Recenze Alone in the Dark – mimořádný AA survival horor

Recenzi jsme zpracovali také v podobě videa.

Survival horor, žánr, který zažíval své nejlepší časy na přelomu tisíciletí, aby o dekádu později málem upadl v zapomnění. Díky menším hrám a návratu série Resident Evil ke svým kořenům se však tento žánr vrátil v plné síle a nyní zažívá další silné období. Indie tituly doplňují pokračování RE, ale také návraty starších značek. A právě o jednom takovém návratu bude řeč i dnes.

Je to ale poměrně unikátní, a dosud zdaleka největší návrat do minulosti, neboť Alone in the Dark původně vyšlo v roce 1992. A přestože survival horor zpopularizovaly série Resident Evil či Silent Hill, je to právě tento titul, který celému žánru položil základy. O jeho zmodernizovanou verzi, která je spíš reimaginací než vyloženě remakem, se postaralo švédské studio Pieces Interactive. A i přes řadu odkladů jsme se nyní hry konečně dočkali. Stálo ale čekání za to?

• Platforma: PC, PlayStation 5 (recenzovaná verze) a Xbox Series X|S
• Datum vydání: 20. 3. 2024
• Vývojář: Pieces Interactive
• Vydavatel: THQ Nordic
• Žánr: Survival horor
• Česká lokalizace: Ne
• Multiplayer: Ne
• Dat ke stažení: 30 GB
• Herní doba: ~8 hodin (první průchod)
• Cena: 1 299Kč (Alza)

Prohloubený příběh

Alone in the Dark se odehrává na přelomu 20. a 30. let minulého století v americkém státě Louisiana. Konkrétně se podíváme do sídla Derceto, které nyní slouží jako místo odpočinku pro duševně nemocné lidi (nicméně pouze takové, kteří si zdejší péči mohou dovolit). Jedním z pacientů je Jeremy Hartwood, jenž ale záhadně zmizí a jeho neteř Emily se ho spolu se soukromým detektivem Edwardem Carnbym vydá hledat. Dvojice však velmi brzy zjistí, že Derceto skrývá řadu tajemství a pacienti ani personál nejsou zcela v pořádku.

Přestože si survival horor často spojujeme především se zábavnou hratelností, Alone in the Dark exceluje v příběhu, vyprávění a celkovém loru, právě proto bych rád začal u tohoto aspektu. Není to možná až takové překvapení, protože za scénářem stojí Mikael Hedberg, autor vychvalovaného příběhu hry Soma.

Po stránce příběhu hra připomíná originál jen vzdáleně, byť tu najdete určitá pomrknutí. Celkově byl však příběh výrazně předělán, vylepšen a výrazně prohlouben. Postupně se tak dozvídáte víc a víc o Dercetu i okolí, ale také o velmi zvláštně se chovajících lidech, kteří sídlo obývají. Hlavním zdrojem informací pro vás nicméně bude celá řada textových dokumentů, poznámek, knih a dalších předmětů, které možná zodpoví některé otázky, ale také spoustu dalších vytvoří. Velkým pozitivem je, že jsou všechny texty namluvené, díky čemuž působí výrazně imerzivněji.

Nebojte, žádný vtipně přehrávající dabing jako v originále se opravdu nekoná. Herecké výkony jsou naopak velkou předností. A ještě aby ne, když hlavní duo ztvárnili známi herci David Harbour a Jodie Comer. Oba odvedli fantastickou práci, ale nezaostávají ani herci ve vedlejších rolích. Ve spojení s velmi nápaditě stříženými cutscénami (kterých mimochodem není vůbec málo) si příběhové momenty velmi užijete.

Když Derceto nestačí

Další obrovskou předností je pak atmosféra, jež je samozřejmě pro takový žánr velmi důležitá. A vývojáři rozhodně nezklamali. Jistě, grafikou hra úplně neohromí, nasvícení není špičkové, chybí tu některé stíny, animace mohou být horší… Vše je to ale vzhledem k AA podstatě hry poměrně pochopitelné, a hlavně to vše vynahrazuje parádní estetika a pečlivě nadesignované prostředí s dobovými prvky. Na každé místnosti Derceta je znát, že si na ní dali tvůrci záležet, a zapůsobí opravdu silným dojmem.

Nejlepší na tom ale je, že to ani zdaleka není všechno. Přestože Derceto (jež se mimochodem postupně také proměňuje) je jakýmsi pojítkem a budete se do něj opakovaně vracet, podíváte se kromě něj i do řady jiných lokací. Navštívíte tak potemnělé ulice New Orleans, písečný chrám, tajemný hřbitov, zasněžené hory či zarostlé bažiny. Vizuál ani atmosféra v žádných lokacích nezklamou a celkově jde tak po stránce variability prostředí asi o nejpůsobivější survival horor, který jsem kdy hrál.

Dva průchody, dva odlišné zážitky

Stejně jako například v druhém Resident Evilu platí, že můžete hrou projít za dvě postavy. A podle toho, kterou si vyberete, se může dění na obrazovce poměrně značně lišit. Bohužel nejsou oba průchody plně propojené a ani jeden z nich v podstatě není „kánon“. Podobně jako v již zmíněném RE2 je vždy postava, za kterou hrajete, ta hlavní a druhá hraje pouze vedlejší roli.

I přesto jsou však průchody za oba hrdiny značně odlišné. Téměř všechny cutscény se odehrají více či méně jinak, během svého putování se setkáte s postavami v jinou chvíli, a hlavně jinak reagují. Jak ale brzy zjistíte, Emily ani Edward nejsou v Dercetu úplně noví a k sídlu je pojí určitá událost z minulosti, kterou v pozdější fázi hry prozkoumáte. Tyto úrovně jsou tak pro každou postavu unikátní.

Věřte, nevěřte

Není žádným tajemstvím, že už originál se silně inspiroval tvorbou H. P. Lovecrafta a stejně tak tomu je u reimaginace. Kromě různých kultů, vyvolávání podivných božstev či již zmíněnému zvláštnímu chování postav, je tu také aspekt šílenství, do kterého hlavní hrdina postupně upadá. Navštěvujete skutečně jiné světy? Opravdu potkáváte monstra, po kterých střílíte? Proměňuje se postupně samotné Derceto, nebo na vás mysl celou dobu hraje triky? Jednoduše nevíte, a to je na příběhu skvělé. Nikdy netušíte, co je reálné, a co ne.

Hra dokáže v určitých momentech zapůsobit opravdu silně. A mimo již zmíněné pomrknutí na fanoušky originálů jsou tu i další skvělé momenty, na které třeba ani narazit nemusíte. Rozhodně ale doporučuji vyzkoušet věci, které by se vám mohly zdát zbytečné či nelogické. Jeden příklad za všechny je vystřelení po úhlavním záporákovi v intenzivní naháněcí sekvenci. Hrdinovi se nejprve dvakrát zbraň zasekne, aby ji následně obrátil proti sobě a raději se zastřelil.

Průzkum a hádanky

Teď už se každopádně konečně přesouváme k hratelnosti, kterou je třeba rozdělit na tři části. Tou první mám na mysli prozkoumávání Derceta, kde si postupně odemykáte nové místnosti a různé zkratky. Stejně jako v jiných survival hororech se budete vracet do míst, která už jste dříve navštívili, a přestože jsou ve hře úkoly, nic vám nebrání se od hlavní cesty trochu odklonit. Hra vás za podrobný průzkum odmění nejenom dalším lorem, ale také bonusovými předměty, které vám mohou odemknout alternativní konce, což vede k vysoké znovuhratelnosti, jež je ještě umocněna tradičními prvky z jiných survival hororů, jako jsou achievementy za speedrun (tady konkrétně dohrání pod 3 hodiny) či projití hry bez léčení.

Ještě se ale chvíli zdržím u průzkumu, neboť zde nové Alone in the Dark přineslo velmi příjemnou modernizaci. Hned při spuštění nové hry si můžete vybrat, zda preferujete moderní, či old-school pojetí, poté si to každopádně můžete upřesnit v nastavení. Je zde tak možnost zapnout/vypnout šipky nad interaktivními objekty, dynamické úkoly (které vám podrobněji prozradí, co máte dělat) či zdůrazňování podstatného textu v dokumentech a bodů na mapě (což je velmi užitečné, protože například vidíte, zda už jste schopni vyřešit nějakou hádanku).

A k hádankám se teď přesuneme, protože ty samozřejmě tvoří podstatnou část hratelnosti. Více, než je tomu například v konkurenčním Resident Evilu. Co se druhů týče, příliš rozmanité nejsou, narazíte především na skládačky/spojovačky či luštění kódu, přičemž nechybí ani klasické míření paprsků. Nachází se zde však v mnoha různých podobách. A ačkoli jsou některé docela primitivní, jiné už vám dají docela zabrat, a dost jsem si je užíval. Celkově bych je tak hodnotil rozhodně pozitivně.

Očekávaná slabina

To už se bohužel nedá říct o poslední důležité části hratelnosti – soubojovému systému. Obával jsem se ho od samotného oznámení, neboť už v prvním traileru nepůsobil dobře, a moc tomu nepřidal ani fakt, že demo z předloňského Gamescomu (které loni vyšlo i pro veřejnost) souboje vůbec neobsahovalo. Obavy se potvrdily, souboj je rozhodně zdaleka nejslabší část celé hry. A přestože Alone in the Dark není vyloženě akčním titulem, úplně se jim zkrátka nevyhnete.

Střelné zbraně postupně posbíráte celkem tři hlavní: pistole/revolver (podle postavy), brokovnice a samopal. A ano, v zásadě se chovají tak nějak jako archetypy těchto zbraní, nicméně samotná střelba působí extrémně ploše. Je to podle mě způsobeno hlavně animacemi střelby a jejího dopadu na nepřátele.

Ještě horší je každopádně souboj na blízko, který je také možností, pokud zrovna u sebe máte něco, čím nepřítele praštit (zbraně se po chvíli rozbijí). V podstatě pak kolem sebe jen mlátíte hlava nehlava, protože nějaké míření je neexistující a pouze doufáte, že udeříte dříve než nepřítel. Pokud vás v tom chaosu trefí, tak za to můžete tvrdě zaplatit, monstra vás totiž dokážou lehce stun-lockovat, což opravdu není příjemné.

Nejvíc se pak problémy projeví u boss fightů, kterých je naštěstí naprosté minimum, a najdete je pouze na samotném konci hry. K dispozici jinak máte také stealth, ale nepřišlo mi moc výhodné ho používat. Tempo hry se až příliš zpomalí a lokace pak nemůžete plně prozkoumat. Na normální obtížnost jsem rozhodně netrpěl na nedostatek munice, takže jsem zkrátka nepřátele vystřílel. Na Hard už by to dost možná bylo o něčem jiném.

Samotná variabilita nepřátel přitom není úplně špatná. Rozhodně není zrovna vysoká, ale několik typů tu najdete a liší se svými možnostmi/schopnostmi, množstvím životů i taktikou, která na ně platí. Vizuálně jsou také docela nápadití, ale nejvíc vás ohromí velká monstra či úhlavní záporák. Klasičtí nepřátelé se přece jen po nějaké době ohráli a například úplně základní monstrum působí jako vytržené z Resident Evilu 7. Není to jediný aspekt, kde se vývojáři zjevně inspirovali od úspěšné hry od Capcomu, ale vlastně je to vzhledem k zasazení docela pochopitelné a nikdy to nepřejde do prachsprostého kopírování.

Technická stránka

Bohužel se ale musím vrátit ke kritice a zaměřit se na technickou stránku. Nejprve je třeba říct, že i přes všechny odklady má hra docela dost bugů. Několikrát jsem se zasekl v objektu, dostal jsem blackscreen a musel hru restartovat, jednou pak spadla sama… Poměrně často se mi stávalo, že jsem nemohl něco sebrat či nešla použít zbraň na blízko. Úplně nejhorší je však ale chyba spojená s bonusovými předměty, které jsem pečlivě sbíral, aby se mi následně vymazaly. Tohle musí být opraveno co nejdřív, protože přicházíte o poměrně podstatnou část celé hry. Nebyl jsem kvůli tomu schopný se dostal ke slibovaným alternativním koncům.

Neslavně je na tom i optimalizace. K dispozici máte režim kvality a výkonu. Pochválit musím fakt, že i performace mode vypadá na 4K monitoru vlastně dost dobře, pokud pominu nějaký ten shimmering, či viditelně rozbíjející se vousy Edwarda. Problém je spíš u frame ratu, který sice dokáže v klidnějších pasážích držet stabilních 60 FPS, ale mnohdy se pohybuje pod touto hranicí. V lepších případech alespoň nad 50 FPS, kdy to naštěstí díky VRR prakticky nepoznáte, v nejnáročnějších situacích ale padá klidně i někam ke 40 FPS, což už je mimo VRR okno na PS5 (tady mají výhodu hráči na Xboxu, kde je spodní limit 24 Hz). Hlavně je ale problém, že snímková frekvence dokáže spadnout dost nárazově, pokud se na obrazovce objeví více efektů, například při střelbě z brokovnice. Quality režim jsem jinak zkoušel spíš okrajově, ale i ten se jeví dost nestabilně. Má totiž špatný frame pacing, takže nikdy nebude působit plynule. V obou režimech se navíc budete potýkat s občasným traversal stutteringem, který dokáže být rušivý, naštěstí ale není moc častý.

Audio umí překvapit v obou směrech

Na závěr jsem si nechal poněkud rozporuplnou část, a tou je audio. Nebýt několika nedostatků, tak ho rozhodně s přehledem zařadím do pozitiv, ale bohužel to s tím není tak jednoduché. Kde určitě chválit musím, je hudba, která je skutečně asi nejlépe definována tak, jak ji popsal samotný skladatel: „doom jazz“. K zasazení a atmosféře sedí skvěle a opravdu jsem si ji užíval. I samotný sound design je v zásadě velmi dobrý a zvuky umí patřičně vyděsit i vybudovat atmosféru. Jsou tu ale dva problémy.

Za ten první určitě může samotná hra, a tím je audio mixing. Je to docela zvláštní, protože v předchozích letech jsem s tímto aspektem vůbec problém nemíval, ale v poslední době na něj narážím čím dál častěji. Alone in the Dark je pro mě zatím asi nejhorším příkladem, protože je zkrátka extrémně nekonzistentní. Hlasitost jsem si musel v nastavení výrazně upravit, ale ani tak jsem nedošel k touženému balancu. Hlavní hrdinové mluví tišeji než vedlejší postavy, střelba je oproti většině zvuků hrozně nahlas a stejně tak některé náhlé, úderné zvuky, které vám málem urvou uši.

Druhým problémem je pak fakt, že se audio občas úplně rozbije a zní, jako byste poslouchali nějakou poškozenou nahrávku, výjimečně pak chvílemi vypadávalo úplně, naštěstí většinou pomohl restart hry. Tady ale nedokážu říct, jestli jde skutečně o problém hry, PlayStationu 5 či možná i Unreal Enginu 4, na němž je hra postavená. Na něco podobného už jsem totiž před pár lety narazil v Returnalu, akorát snad v ještě větší míře. Takže opravdu těžko říct, každopádně je dobré s tím počítat, minimálně pokud si hru plánujete pořídit na PS5, nemůžu mluvit za jiné platformy.

Pro fanoušky žánru povinnost

A měli byste si ji pořídit? Možná by se po té dlouhé kritice několika aspektů mohlo zdát, že ne, ale ve skutečnosti jsem se u hry neskutečně bavil. A myslím, že to nejvíc dokládá fakt, že jsem ji jen během recenzování dohrál třikrát a určitě se k ní ještě vrátím. Nejde o AAA titul a s tím je nutné počítat, nemůžete tak mít přehnaná očekávání od grafiky či animací a rozhodně je tu i několik zcela objektivních nedostatků, kterým se mělo předejít. Pokud je ale překonáte, čeká na vás jedinečný zážitek se spoustou unikátních prvků, které v jiných survival hororech nenajdete. A už jen proto bych titul fanouškům žánru rozhodně doporučil.