Prosincové čtenářské recenze

Po skvělé kooperační hře A Way Out jsme rozehráli s kamarádkou i příběh Codyho a May. Parádní téma, kdy rozhádané rodiče pomocí slz přemění jejich dcera Rose do malých panenek a oni musí překonat nástrahy nejen vlastního domu a zahrady, naučit se znovu spolupracovat a zkusit zachránit manželství. Co je na hře nejlepší, je střídání různých prostředí a obrovské varianty herních mechanik. Některé levely byly mírně slabší a některé naopak vyloženě excelentní. Závěrečný byl ten úplně nejlepší. Zajímavé byly bossfighty, jeden mě teda hodně mrzel (že sloníku), každý měl své unikátní mechaniky a hlavně prakticky nikdy nefrustrovaly. Doktor Hakim mě svou otravností připomínal Claptrapa. Ovládání na klávesnici a myši bylo parádní, až na občasné nepřesnosti, hudební podkres slušný, v hudební kapitole vyloženě skvělý. Herní doba byla slušná a celkem tak akorát. Původně jsem uvažoval i nad devítkovým hodnocením, ale za sloníka strhávám na jinak výtečnou osmičku.

Tomb Raider: Anniversary je takový ten nostalgický návrat ke kořenům, který má šarm a atmosféru, ale zároveň trochu starých mechanik, které dnes už nevypadají tak hladce jako kdysi. Je to hra, kterou si můžeš pustit pro ten pocit „wow, tohle jsem tenkrát miloval“, ale zároveň ti po pár hodinách dojde, že některé věci už moc nezajíždí.

Tohle je přesně ten typ titulu, kde prostředí a atmosféra táhnou víc než samotný gameplay. Ruiny, starověké chrámy, pasti, hádanky… to prostě funguje pořád. A když se k tomu přidá soundtrack a ikonická Lara Croft, je to pořád příjemná jízda. Hra má tu svoji estetiku, která tě vrací zpátky, a když ji hraješ s lehkou nostalgickou příchutí, je to zábava.

Jenže některé části mechaniky už dnes působí trochu archaicky. Kamera občas dělá nečekané věci, Lara sem tam skáče přesně tam, kam ty nechceš, a ovládání skoků a soubojů není tak plynulé jako v moderních hrách. A když se hra snaží být náročná, tak to spíš působí jako technická překážka než férová výzva.

Příběh sice nemá extra hloubku, ale funguje jako jednoduchá dobrodružná linie, která tě provede různými prostředími a udrží zájem o postup hrou. A když narazíš na pěkně navrženou lokaci nebo chytrou hádanku, tak tě to pořád dokáže chytit.

Verdikt: Tomb Raider: Anniversary je pořád solidní dobrodružná klasika, která potěší nostalgiky a fanoušky původních dílů. Není to revoluce, ale pořád to funguje — hlavně díky atmosféře, exploraci a tomu klasickému pocitu objevování.

75 % – nostalgická péče pro fanoušky, kteří mají rádi retro dobrodružství.

Cronos je skvělý horror. Přesněji řečeno skvělý představitel žánru survival sci-fi horror.V mnoha směrech srovnatelný s Dead Space, pokud někdo potřebuje hry připodobňovat a srovnávat. Při hraní ale lze vysledovat další zdroje inspirace pro Bloober Team: Last of Us - ze kterého si bere práci se zdroji (chemikálie a kovové střepy) a rychlá výroba potřebných nábojů a lékárniček, Dark Souls - ze kterého si bere temnou atmosféru a velmi minimalistický způsob vyprávění, a samozřejmě Resident Evil - ze kterého se do Cronos opsal velmi malý objem vašeho zavazadla, takže se ve hře neustále potýkáte s nedostatkem volného místo ve vašem "inventory".

V základu je hra prostá. S nějakým kosmonautem, nebo spíše potápěčem dle vzhledu jeho skafandru, procházíte zcela zdevastovaným prostředím polského Krakova v neznámé vzdálené budoucnosti a bojujete proti podivným zmutovaným lidským tvorům, kteří jsou produktem neznámé nákazy, která propukla v roce 1981. Do tohoto roku se taky občas přenesete pomocí příručního časového teleportu, ale jen z objevených míst, ke kterým se nejdřív musíte propracovat a probít. Souboje spočívají ve střílení agresivních mutantů. Do končetin, do hlavy, do vybraných částí těl - zde jsou paralely s Dead Space více než dobře patrné. Při putování se postupně odkrývá víc a víc z tajů příběhu a světa kolem vás. Tak jak se sluší a patří na dobrou akční adventuru.

Kouzlo hry spočívá v atmosféře. Krakovské rozbité paneláky a další přilehlé scenérie (nemocnice, železárna) nám můžou přijít mile povědomé a pokud jste jako já dříve narození, snadno rozeznáte předměty z let osmdesátých, kterými byl možná vybaven i byt vašich rodičů - televizory, rádia, vysavače, pračky, sporáky a mnoho dalších věcí. Vše se odehrává buď zaváté tunami písku (nebo snad prachu?) v budoucnosti, nebo na Vánoce roku 1981. Ano, tuto hru považuji za budoucí vánoční klasiku, spolu s Die Hard nebo Sám doma! Hra si skvěle vypůjčila reálné události, které proběhly právě v té době v Polsku - vyhlášení výjimečného stavu a rozpuštění nezávislé odborové organizace Solidarność tehdy vládnoucími komunisty. Tady se ale jedná o paralelní historii, kdy se vše děje kvůli vypuknuvší neznámé nákaze, která způsobuje fatální mutace lidí a jejich přetvoření v jeden obří krvavý a žravý organismus. Akční úderkou tohoto organismu jsou tzv. sirotci (orphans), kteří umí běhat a, bohužel pro vás, mají stále velkou chuť na cokoliv živé a nepřetvořené. Milým herním zpestřením je, že sirotci rádi pohlcují své mrtvé soudruhy, čímž se stávají silnějšími, a proto není radno nevyslyšet opakované herní rady: "Don't let them merge!".

Mechanicky je hra střílečkou z pohledu třetí kamery. Arzenál zbraní je však velmi malý, což není na škodu, a množství munice je ve hře ještě menší. Až by se chtělo zvolat, že by byla zapotřebí nějaká muniční iniciativa! To by ale byla velká škoda, protože hra je především "survival". Se střelivem se musí šetřit a jako při výchově nebohých dítek i zde platí: Škoda rány, která padne vedle. Naštěstí běžní padouši padají po dvou ranách do prostoru lebky, byť se zde nacházejí i tužší sirotci, na které je vhodné si vzít explozivní nebo zápalné granáty a prach a broky. Někteří jsou i vybaveni štíty, takže není vhodné střílet jako smyslu zbavení do všeho, co se hýbe! Nejvíce vydrží sirotci-šéfové, tedy bossové. Hra jich neobsahuje mnoho, ale o to víc se při nich zapotíte, protože každý představuje svéráznou výzvu.

Hra je napínavá a tmavá zákoutí plná zkrvavené mokvající tělesné hmoty jsou doplněna patřičně hororovým zvukovým doprovodem plným tajemných šelestů, mlaskavých zvuků a čvachtajících kroků. Standardem je nádherný zvuk kručících žaludků věčně hladové nákazy. Po této stránce hra jasně převyšuje i takové fenomény jako Last of Us, protože ruku na srdce: Jaký zajímavý zvuk může vyluzovat houba? Hra navíc obsahuje i atraktivní hudební doprovod ve stylu ambient-synth, který se velmi hodí ke sci-fi prostředí plnému podivných futu-retro přístrojů a let osmdesátých.

Mé hodnocení je zřejmé. Je to jedna z nejlepších hororových her, které jsem kdy hrál a rozhodně i jedna z nejlepších her, které jsem mohl vyzkoušet v roce 2025. Například je podle mne lepší než Silent Hill f, protože si dokáže udržet napětí od začátku až do konce a nabízí atraktivnější a pestřejší herní mechaniky. Přesto nic není bezchybné a žádná hra není dokonalá. Ke konci mi přišlo, že se Bloober Team potýkal s vysychajícími finančními zdroji a blížícím se termínem odevzdání práce, a tak je vyústění příběhu podivně urychlené. Navíc obsahuje zvláštní "twist", jakoby dostal scénárista za úkol do hry dostat nějaký "lidský" prvek. Je to škoda, protože nejistota a nevyřčenost by hře tohoto žánru podle mne spíše prospěly. Navíc se u mne, hráče už staršího a vetchého, dostavil nepříjemný pocit, že jsem to celé moc nepochopil. Hra otevře mnoho rozličných témat, nastíní mnoho podivných záhad, ale bohužel na mnohé otázky odpovídá tak komplikovaně zamotaným způsobem, že jsem se po více než třiceti hodinách hraní v závěru už ztrácel. Každopádně se o parník jedná o nejlepší produkci Bloober Teamu (Silent Hill 2 Remake nepočítám, jelikož se nejedná o jejich námět) a jsem zvědavý, jestli mají se značkou Cronos další plány. Snad ano.