Říjnové čtenářské recenze

"Totální masterpiece" 

Říká milovník jedničky a ten, pro kterého tato hra vznikla...Tedy jsem zaujatý.

Už to není takový "videoherní zjev" jako jednička. Tenkrát (u Hollow knighta) to bylo to "poprvé "... Podobný pocit mám u souls her, kdy u dalších her od from softu nezažívám zkrátka ten pocit jako napoprvé. Ale u silksong je tento pocit daleko menší. I díky postupně přidávaným move-setům(Cresty) a abilitám a celkově je zde celý combat systém rozmanitější oproti jedničce, ale hlavně dokáže být do jisté míry jiný. Ale o to "panictví" už jsem zkrátka přišel v jedničce. Samozřejmě kdo hrál v životě všechny metroidvanie světa tak to bude mít pocitově ještě horší. Popisuji svou zkušenost.

Ovšem silksong jde ve všem ještě dál. V podstatě ve všech aspektech je hra větší a "lepší", inovovanější, detailnější, ukecanejší, obsáhlejší. Například nově zde přítomné vedlejší úkoly na zdi přání(některá zcela unikátní, kdy například sháníte dle receptu vzácné předměty pro sakra zaslouženou odměnu, kterou sakra chcete!). Nechybí obvyklé dějové linie NPC postav, kterých je zde mnohem více oproti předchůdci. Mnoho věcí zůstane hráči ukryto. Například (spoiler) na prokletí, který na mě uvalila čarodějnice jsem jen s úžasem zíral, co si na mě ta hra připravila, přičemž jsem si uvědomil jak moc mohl být někdo ochuzen o tento úžasný a až překvapivě zarážející moment měnící dosavadní tempo celé hry. S prokletím se můžete posléze trápit až nepříjemě dlouho, pokud nejste dostatečně zvýdavý. A to rozhodně není věc na kterou jen tak narazíte. Musíte hodně prozkoumávat, hodně se "toulat". Už v jedničce byly ukryté věci, ale silksong jde o level dál a někdy je až skoro nemožné přijít na všechno sám a pokud budete chtít obejvit vše jako já na 100%, bez Wiki se téměř neobejdete. A to se týká i lokací! To bylo také v jedničce, ale věřte mi, v takovéto míře rozhodně ne. *(spoiler) V hollow knightovy nebyla celá nová lokace za rozbitelnou stěnou. Možná tam byl přístup i jiný, nemyslím si a tuto cestu kterou se vydal team cherry velice cením. Ještě více exkluzivní, více zasloužený, více potu a krve, takový mám pocit ze Silksongu oproti Hollow Knightovy původnímu... A to nemluvím o finálním aktu hry, který může zabrat klidně dalších 20, 30 hodin navíc a člověk ho jednoduše může minout také. A přitom mění celou dosavadní hru . (spoiler) Všechny lokace jsou do jisté míry pozměněný,  přidává nové lokace do hry a nepřátelé se chovají a vypadají jinak a tak dále a tak dále... Mohl bych pokračovat, co vše tato hra ukrývá nejen ve volitelných aktivitách. Ano, všechno toto měla i jednička do jisté míry. Ale Silksong je o třídu zase jinde. Doslova se za mě jedná o boží evoluci.

Opět je zde bezchybný level design (jednička byla strop žánru a zde tomu není jinak, nicméně jednička v tomto ohledu je za mě nepřekonána, můj názor, ale například přidání do začátku hry aspekt padání až na samotný úvod hry považuji za mistrovský kousek - vzpoměl jsem si při této příležitosti na hru Jump King), specificky krásné výtvarné zpracování, precizní gameplay,  neodpouštějící žádné chyby ale zároveň dokonale uspokojující a v neposlední řadě naprosto úchvatní bosové. Ti obzvlášť opět vyčnívají oproti konkurenci a team cherry by měli definitivně vyučovat někde na univerzitách, jak dělat ojedinělé boss fighty. Dodnes považuji Mantis Lords z jedničky za jeden z nejlepších bosů vůbec. Ne zřídka kdy dochází  spíš k tanci v dokonalém rytmu než k chaotickému souboji. Nightmare Grim by se taky neztratil v "učebnici". A zde tomu není jinak. Mantis Lords ovšem jsou pro mě zatím "neporažený".

Obtížnost je brutální. Tato častá výtka od "méně zdatných hráčů" :), kteří se do hry ponoří většinou napoprvé je ale za mě velice mylná. Nechápejte mě špatně. I já u této hry mlátil ovladačem a některé pasáže jsem téměř vzdával až si posléze našel Wiki taktiky s vědomím toho že to přeci nevzdám teď a nevrátím se později. Prostě to udělám teď děj se co děj. Jsem trochu masochista a patřím podle mě do té skupiny lidí, kteří to mají rádi (tuhý výzvy ve hrách). A to je naprosto v pořádku, mít to či nemít to rád, v tomto případě zmíněný masochismus :). Nedá se zavděčit všem. O tom ještě později. Podle mě se tu ale hlavně projevuje špatné očekávání hráčů od hry, jejíž předchůdce rozhodně nepatřil do jednoduchého ranku videoher v rámci obtížnosti. "Pravý" fanda Hollow Knighta nemůže brát jako zápor obtížnost hry Silksong, ale naopak jako vítanou výzvu , která byla vždy velkým faktorem a důvodem, proč tyto hry hrát. Však už obtížnost DLC k jedničce byla nastavena velmi vysoko. Kdo hrál a pokořil všechny, tak ví o jak moc velké výzvě mluvím (Dívám se na tebe Patnheone číslo 5!). Nicméně budoucího DLC do silksongu se bojím už teď i já ;). Toto je pokračování už obtížné hry a zkrátka nic jiného než ještě větší výzvu bych neočekával a hlavně ani nechtěl. Ale uznávám, že to je samozřejmě otázka vkusu a priorit a respektuji když někoho odradí už dopředu vědomí toho, že tato hra je těžší než třeba jiné tituly.

Zkrátka tato hra není pro každého. Stejně jako FIFA není pro lidi, kteří nemají rádi fotbal. Vskutku objevná informace, ale obtížnost hry není něco, co by mělo mít nějakou výjimku (něco, kvůli čemu by se měla snižovat hodnotící známka). FIFU taky neznehodnotím protože nemám rád fotbal, ale prostě jí nebudu hrát. Je to to samé asi jako když lidé volají po easy módu do souls her. Ty hry by pak ztratili význam totiš. Nebylo by tam to zadostiučinění. A to platí i v případě hry Silksong. A kde je ta hranice nějaké obtížnosti ve hrách obecně? Tj právě to. Podle mě neexistuje. Nesouhlasím s termínem jako je "vybalancovaná obtížnost", protože co je pro jednoho jednoduché je pro druhého těžké a takhle se to dá stupňovat až do obtížnosti ad absurdum až to bude nehratelné, ale i to někdo jednou pokoří a ten někdo si to užije a v ten moment se zase ztrácí logika v záporné výtce směrované k obtížnosti hry. To prostě nelze, protože to není nějaký měřitelný objektivní zápor na hře. Vytýkat blbě nastavenou obtížnost ve videohře oproti například předvídatelnýmu příběhu je něco zcela jiného. Jedno se dá objektivně označit za zápor, či nějaký slabší moment hry(v tomto případě předvídatelný příběh) a druhý se prostě objektivně posoudit nedá, protože né každý máme talent na vše a protože ho zrovna nemám já, tak to je špatná hra. Nikoliv, je to zkrátka subjektivní. Tato hra vyžaduje prostě určité privilegium ji pokořit a to je dobře! Ale to je relativní tvrzení mnou řečený. Pro někoho bude silksong procházka růžovým sadem.

*oprava, v Hollow knightu byla nepovinná lokace za rozbitelnou stěnou - The Hive. nicméně můj point v celkovém kontextu shledávám platným :)

Tato hra je více téhož a ještě víc. A je to dobře. Za mě GOTY!

Bapanada

Cušima pro mě osobně byla vždy spíš osmičková hra, které ale nechybělo mnoho k tomu, aby byla devítková. Jotei dle mě opravuje právě onu většinu výtek, vylepšuje celý koncept hratelnosti a hlavně pro mě osobně přichází s mnohem zajímavější hlavní postavou. Jin byl pro mě osobně vždy jeden z důvodů, proč jsem se k Cušimě nevrátil a nedohrál jí víckrát, jeho charakter byl příliš stoický na 40 hodin hratelnosti, stejně jako zápletka s přijmutím cesty ducha a porušením kodexu, mi přišla krapánek dost chabá (to bylo nejspíš zapříčiněno mou zálibou v historii a vím jak to s celou ctí bylo :D). Byl to OK protagonista, kterého spíš ale drželi nad vodou epické momenty než on sám. Acu je v tomhle mnohem lepší, její příběh a zápletka je osobnější, i přes svou tvrdou stránku dovede být citlivá, celkově mě jako postava více zaujala a chtěl jsem znát, jak to s ní dopadne. Soubojový systém také byl vylepšený, postoje nahradili rozličné zbraně s tím rozdílem, že i když vám hra tvrdí, že byste je měli střídat, není to nutno a většinu hry jsem hrál pouze s dvěma, svět je stejně tak mnohem hezčí a mnohem lépe rozvrhnutý, celý průzkum je více organický, nepřátelských táborů je méně a lépe rozplánované, a to se týká vlastně všech aktivit ve světě. Ve všech ohledech je to vylepšení oproti Cušimě, vzali si zpětnou vazbu k srdci a pokud máte rádi staré, klišodní westerny a sumurajské filmy, bude chrochtat blahem, a osobně otřepaná ustřední zápletka je pro mě spíše plus, protože stejně jako Cušima to vlastně vzdává poctu určitému aspektu žánru a stejně jako pro příběh poháněný postavami, funguje jednoduchost většinou lépe. Ovšem to už je o individuálním vkusu, vždy jsem upřednostňoval jednoduší osobnější zápletky ve stylu "sword and sorcery" než epické příběhy. Takže Jotei je pro mě osobně devítková hra, které nechybí málo k desítce.

Recenze: Borderlands 4 – Evoluce, ne revoluce, ale zatraceně povedená

"Pojďte, povím vám příběh..."

Uteklo několik let a opět se vracíme do světa Borderlands. Tentokrát však opouštíme dobře známou Pandoru – děj Borderlands 4 se totiž odehrává (převážně) na nové planetě jménem Kairos.

Té vládne železnou pěstí záhadný Timekeeper a jeho tři hlavní nohsledi. Aby si Timekeeper udržel kontrolu, instaluje obyvatelům planety čipy, které mu umožňují sledovat a – pokud se mu zachce – i ovládat jejich životy. Malé partyzánské skupinky ale našly způsob, jak se kontrole bránit, a plánují diktátora svrhnout. Na vás, jakožto jednom ze čtyř hratelných Vault Hunterů, bude sjednotit tyto skupiny pod praporem Crimson Resistance a postavit se vládci čelem – samozřejmě s vidinou lootu a slávy.

"Z příběhu tentokrát nebudete skřípat zuby."

Příběh samotný nepatří k těm, které by se zapsaly do herní historie – klasická směska béčkových klišé s několika (ne)překvapivými zvraty. Ale co je hlavní: neurazí. A v případě Borderlands to naprosto stačí. Tvůrci si navíc tentokrát dali pozor na přehnaný "cringe" humor, který v minulém díle mnoha hráčům lezl krkem. Tentokrát se drží více při zemi, i když pár „cringe momentů“ si přece jen neodpustili – ale bez nich by to nebyly Borderlands.

Obtížnosti, jaké chcete – a kdy chcete

Velmi příjemným vylepšením je přístup k obtížnosti. Pro aktivaci Ultimate Vault Hunter módu už nemusíte hru znovu dohrát. Obtížností je nyní pět úrovní, které si postupně odemykáte zabitím specifických bossů a plněním misí s různými úpravami.

"Tak běž ven a hraj si."

Po úvodní misi vás hra vypustí do otevřeného světa a nechá vás svobodně běhat, kamkoli se vám zachce. Hlavní změnou oproti minulým dílům je, že svět není rozdělen na segmenty – celá hra se odehrává na jedné mapě a až na pár výjimek se nepotkáte s nahrávací obrazovkou.

Herní mapa je gigantická, ale naštěstí máte vždy po ruce vozítko – nemusíte pro něj do garáže, což některé staré postavy vtipně komentují. Vozidel je několik typů, dají se vylepšovat a lakovat. Vylepšení, typy vozidel i barvy si odemykáte plněním misí nebo výzev, například „zabij X nepřátel ve výskoku“ apod.

Svoboda volby a obří mapa

Hra vám hned na začátku nabídne tři hlavní úkoly – každý se týká eliminace jednoho z Timekeeperových nohsledů. Pořadí je na vás. Každý boss vládne jiné části mapy, která odpovídá specifickému biomu.

Na mapě se objevují i nenaviděné otazníčky, ale pouze když se priblížíte k zajímavé oblastí. Nenarušují průzkum a naopak motivují k objevování. I přes velikost mapa nepůsobí prázdně – je doslova prošpikovaná sběratelskými předměty a vedlejšími aktivitami. Některé odemykají příběhové detaily (např. přes logy), jiné zase rozšíření inventáře, zvýšení kapacity nábojů atd.

Navíc ve hře je takové množství vedlejších questů, že snad není v lidských silách je všechny dokončit dřív, než videohry vyjdou z módy. Nabízí ohromné množství obsahu pro každého, kdo se nechce hnát jen hlavním dějem.

"Build sem, build tam, co já s nimi udělám..."

Každý z Vault Hunterů má tři stromy dovedností, které lze libovolně kombinovat. Přibyly i nové skilly, které modifikují stávající schopnosti, což výrazně zvyšuje možnosti tvorby buildů.

Novinkou jsou také těžké zbraně – kromě granátů nyní můžete používat bazuky, kanóny, dvouhlavňové rotační kulomety nebo třeba vrhací nože.

Systém firmwaru funguje jako setový bonus – čím více kusů s jedním firmwarem máte, tím vyšší úroveň a silnější efekty získáváte.

Skvělou novinkou je možnost znovu si vyvolat bosse – ať už kvůli lootu, nebo prostě pro zábavu. Totéž platí i pro mise – většinu lze opakovat. Výskyt legendárních předmětů je navíc lépe vybalancován než ve trojce. Hra jimi neplýtvá – první legendární loot mi padl až kolem 25. levelu.

"Jak se na to kouká?"

Graficky hra zůstává na úrovni předchozího dílu. Největší posun je vidět v nasvícení díky ray tracingu – hlavně tmavší prostory jako jeskyně nebo doly teď vypadají skutečně nádherně.

Tento RT si nicméně ukousne značnou část výkonu, který mnozí hráči dle mého i zaslouženě kritizovali. Vizuálně si hra svoji náročnost prostě nemá jak obhájit. Osobně jsem měl navíc od vydání problémy s pády do Windows, ale ty naštěstí opravil první velký patch, který navíc zvýšil FPS v průměru o 10–15 snímků.

"Tak jak to teda dopadlo?"

Borderlands 4 sice nepřináší revoluci, ale přináší to nejdůležitější – evoluci.

Příběh je stravitelnější, gunplay je špičkový a zábavný, bossové originální a systém obtížnosti, buildů a znovuhratelnosti je vyladěný. Technické problémy se už podařilo opravit. Když se tedy podívám na aktuální stav hry, tak mám před sebou nejlepší Borderlands hru vůbec – minimálně konkurující, ale v mých očích i překonávající Borderlands 2.

A teď mě omluvte. Čeká mě ještě spousta vedlejších questů...

Můj první průchod před léty skončil neúspěchem a dlouhou dobu jsem se ke hře nevrátil. Až teď v létě jsem dostal nabídku, která se nedá odmítnout. Zahrát si Portal 2 v multiplayeru. A chytlo mě to tolik, že jsem se vrátil i ke hře pro jednoho hráče a po nových zkušenostech jsem překonal i onu problematickou pasáž. A nakonec jsem jí i úspěšné dohrál. Líbil se mi humor, který hráče provází celou hrou i zajímavé příběhové zvraty. Mnohokrát jsem měl pocit, že cesta dál nevede, ale ta radost po rozlousknutí řešení byla odměňující. Když pak ke konci hry musíte zapojit všechny nabyté vědomosti a použít je k cíli, to je prostě uspokojující. Logické hry víceméně nehraji, ale i tak je Portal 2 pro mě jedna z nejlepších her.