Jak dopadlo vlkodlačí běsnění?
Vlkodlaci, krutá a drsná stvoření, která stejně jako upíři jsou ve videohrách trestuhodně nevyužitá a dává se jim hrozně málo prostoru. Když si odmyslím výborný datadisk do Morrowindu s názvem Bloodmoon, Skyrim, The Wolf Among Us či The Order 1886, tak nejsem schopen vymyslet další titul, v němž by se tyto potvory objevovaly v nějaké výraznější roli, a to mě setsakra mrzí.
I proto jsem byl rád, když studio Cyanide oznámilo práce na Werewolf: The Apocalypse - Earthblood, tedy hře, inspirované deskoherní předlohou spadající do světa World of Darkness, z něhož můžeme znát Vampire: The Masquerade. Z úvodních CGI ukázek jsem byl nadšený, avšak s postupujícím odhalováním samotné hry jsem začínal být více a více skeptický. Naděje na zábavný titul ve mně však stále plála. Nyní ale již přišla doba, kdy mám nový projekt od Cyanide dohraný, a vy můžete zjistit, zda tento plamínek naděje byl naprosto uhašen, nebo jestli se těmto francouzským vývojářům nakonec povedlo dodat hru, která stojí za vaši pozornost.
- Platforma: PC, PlayStation 4 (recenzovaná verze hrána na PS5), PlayStation 5, Xbox One a Xbox Series X/S
- Datum vydání: 4. 2. 2021
- Výrobce: Cyanide Studios
- Žánr: Akční RPG
- Česká lokalizace: Ne
- Multiplayer: Ne
- Dat ke stažení: 14 GB (PS4)
- Herní doba: 10 hodin
- Přístupnost: 18+
- Prodejní verze: Fyzická i digitální
- Cena: 949 - 1 199 Kč v Xzone
Lidé špatní, vlkodlak hodný
A začneme rovnou u příběhu. Ten se točí kolem hlavního hrdiny Cahala, který se po několika letech vrací ke své smečce, jejíž teritorium začal ohrožovat korporát Endron, jenž nenávratně ničí přírodu s vidinou obrovského zisku. Vlkodlaci, respektive Garou, jak se jim v tomto světě říká, však toto ničení nemohou dopustit, jelikož díky těmto neekologickým krokům dochází k nerovnováze tří hlavních duchovních složek, tvořících vše živé. Díky tomu mezi Garou a Endronem vládne válka, kdy každá ze stran chce zničit tu druhou, a to i za pomoci násilí. No a Cahal má navíc s Endronem nevyřízené účty z minulosti.
Hlavní hrdina má se společností Endron nevyřízené účty.
Jedná se tedy o klasický béčkový příběh pomsty, do kterého se míchají ekologické podtóny. Jeho vyprávění vás asi neurazí, ale také vás asi ani nebude moc zajímat, jelikož jednotlivé postavy nejsou nijak zajímavé a emoce nefungují. K tomu se zde občas docela rychle skáče ze situace do situace, takže to může působit poněkud zmateně či zrychleně. Titul je následně označován jako akční RPG, což znamená, že se zde dočkáte i poměrně slušné porce rozhovorů. Neočekávejte v nich však žádné košaté dialogové volby. Po většinu času jsou rozhovory velice přímé, kdy se vybírá v podstatě jen ze dvou možností. A velké volby neočekávejte ani v příběhu, jelikož ten je striktně lineární, kdy jediné rozhodnutí vás potká až na samotném závěru, díky čemuž odemknete jeden ze dvou možných konců.
Hlavně potichu
Nicméně fakt, že Cahal patří ke Garou, přináší několik výhod, kolem nichž je postavená i celá hratelnost, kdy se jedná o kombinaci stealthu s frenetickou rubačkou. Ústřední hrdina totiž může nabýt tří forem a každá z nich je vhodná do trochu jiných situací. Ta první je klasická člověčí, v níž si Cahal může povídat s lidmi, potichu odklízet nepřátele či hackovat počítače, za jejichž pomoci aktivuje dveře, případně vypne kamery. Navíc v této podobě lze využít služeb vaší věrné příruční kuše, kdy za pomoci dobře mířených šipek zabíjíte nepřátele nebo ničíte kamery. Jen teda toto střílení je poněkud tuhé a pocit z něj nepříliš dobrý.
Můžete nabýt podoby člověka, vlka či vlkodlaka.
Druhá forma má podobu velkého vlka, jenž je vhodný pro infiltraci, kdy se díky své hbitosti vejde do různých ventilačních šachet, takže se může dostat do zad svým nepřátelům. K lepšímu přehledu vám posléze poslouží tzv. Penumbra vize, která umožňuje zvýrazněně vidět postavy či důležité objekty. Při kradmém postupu si však všimnete faktu, že nepřátelé příliš inteligence nepobrali, kdy kolikrát není problém jim zneškodnit kolegu klidně půl metru od nich. Stačí jen, aby byli otočeni zády. Trochu pochybný mi přišel také jejich pohyb, u něhož je častokrát až moc okaté, že s ním začínají až ve chvíli, kdy se k nim přiblížím a tím spustím nějaký skript. Na každý pád ale jádro stealthu vlastně docela funguje, jen je velice přímočarý a nenabízí moc možností, jak se se situací vypořádat, takže vás začne docela rychle nudit.
Krev, pot a chlupy
Mezi předchozími dvěma podobami se můžete přepínat naprosto volně a plynule za pomoci jednoho tlačítka. Do třetí formy se však ideálně přeměníte až ve chvíli, kdy se prozradíte a vy místnost musíte zneškodnit pěkně nahlas. Ano, tato třetí podoba je totiž podobou vlkodlačí (tzv. Crinos forma), v níž budete zaměstnance Endronu za pomoci drápů odpravovat na věčnost tak rychle, že se ani nestačí rozloučit. Pro boj následně budete využívat dvou postojů, kdy jeden z nich je pro rychlé, ale slabší útoky, zatímco ten druhý je přesný opak. V obou těchto postojích navíc máte dostupné rozdílné speciální schopnosti, které spotřebovávají vztek. Tento vztek můžete před bojem navýšit pitím speciálních flaštiček či právě tichým odpravováním nepřátel.
Jako vlkodlak můžete rozpoutat krvavé běsnění.
Vztek je ale podle mého velice nevyužitou součástí hry. Vlkodlaci s ním musí neustále bojovat, aby mu kompletně nepropadli, čímž by se přestali ovládat a ničili vše kolem sebe. Ve hře je tento vnitřní boj několikrát nastíněn, kdy třeba v rozhovorech se může stát, že se neudržíte a místo diplomacie dojde na krev. Jenomže vám to bude vlastně naprosto jedno, jelikož výsledek je vždy stejný a žádné důsledky to s sebou nenese.
Souboje nejsou příliš náročné a odehrávají se v arénách/místnostech, kdy počet a výdrž nepřátel záleží na tom, jak moc se vám vedlo ve stealthu, tedy jestli jste sabotovali zařízení na otevírání dveří, jimiž chodí posily, či jste deaktivovali strážné věže. Jestli ale stealth nechcete řešit, můžete se rovnou vrhnout po hlavě do boje. Na druhou stranu, pokud by se vám chtělo jednotlivé lokace vyhladit pouze za pomoci stealthu, tak vás asi budu muset zklamat, jelikož se boji ve většině případů nevyhnete. Systém soubojů pak určitě není žádný zázrak, ale i díky jeho jednoduchosti a frenetičnosti jsem se u něj postupem času začal bavit (a vymalovat stěny krví také přináší jistý druh uspokojení), přičemž nejlepší pocity nastanou ve chvíli, kdy se naplní ukazatel zuřivosti, který z vás na omezený čas udělá naprostou zabíjecí mašinu, s níž je radost ničit.
Laboratorní komplex je nová černá
Při hraní se dočkáte i několika otevřenějších lokací, které můžete volně prozkoumávat. Neočekávejte ale žádný živoucí svět. Tyto lokace v podstatě slouží jenom jako takové výchozí body, z nichž vyrážíte na mise do jednotlivých jejich částí, tudíž v nich toho příliš nenaleznete. Občas sice narazíte na nějaký vedlejší úkol, ten se ale buď odehrává v rámci hlavní mise, případně se jedná o to, že máte nalézt určitý počet různých věcí (duchů, oltářů atd.). V rámci misí také budete nacházet „sběratelské“ předměty, jako jsou poházené články či poznámky, ještě více prohlubující příběh, nebo speciální esence, jejichž vdechnutí vám bude zvyšovat duchovní úroveň, nabízející skill pointy, které můžete utrácet za různé schopnosti ve stromu dovedností.
Otevřenější lokace jsou prázdné.
Z ukázek vám je nejspíše jasné, že titul rozhodně nepatří k těm vizuálně nejvábnějším. Kdyby mi někdo řekl, že se jedná o hru z PlayStationu 3, asi bych mu uvěřil, za což mohou hlavně filmečky, které vypadají občas opravdu špatně a mám pocit, že jejich rozlišení je nějakých 720p (při samotném hraní to je ale o poznání lepší). Situaci příliš nepomáhá fakt, že téměř celou první polovinu hry strávíme v laboratorních komplexech, které jsou nenápadité a jednotvárné. Nakonec se sice nějaké variability dočkáme, avšak pořád se nejedná o nic vyloženě vábného. Z pohledu rozličnosti nepřátel je pak situace o něco lepší. Sice zde není úplně závratné množství jejich různých typů, ale je jich tak akorát, aby to nestihlo úplně zevšednět. Pochválit ovšem musím běh hry, který je perfektně plynulý (PS4 verze hraná na PS5), kdy potěší i kompletní zničitelnost prostředí v rámci bojování. Nejedná se sice o nijak propracovanou destrukci, ale aspoň, že tu je. Navíc je poměrně příjemné, že jsem při hraní nenarazil snad na žádný bug, a povedený je i hudební doprovod od thrash metalové partičky Alien Weaponry. Jen si u něj v nastavení musíte správně upravit hlasitost, ať to náležitě duní.
Béčko jako vyšité
Na Werewolf: The Apocalypse – Earthblood je tedy z každého pohledu vidět, že se jedná o naprosto „béčkový“ titul, jehož ambice zřejmě nebyly příliš velké. Grafika a příběh vám dech rozhodně nevyrazí, ale zase úplné peklo to rozhodně není. Stealth ve svém jádru docela funguje, ale je nesmírně přímočarý a nudný. Přímočarost se týká i soubojů, které mě ve výsledku ale docela bavily. Celkově se tak jedná o záležitost balancující na hraně obyčejnosti a jednoduché zábavy, která určitě za plnou cenu nestojí, ale pokud opravdu máte rádi vlkodlaky, tak ji v nějaké velké slevě zkusit můžete.
Hru zakoupíte v obchodě v Xzone.
Verdikt
Novinka od studia Cyanide rozhodně neoplývá žádnými velkými ambicemi, kdy je na ní jasně vidět, že se jedná o „béčkovou“ produkci, která není vyloženě hrozná, ale ani moc dobrá. Nicméně i přesto je schopná fanoušky vlkodlaků alespoň na pár hodin zabavit. Jenom by určitě bylo dobré počkat na nějakou opravdu hodně výraznou slevu.
