Březnové čtenářské recenze

Ubisoft doručil přesně to, co jsem očekával a tudíž nejsem vůbec zklamaný. Ba naopak! Pár technických vylepšení či změn si člověk všimne hned, dechberoucí grafický kabát hry i zasazení. Každá AC hra je unikátní. Unikátní svět, doba, mechaniky. Když odebereme vše negativní, co se kolem hry točí. Uvědomujeme si, že i když se hra inspiruje historií, stále je to hra a také jako hra slouží - hra nabízí propracovanější stealth než předchozí reskiny, které jen tupě kopírovaly Origins. Shadows se ale, co se týče combatu, vrací ke kořenům a to se mi líbí. Bezchybná optimalizace při D1 releasu? Žádné drastické bugy? Vše je odladěné a funguje bez sebemenšího problému (minimálně do doby psaní této recenze). Quality mode na XSX je perfektní, hra sice kolísá ve frameratech, ale ničemu to nevadí, stále se hra hraje dobře. Pokud jste hráč, co nepotřebuje stále kritizovat, urážet a zesměšňovat, ale bavit se, objevovat a užívat si hru jako takovou, ať už po náročném dni v práci či škole, je jako dělaná pro Vás. Nelituji sebemenšího haléře jak za sběratelku, tak hru jako takovou. Já se bavím a nezkazí mi to žádný rejpal, který nemá nic lepšího na práci než svým prázdným negativním životem obtěžovat ostatní.

Po několika letech jsem opět narazil na hru, od které jsem se nemohl odtrhnout. Hra má své chyby, ale hlavně ty přednosti. Dobře napsaný příběh, který řeší věci osobní pro Jindru, ale také pro Česko, kde se dostáváme do politických záležitostí. Dobře napsané dialogy, které jsou kreativní (místy až moc) a vtipné, jejichž podstata vychází z přirozenosti postav. Nesnaží se být vtipné na sílu, prostě je to jejich nátura. Dále se mi líbili odkazy na pop kulturu filmů nebo jiných her, které hráč taky jistě ocení. Vedlejší úkoly, ač některé zdlouhavé, dostaly dobrou péči. Někdy jsou jednoduché, jindy více spletité, ale i u těch jednoduchých se můžete dočkat zajímavého roruzlení nebo příjemné cutscény s hudebním doprovodem. Soubojový systém je převzat z prvního dílu, ale dočkal se několika změn. Tady jsem si trochu posteskl protože došlo k jeho zjednodušení až moc, zejména u sečných zbraní. Jakmile se naučíté jisté techniky, tak jste téměř jako válečná mašina. Nemluvě o "boss" duelech, které jsem vyřídil během 10 sekund. První díl působil více "realisticky", tedy že nepůjdete bojovat proti 6 protivníkům naráz, kdežto tady to nepřestavuje moc velkou výzvu, leda by vás oblíčili ze zadu. Průzkům středověkého světa je radost pohledět, obzvlášť Kutnou Horu. I během rychlého cestování vás kolikrát zastaví bandity, rytíři nebo poustevníci. Takové interakce často vyústí v souboj, odpočinku, možnost získat nějaké zkušenosti nebo i další vedlejší úkoly. Jediné co mě trochu vadilo je, že některé části mapy zůstanou zakryty, pokud tam nepůjdete sami protože hlavní linka vás tam nezavede. Optimalizace je dobrá, na dnešní poměry až úžasná, co se náročnosti týče. Graficky není hra žádná evoluce, ale pěkná je. Žádné dropy ani v hlavním městě plného lidí. Pár bugů se sem tam najde, ale nic co by mi zkazilo průchod hrou. Často jde o levitující předmět nebo neviditelná zeď. Hráno na Ryzen 5700XD, RX 6800, 32GB RAM. Hra je za mě takový diamant, které chybí jen trocha broušení k dokonalosti.

Ke hrám Fumita Uedy jsem se poprvé dostala až v roce 2024, dřív bohužel nebyla možnost. Zatímco kolem ICO a především Shadow of the Colossus se všechny ty roky vznášela až legendární aura, The Last Guardian se na základě především českých recenzí jevil spíše jako zklamání. Jenže zdání klame a po dohrání si dovolím tvrdit, že jde o výjimečné, v některých aspektech dosud nepřekonané dílo, které se svým předchůdcům minimálně vyrovná.
Hře se vyčítalo leccos, ale co mě vyprovokovalo k napsání tohoto textu, je tady na Zingu uvedené “horší podání příběhu” - s tím, se vší úctou k autorovi, ostře nesouhlasím. Hry mají širokou paletu možností jak vyprávět příběhy a jedna z nich je pro herní médium unikátní - vyprávění skrz samotnou hratelnost. A přesně to dělá The Last Guardian, i když občas si vypomůže hlasem vypravěče nebo cutscénou.
Těžištěm hry je budování pouta a důvěry mezi protagonistou a jeho obřím zvířecím společníkem, Tricem. Zpočátku k Tricovi přistupujete s obezřetností, ale poměrně rychle si k sobě najdete cestu a postupem času se nebojíte do “rukou” toho druhého vložit život. Zní to pateticky, ale patos je něco, čemu se Ueda ve svých hrách zdařile vyhýbá, přestože by bylo snadné k němu sklouznout. Namísto toho občas nešetří surovostí a brutalitou. Vztah chlapce a Trica posouvají jejich vzájemné interakce, přičemž o nejsilnějších momentech se špatně píše bez spoilerů - staví totiž na porušování pravidel, na kterých stojí některé herní mechaniky, a přinášejí víc emocí než kdejaká cutscéna.
Team Ico umí vytvářet světy navozující pocit prázdnoty, osamění a vlastní malosti. Zasazení nápadně připomíná ICO, opět jde o majestátní hradní ruiny, tentokrát ale na mnohonásobné velikostní škále. Prostředí má výraznou vertikální strukturu, což vytváří silný pocit hloubky pod vámi a zároveň váš cíl, okraj sevřeného údolí, působí nedostižně vysoko. Nejsou tu žádné markery, kompas ani jiná navigace, přesto je jasné, kudy se vydat. Snad všechny puzzly jsou environmentálního charakteru a kladou důraz na spolupráci s Tricem. Tím nejen přirozeně zapadají do herního světa, ale zároveň prohlubují narativ. Technicky určitě nejde o vrchol PS4 generace, ale výtvarně je hra nádherná, ať už díky působivé architektuře, nebo kreativnímu využití světla a stínů.
A pak je tu Trico. Vypadá úžasně, má vynikající pohybové animace a expresivní výrazy očí. Především je to ale osobnost, chováním podobná nejvíce psovi. Jeho AI byla také častým terčem kritiky, ale pokud vás Trico zrovna vnímá a dáte mu jasný příkaz, často poslechne. Pokud nervózně spamujete jeden povel za druhým, tak jen nerozhodně kouká, nebo projevuje zmatení. Občas to s ním není jednoduché, ale to je součástí vaší společné cesty. Trico je AI parťákem, který ve videohrách nemá obdoby. Působí tak realisticky, že jsem se několikrát přistihla, jak se na něj mluvím skrz obrazovku. To normálně nedělám!
Hra je locknutá na 30 fps a na PS5 běží v 1890p, ale existují způsoby jak framerate odemčít a hrát v nativním 4K (pěkné video je na Digital Foundry). Objektivně je fér přiznat, že ovládání chlapce je lehce problematické (i když mám podezření, že jde částečně o kreativní záměr), kamera i přes nejnovější patch stále občas končí ve zdi a pořád se na obrazovce objevují rušivé nápovědy k tlačítkům ve větší míře, než by bylo potřeba. To mi vadilo snad nejvíc, protože jinak je hra v tomto ohledu velmi minimalistická, nemá žádný HUD a celkově nic moc nevysvětluje. Ve srovnání s tím, jak jedinečný zážitek The Last Guardian nabízí, jsou to však prkotiny. Alespoň pro mě.

Musím skoro se vším souhlasit s napsanou recenzí od Martina. Jen s tím rozdílem, že bych klidně jeden bodík navíc přidal. Ono vážně není moc co hře vytknout.

Hrál jsem na Xboxu Series X a hra na konzoli šlape perfektně v 60 snímcích za sekundu. Grafika vypadá skvěle, prostředí jsou krásná a baví Vás je prozkoumávat. S navigací jsem nikdy problém neměl, naopak mi přišla dobrá. Co se týče příběhu, tak také nemám žádné výhrady, baví vás číst dialogy, dělat vedlejší mise, hledat pohřešované osoby a mnoho dalšího. Hra obsahuje také české titulky, u kterých jsem si nevšiml žádného problému. Jediné co bych vytknul, je opravdu to dorovnávání levelu. Snažíte se plnit vedlejší mise, hledat legendární zbraně, máte z toho zaslouženě radost a pak se vydáte do světa a ejhle, zombíci mají stejnou úroveň, takže taková ta radost z toho, že jste alespoň chvíli neporažený borec prostě mizí. Hru samozřejmě můžete projít i v kooperaci, násilí je brutální, hra prostě umí chytnout a nepustit. Přesně jak se píše v recenzi, chcete se do L.A neustále vracet a hrát a hrát, protože prostě je to zábava a pro mě videohry jsou zábava a odreagování.

Já sto% doporučuji a pozor a to nejsem v žádném případě fanoušek zombie tématiky spíš naopak a přesto jsem se u hry náramně bavil a těch cca 30 hodin uteklo jako voda!

Trvalo mi to cez desať rokov túto hru dokončiť a vyšlo to až na štvrtý pokus. Aj keď som veľký fanúšik Falloutov, tento diel mal v sebe niečo nešpecifikované, vďaka čomu si ma nedokázal dlhodobo udržať. Vždy som sa dostal niekam do Vegas a tam sa toho na mňa vyvalilo toľko naraz, že som o hru stratil záujem... New Vegas sa odohráva v púštnej Nevade s kovbojským podtónom. Hráč netradične nezačína vo Vaulte a vlastne s Vaultami vôbec nemusí prísť ani do styku. Nejaké v hre síce sú, no všetky sú súčasťou vedľajších questov. Pointou hry je zistiť, prečo vás niekto strelil do hlavy, čo je zač ten čip, okolo ktorého je taký povyk a ako dopadne rysujúci sa konflikt medzi zo západu sa rozširujúcou Novokalifornskou republikou a otrokárskymi kmeňmi divochov z východu, združenými pod názvom Cézarova légia. Tu si neodpustím rýpanec... Hra vykresľuje Cézarovu légiu, ako najväčšiu hrozbu, akú kedy svet Falloutu videl. Pritom sú to združené bandy divochov, hrajúce sa na staroveké impérium a odmietajúce modernu. Hra vás núti veriť tomu, že armáda Novokalifornskej republiky s tisíckami vojakov, automatickými puškami, energozbrojami, vertbirdmi sa trasie pred barbarmi s mačetou, čo nepoznajú ani stimpak...

Hrateľnosť je totožná ako pri Fallout 3. Hra používa rovnaký engine aj rovnaké textúry. Novinkou je mierenie skrz mieridlá a naopak absentuje šprint. Jedným z najhorších dizajnových rozhodnutí v New Vegas je herná mapa. V jej strede je hora, ktorá sa však nedá tak ľahko preliezť. Mnohé skaly majú neviditeľnú stenu a nepustia vás vyškriabať sa na ne. Vy začínate na západ od hory a potrebujete sa dostať na sever. Tam vedú dve cesty, no po oboch behajú dve najdrsnejšie potvory v hre. Takže musíte ísť na juh a celú tú horu obísť proti smeru hodinových ručičiek. Každý jeden prechod hrou je tak podobný ako vajce vajcu. Síce je tam jedna skratka, ktorou môžete preskočiť prvé dve mestá a ísť rovno do tretieho, no to je tak všetko. Hra obsahuje aj režim pre drsňákov. Ten je v porovnaní s Fallout 4 oveľa benevolentnejší, no aj tak ponúka lepší a zaujímavejší herný zážitok, než je default nastavenie obtiažnosti. Oproti trojke Obsidian trocha znormalizoval RPG systém. Perky už vyskakujú iba každý druhý level a maximálna úroveň je posunutá na level 30, no aj tú človek dosiahne už zhruba v polovici hry.

Technický stav - to je časť, kde body v hodnotení budú letieť prudko dolu. Gamebryo engine bol zastaralý a nedostatočný už v dobe vydania tohto titulu a dnes pôsobí viac než archaicky. Hra vyzerá zle, generátor hláv je tragický a navyše New Vegas náhodne padá, náhodne mrzne a náhodne sa na večné veky zvykne zaseknúť na ľubovoľnej nahrávacej obrazovke (a že je ich tu požehnane), kedy nepomôže už ani alt+tab, iba tvrdý reštart. Do toho je celá hra prevŕtaná najrôznejšími bugmi, ktoré k Fallout sériu už akosi patria. Niektoré sú nevinné až milé, iné zase neumožnia pokračovať v danom queste. A ďalšou nevýhodou je, že u nás sa distribuuje podradná verzia hry. Totižto ruská spoločnosť 1C, ktorá mala pod sebou aj Cenegu si vydobila u Bethesdy právo distribuovať východnú verziu, ktorá však bude mať na Steame svoje vlastné ID číslo. A tak my, Poliaci, Maďari, Rumuni a ďalší máme spoločnú verziu hry s Rusmi, máme oddelenú stránku, fóra a aj niektoré mody od zvyšku sveta.

Mnoho ľudí haní Bethesdu a naopak peje ódy na Obsidian, ignorujúc tristný technický stav New Vegas. Je pravdou, že Obsidian dostal do rúk polotovar, z ktorého sa snažil vykúzliť niečo jedlé... Ako tak resuscitoval RPG systém, questy sú viac uveriteľnejšie, no zas ťahajú hráča po celej mape krížom-krážom a pokiaľ nevyužívate fast travel, idete sami proti sebe. V konečnom výsledku je Fallout: New Vegas z nejakého dôvodu vysoko preceňovaný a glorifikovaný diel, ktorý má svoje chyby a k tomu ho statočne zráža na kolená technický stav.