všechno pro to, aby hráči orientaci usnadnili. Taková možnost uzamknout póly, tj. severní pól planety bude vždy nahoře a jižní dole, pomáhá opravdu hodně. Osobně jsem jinak naprosto nebyl schopen se orientovat. Další vychytávkou je okénko, které se sice tváří jako minimapa, ale ve skutečnosti se jedná o plnohodnotné herní okno. Takže si pohodlně můžete nastavit pohled kam zrovna potřebujete. Při oddálení kamery navíc nad jednotkami vyskáčou ikonky, které vám situaci zase o něco zpřehlední. Přece jenom je snazší kouknout na shluk ikon a zjistit, jestli se mezi skupinou nepřátel nachází artilerie, než hledat kanón mezi záplavou tanků.

Poslední život usnadňující záležitostí je chronocam. Tahle věcička vám umožní vrátit se do libovolného okamžiku právě probíhající hry a zjistit, cože se to přihodilo u vaší předsunuté báze, zatímco jste koukali jinam. To vše během reálného hraní, takže ještě před započnutím zkoumání minulosti není od věci se přesvědčit, že se v době vaší ,,nepřítomnosti” nemá co pokazit.

A jde se hrát

Herní mechaniky jsme si popsali, teď už jenom zbývá najít protivníka. Tedy buď si zahrát proti počítači nebo najít reálného protivníka online. O lidských protivnících se tu bavit nebudeme, takže se pojďme podívat na AI a hru jednoho hráče. Na výběr je klasický skirmish nebo Galactic war, což je obdoba kampaně. V té se zhostíte role právě procitnuvšího komandéra, který vyráží dobýt galaxii. Zde se hra dělí na dvě fáze, jednu trávíte nad mapou galaxie, vybíráte místo dalšího boje a odemykáte technologie, druhou se potom věnujete samotnému boji. Přičemž na rozdíl od normální hry si v kampani budete muset vystačit s omezeným výběrem jednotek. Alespoň po nějaký čas. V každé nově dobyté soustavě se nachází intel, který vám po umístění do slotu zpřístupní nové jednotky, popřípadě nějaký ten bonus v procentuální podobě. Těchto slotů ovšem máte omezené množství, takže jste velice brzy přinuceni přemýšlet, zda nalezenou technologii vyměnit za část té stávající, nebo se na to vykašlat a nechat ji nenávratně zmizet.

Při započnutní nové kampaně se vygeneruje i nová galaxie, takže systémy a nalezené technologie se budou hru od hry lišit. Z toho zároveň plyne fakt, že příběhu se zde de-facto nedočkáme, ale to se u hry tohoto typu dá překousnout. Co už se ovšem jen tak přehlédnout nedá je nutnost neustálého připojení k internetu. Pravda, dnes je online skoro každá domácnost, ale občas se člověk prostě dostane do situací, kdy si chce zahrát a připojení nikde. Zahrát si může, to ano, ale ne Planetary Annihilation. Tvůrci se dušují, že možnost offline hry přibude v jednom z budoucích updatů, ale kdy to bude, nikdo neví. Tak uvidíme.

Když už nehrajete, stačí se kochat

Nemůžu si pomoct, ale grafický kabátek hře prostě sedne jak ulitý. Jak vidno z okolních obrázků, hra vypadá opravdu dobře a to i na nižší nastavení grafiky - většinu screenshotů jsem dělal se stíny na minimu a vypnutým vyhlazováním. Vizuální stránka si ovšem vybírá svou daň na výkonu a při větších počtech jednotek se poklesu fps prostě nevyhnete. Ale ten úchvatný pohled na jednotky hemžící se na kolem prolétávající planetě za to rozhodně stojí. Jedinou výtkou, kterou bych ke grafické stránce měl, je poněkud fádní pozadí systémů, ale kdo by koukal do prázdnoty vesmíru, když má před sebou pár dobře vypadajících planet se spoustou destrukce chtivých svěřenců na povrchu.

Celou atmosféru hry doplňuje epický orchestrální soundtrack, který rozhodně stojí za poslechnutí i samotný.