Výborný remake a excelentní survival horor.
Recenzi jsme zpracovali také ve formě videa.
Jsou tomu už dva roky, co Konami v rámci prezentace Silent Hill Transmission oznámilo restart této populární série survival hororů, která kdysi konkurovala Resident Evilu, ale po úspěšných prvních dílech upadla a po dnes již legendární demoverzi P.T., z něhož kvůli neshodám s Kodžimou nikdy plná hra nevznikla, šla série úplně k ledu. Její restart začal už loni díky hře, respektive spíš interaktivnímu seriálu Silent Hill: Ascension, jenž ale nedopadl vůbec dobře. O poznání lepší už to bylo s krátkou hrou zdarma Silent Hill: The Short Message, i ta však obdržela velmi smíšená hodnocení.
Konami tak vše sázelo na vydání remaku druhého dílu, který mezi fanoušky dodnes patří mezi nejoblíbenější. Na starost ho ale dostalo polské studio Bloober, jehož hry mají poměrně kontroverzní pověst, byť osobně mám například první Layers of Fear či The Medium hodně rád. Pravdou nicméně je, že předělávka SH2 byla ambicemi oproti předchozím hrám Blooberu na úplně jiné úrovni, a to nejenom rozsahem, ale také například zakomponováním plnohodnotného soubojového systému, se kterým vývojáři neměli zkušenosti.
Právě kvůli těmto aspektům byl přístup hráčů značně skeptický, někteří snad skoro jako by chtěli, aby hra selhala. Po prvních, nepříliš kladně přijatých trailerech se však názor a i s tím spojená očekávání od hry začala měnit k lepšímu. A přestože jsem Blooberu věřil od začátku, ani já jsem netušil, jak moc se nakonec remake survival hororové klasiky z roku 2001 povede.
- Platforma: PC, PlayStation 5 (recenzovaná verze)
- Datum vydání: 8. 10. 2024
- Vývojář: Bloober Team
- Vydavatel: Konami
- Žánr: Survival horor
- Česká lokalizace: Ne
- Multiplayer: Ne
- Velikost souborů: 50 GB
- Herní doba: ~17 hodin
- Cena: 1 799 Kč (Alza)
Rozšířený příběh
Premisa zůstává stejná. James Sunderland se tři roky poté, co jeho manželka Mary zdánlivě podlehla smrtelné chorobě, vydává do města Silent Hill. Právě tam se má totiž Mary, od níž najednou obdržel dopis, nacházet. Mohla by ještě skutečně být naživu?
Od první cutscény a úvodních momentů je jasné, že po stránce příběhu Bloober nechtěl zbytečně dělat kontroverzní změny a pevně se drží originálu. Většina dialogů je tak vyloženě 1:1 a nechybí snad všechny ikonické momenty z cutscén, které jsou sice na jiné úrovni po stránce kinematografie, ale z hlediska obsahu téměř identické.
Není to vůbec na škodu, neboť příběh Silent Hillu 2 funguje skvěle i dnes a nějaké větší úpravy ani nepotřeboval. Díky dalším vylepšením ale remake nabízí ještě silnější a věrohodnější pojetí nejenom příběhu, ale hlavně jednotlivých postav.
Právě proto je skvělé, že mimořádně dobrou práci odvedli i herci. Zatímco v originále jsou jejich výkony občas až komicky špatné (snad kromě Mary), což hodnotu příběhu přece jen lehce sráží, noví herci v remaku se do postav mnohem více vžili a dokáží plně předat všechny emoce, které právě pociťují. Vypíchnout musím především Luka Robertse v roli Jamese, který perfektně zachytil roli „normálního chlápka“, který se ocitne v nehostinném prostředí plném monster a podivných lidí. Výborně jsou ale zahrány i všechny další postavy.
Přestože příběh se tedy v základu nijak nezměnil, Bloober se nebál jej o něco rozšířit, takže jednotlivé postavy během hraní lépe poznáme. Nejvíc je to znát na Marii, která toho zde mnohem víc namluví. Právě pasáž, kde s Jamesem prochází městem a snaží se dostat do další velké lokace, jsem si díky jejich skvělé chemii velmi užíval. Zatímco v originále Maria po celou dobu mlčí, tady vývojáři přidali řadu místy odlehčených dialogů a také spoustu výborných referencí na originál či jiné díly série.
Ikonické lokace, jak je neznáte
A tím bych se přesunul k dalšímu velkému bodu, kterým jsou lokace. Přestože zde narazíte na všechna ikonická místa jako apartmány, nemocnice, vězení či ulice Silent Hillu, jejich level design vývojáři přejali jen velmi volně, a to je podle mě dobrá zpráva. Zrovna tento aspekt se rozhodně dal vylepšit, v originálu se vám může několikrát stát, že se jednoduše zaseknete.
Je až k nevíře, jak moc jsou lokace odlišné, a přesto působí tím známým dojmem. Polohy místností či jejich rozloha a celkový postup skrz ně jsou však výrazně pozměněny. Vše nyní krásně plyne a vždy víte, co je zrovna vaším cílem. Orientace v prostoru je přitom velmi jednoduchá, a to nejenom díky skvělé mapě, ale také chytrému označení průlezů či rozbitelných stěn bílou, respektive černou barvou, a samozřejmě moderní over-the-shoulder kameře, jež funguje bez problémů i v interiérech.
Nejde jenom o úpravu podoby lokací, většina z nich je i výrazně rozšířená, což přispívá tomu, že je remake prakticky dvakrát delší než originál. Především v exteriérech byste našli řadu menších, nepovinných lokací, které vám dodají potřebné zásoby a dozvíte se něco víc o samotném městě.
Zatímco v originálu jste mohli vejít dovnitř jen několika vybraných budov, tady je množství výrazně větší. Dveře, které můžete otevřít, jasně odlišíte od těch, které ne. Zároveň ale platí, že do řady místností se dostanete pouze pomocí rozbití oken či podobných alternativních tras. Právě rozbíjení všemožného skla se zde stane vaší rutinou, protože například za okny aut se často skrývají cenné zásoby.
Hádanky, které potrápí, ale nefrustrují
Už originál sázel spíš než na souboje, ke kterým se samozřejmě dostanu, hlavně na hádanky. Dokonce nabízel hned tři úrovně obtížnosti, které náročnost jednotlivých puzzlů pozměnily, a stejný přístup zvolil i Bloober.
Všechny hádanky jsou ale silně přepracované a je jich zde výrazně větší množství. A teď samozřejmě nemyslím jenom sbírání klíčů a dalších předmětů, které je nutné zkombinovat, jak je typické pro Resident Evily, tady najdeme celou řadu opravdu promyšlených hádanek, které dokáží i na normální obtížnost potrápit, ale zároveň nejsou frustrující, jako tomu bylo v některých případech v originálu.
Například v původní hře nepříliš jasná hádanka s mincemi je tady výrazně lépe podaná, a dokonce je pomocí ní vyprávěn hned celý minipříběh. To se dá přitom říct prakticky o každém puzzlu v remaku. Ať už šlo o hledání kódů, seřazování předmětů, počítání či třeba používání kódovaného jazyka, hra vás nejednou nepřímo donutí vzít hezky po staru tužku a papír a důležité informace si vypsat.
Survival horor, jak má být
I souboje ale v Silent Hillu hrají značnou roli, a právě ty považuji za zdaleka nejslabší stránku originálu. Střílení ještě funguje relativně dobře, i když také nezamíříte vždy tam, kam chcete, ale především souboj na blízko je velmi nemotorný. Bloober ale soubojový systém pozvedl na úplně jinou úroveň.
Střílení z pistole, brokovnice i pušky působí tak, jak byste očekávali, a má to blízko například k moderním Resident Evilům. Trefit nepřátele tak rozhodně není snadné, ale vinit můžete spíš sami sebe než nějakou neférovost na straně hry.
Povedl se i souboj nablízko pomocí kusu dřeva či ocelové tyče. James může máchnout až třikrát po sobě, než se bude muset trochu zotavit. Mlácení nepřátel zde opravdu působí, jako by James, po bojové stránce nijak nevycvičený, bojoval o holý život a dává do úderů veškeré úsilí, což je vidět nejenom díky animacím, ale také již zmíněnému hereckému výkonu Robertse.
Remake navíc přidává možnost úhybu, který se vám bude v mnohých situacích hodit. Souboje díky tomu působí mnohem plynuleji a dynamičtěji, na druhou stranu určitě nejsou jednoduché. Přestože u některých nepřátel můžete najít při souboji správnou „flow“ a kombinovat údery s uhýbáním, zdaleka ne všemu se budete moct vyhnout.
A když už jsem tolikrát zmínil nepřátele, jak na tom vlastně v remaku jsou? V základu se vývojáři od originálu příliš neodklonili, najdeme tu staré známé manekýny či sestřičky, ale hned v několika různých variantách. Monstra dokáží být o poznání agresivnější a nebezpečnější, takže si opravdu musíte dávat pozor na každém kroku. Obzvlášť to platí pro vězení, kde přibyl úplně nový typ nepřátel, díky kterému jde o suverénně nejstrašidelnější lokaci celé hry.
Na rozdíl od originálu nezaostávají ani boss fighty. Zatímco v původní hře jsou po designové stránce velmi primitivní a nijak neoslní, v remaku si s nimi vývojáři opravdu vyhráli. Každý boss má několik, mnohdy velmi originálních fází, a souboje s nimi jsou výrazně intenzivnější. Skutečně působí jako velké finále jedné lokace, a ne pouze další souboj s nepřítelem, který má jen více životů.
Souboje působí tak dobře i díky velmi vyvážené obtížnosti. Zatímco v originálu můžete na normální obtížnost poměrně lehce nasbírat takové množství léčiv a nábojů, že pomalu nevíte, co s nimi, v předělávce se vám nic takového jen tak nestane. V apartmánech jsem se několikrát dostal do úzkých a musel se spolehnout na souboj na blízko, protože náboje byly vyloženě nedostatkovým zbožím. A přestože později už jich přibude, nikdy jich nebudete mít příliš mnoho, a tak to má v survival hororu být.
Mistrovský audiovizuál
Už jsem zde zmínil řadu pozitiv, ale to největší přichází až nyní, audiovizuálně je remake od Blooberu vyloženě mistrovským dílem. Graficky jde o jednu z nejlépe vypadajících her současné generace, ať už jde o detaily prostředí, skvělé nasvícení pomocí technologie Lumen či mimořádně propracované modely postav, jejich animace a hlavně mimika. Právě díky tomu vypadají výborně i všechny cutscény, které jsou zároveň skvěle střiženy, vývojáři si zde hodně pohráli s úhly kamer.
Duch originálu se nijak neztrácí, ale staré lokace s přepracovaným level designem a moderním vizuálem působí výrazně lépe. Snad nejvíc je to cítit hned v úvodu při příchodu do města, tvůrci naprosto perfektně vystihli atmosféru Silent Hillu. Opuštěné, částečně poničené budovy jsou doplněny o poletující odpadky, různé harampádí a samozřejmě ikonickou mlhu. Smysl pro detail se zde ukazuje na každém kroku.
A výborně je na tom i audio. Díky excelentnímu sound designu hra dokáže působit tak strašidelně a nutí vás být opatrný na každém kroku. Ať už jde o ambientní zvuky, střelbu a zvuky monster či ikonické rádio, které vás varuje před blížícím se nepřítelem, audio do velké míry přispívá k tomu, že má hra velmi silnou atmosféru.
Soundtrack pak vychází ze známých melodií originálu. Akira Jamaoka, který se v roli skladatele vrátil i pro remake, ale skladby zmodernizoval a přidal řadu nových, které se k celkové atmosféře skvěle hodí a perfektně zachycují emotivní momenty. I po stránce hudby tedy rozhodně nebudete zklamaní.
Technická stránka
Nějaká slabina nevyhnutelně musela přijít, a jak už to tak u nových her, obzvlášť těch běžících na UE5, bývá, je jí technická stránka, respektive výkon a kvalita obrazu. Na PlayStationu 5 hra nabízí dva režimy: Fidelity a Performance, problém ale je, že ani jeden není zcela stabilní.
Režim výkonu jsem zkusil jen párkrát a vidiny vyššího frame ratu jsem se rychle vzdal. Stabilních 60 FPS zde téměř nenajdete, v exteriérech i interiérech hra pravidelně padá do padesátkového i čtyřicítkového teritoria. Bohužel jsou tedy propady natolik velké, že situaci nezachrání ani VRR, které má na PS5 omezené okno na minimálně 48 Hz, což je příliš mnoho.
Bohužel ani Fidelity mód, který cílí na 30 FPS, nenabízí plně stabilní frame rate. Zážitek je rozhodně výrazně stabilnější a frame pacing je na rozdíl od řady jiných her správný, snímková frekvence se ale v náročnějších místech, například soubojích, může o několik snímků propadnout, což je u již tak nízkého frame ratu velmi znát. Vypadá to, že dynamické rozlišení, které hra používá, se nestačí měnit dostatečně rychle.
Režim kvality je každopádně z mého pohledu jasnou volbou, protože Performance mód má ústupky i po stránce grafického nastavení, konkrétně nasvícení a odrazů, kde jsou rozdíly hodně znát. Velkou roli hraje i nižší rozlišení, z něhož se (stejně jako v Quality režimu) obraz upscaluje do 4K. Ve výkonnostním módu je rozlišení často až příliš nízké, což způsobuje nepříjemné artefakty, především je to viditelné na odlescích v kalužích. Problémem je ale také aliasing a v obou režimech poměrně značný ghosting.
Na druhou stranu jsem nenarazil na žádný problém s bugy a nějakými nepříjemnostmi, po téhle stránce je hra odladěná. Na pár grafických glitchů každopádně narazíte, hlavně v jedné ze závěrečných lokací, kde zřejmě nestíhá culling systém, což způsobuje nepříjemné bílé problikávání. Nejde nicméně o nic strašného.
Jinak na PS5 verzi musím pochválit skvělé využití ovladače DualSense. Adaptivní triggery jsou využity relativně standardně, ale haptika zde opravdu silně vylepšuje zážitek a světlo kolem touchpadu je chytře využito jako ukazatel zdraví.
A chválu mám také na celkové nastavení, které obsahuje až neuvěřitelné množství možností. Můžete si přizpůsobit UI, vypnout některé efekty a ukazatele či si jinak přizpůsobit hru k obrazu svému. Už v základu je každopádně uživatelské rozhraní dynamické a zobrazuje se jen tehdy, když je potřeba.
Celkově je PS5 verze solidní, ale problémy s výkonem a kvalitou obrazu není možné přehlížet. Jsem rozhodně zvědavý, jak titul poběží na chystaném PlayStationu 5 Pro.
Remake z říše snů
Na závěr se ještě sluší doplnit, že má remake velmi vysokou znovuhratelnost. A to nejenom díky již zmíněnému nastavení obtížností hádanek či soubojů, ale hlavně sběratelským předmětům v podobě textových dokumentů či fotek a několika koncům. Kromě těch z původní hry zde dokonce přibyly i dva nové, celkově je jich tak velmi úctyhodných 8, byť dva z nich jsou spíš vtip než reálný konec. Tak jako tak určitě najdete motivaci a chuť se do Silent Hillu po prvním dohrání ještě vrátit.
Celkově se remake druhého Silent Hillu neskutečně povedl. Přestože řada lidí Blooberu nevěřila, polští vývojáři dokázali vytvořit výbornou předělávku, která zachovává podstatu originálu, ale výrazně ho modernizuje tam, kde to bylo potřeba. Remake tak nejenomže originál překonává téměř ve všech ohledech, ale zároveň představuje absolutní špičku toho, co momentálně žánr survival hororů nabízí.
Verdikt
Bloober Team navzdory skeptickým fanouškům dokázal téměř nemožné. Remake Silent Hillu 2 dokáže být originálu dostatečně věrný na to, aby se jeho myšlenky neztratily, ale zároveň dostatečně inovativní na to, aby působil jako nový, moderní titul. Předělávka nabízí excelentní audiovizuál, propracovanou hratelnost či výrazně vylepšený level design, a i přes dvojnásobnou délku po celou dobu neztrácí dech. Jedinou vadou na kráse je tak nestabilní frame rate a horší kvalita obrazu.
