Rising Storm 2: Vietnam - malý mrtvý Joe

Je to už několik měsíců, co jsme vám přinesli dojmy z bety Rising Stormu 2: Vietnam, pokračování série Red Orchestra a prvního Rising Stormu. Už tehdy se zdálo, že mají tvůrci z Antimatter Games a TripWire Interactive nakročeno správným směrem a tento pocit měl o to větší váhu, že se zakládal na dojmech z valné většiny téhle drsné multiplayerové střílečky. Šlo totiž o jeden z vzácných případů skutečné betaverze, tedy nedokončené, ale obsahově víceméně kompletní hry, ne časově omezeného dema, jaké mají ve zvyku zveřejňovat vydavatelé velkých titulů, když hovoří o betě. Rising Storm 2 však tehdy měl i své tropické mouchy, a tak se nabízí otázka, jestli se je vývojářům podařilo pochytat a co nás tedy nakonec čeká.

Ve Vietnamu je pořád kam chodit

V první řadě vás čeká umírání. Časté umírání. Podobně jako v případě Red Orchestry, prvního Rising Stormu a jejich žánrových kolegů platí, že jedna rána obvykle znamená smrt. Ale jen v málokteré hře je to tak znatelné. Než se do hraní pořádně ponoříte, budete nejspíš trávit více času čekáním na respawn než skutečným hraním. Což není špatně, naopak, díky tomu je hraní pořádná výzva a vy se tak máte stále co učit, nemluvě o tom, že vás tímto způsobem tvůrci skvělým způsobem školí v kradmém postupu, trpělivosti a týmové spolupráci, která je pro vítězství nezbytná. Také vás naučí pořádně si zanadávat. Bez mučení Vietcongem se přiznám, že jsem už dlouho u ničeho takhle nenadával a už dlouho jsem si tak často nepokládal otázku, odkud ta osudná kulka krucinál přišla.

Nezáleží ani tak na tom, jestli jste nováčci nebo veteráni Red Orchestry. Rising Storm 2 totiž dost zamíchal pravidly války, která se přesunula z druhé světové do Vietnamu v 60. letech 20. století. Tato změna se projevuje zejména na prohloubení asymetrického boje, který jste mohli zakusit už v prvním Rising Stormu, který rozšiřoval Red Orchestru 2. Asymetrický boj jednoduše znamená, že obě strany konfliktu, konkrétně americká armáda a mariňáci na jedné straně a armáda Severního Vietnamu a Vietcong na straně druhé, nemají rovnocenné podmínky. Každá frakce zkrátka musí bojovat trochu jiným způsobem a využívá zcela odlišné možnosti. Americké síly jsou technologicky pokročilejší. Mají k dispozici letadla, která mohou odhalit pozice nepřátel, stíhačky shazující napalm a hlavně několik typů ovladatelných vrtulníků. Ty slouží k přesunu vojáků i k rozsévání zkázy v řadách nepřátel. Ve správných rukou mohou vrtulníky poskytnout americkým vojákům značnou výhodu, v opačném případě jsou spíše lákavým terčem pro rudé kůže uhnízděné v džungli.

Vietnamci samozřejmě nemají k dispozici vrtulníky, zato ale mají po ruce spoustu způsobů, jak to pořádně zavařit imperialistickým dobyvatelům. Na mnoha mapách jsou k dispozici předem připravené tunely, kterými se mohou vietnamští vojáci hravě přesunovat a obejít nepřátele. Navíc v nich mají výhodu, protože prašivý Joe nemůže v tunelech používat svou primární zbraň. Často lze také pokládat různé pasti a výbušniny, a když zrovna oblohu křižuje průzkumné letadlo, stačí si kleknout nebo zalehnout a nestřílet ze zbraně, díky čemuž vás letoun neodhalí. A když naopak oblohu křižuje nějaký ten vrtulník, stačí vzít vhodnou třídu vybavenou RPG-7 a s trochou šikovnosti na vietnamské straně a trochou nepozornosti na americké straně je rázem po problému. Přítomnost helikoptér navíc dává severovietnamským silám početní převahu, protože zatímco v jejich řadách mohou být jen samí pěšáci, v případě Yankeeů se obvykle musí někdo ujmout třídy pilota. Ideálně někdo zkušený, protože pilotování není žádná sranda. Na druhou stranu ale nejde ani o simulátor.

„Každá frakce zkrátka musí bojovat trochu jiným způsobem a využívá zcela odlišné možnosti.“

Mám rád zápach napalmu po ránu...

Různé herní třídy a tradiční palné zbraně samozřejmě nesmí chybět a i v tomto případě se projevuje zmíněná asymetričnost. Na pohled si můžete na obou stranách konfliktu vybírat podobné třídy, ale jejich výbava a povaha se často radikálně liší, nemluvě o občas odlišné účinnosti jednotlivých zbraní. Všechny jsou přitom velmi dobře vymodelované, jejich počet je přímo ideální a také jsou solidně ozvučené, i když jsem si leckdy všímal, že některé ikonické hračky zní poněkud jinak než v jiných titulech. Ve skutečném světě je neznám tak dobře, abych mohl posoudit, nakolik jsou zvuky zbraní v Rising Stormu 2 realistické, ale rozhodně platí, že v každém případě zní dobře.

Totéž by se dalo říct o dabingu vojáků, jehož kvalita je zhruba srovnatelná s prvním Rising Stormem, a o ozvučení náletů, které jsou častou atrakcí herního bojiště a které ještě víc prohlubují už tak skvělou válečnou atmosféru hry. Zvuková stránka se zkrátka povedla na jedničku, i když mě trochu mrzí poněkud nevýrazná hudba. Tentokrát tvůrci vsadili spíše na dobové, obvykle rockové skladby, což je v pořádku, ale při vzpomínce na nádhernou ústřední skladbu prvního Rising Stormu si přeci jen říkám, že je trochu škoda, že se autoři soundtracku více neodvázali.

To je však jen otázka vkusu, takže se mohu vrátit k samotnému válčení. V něm hraje zvláštní roli speciální herní třída, komandér. Na každé straně je vždy jen jeden a i v tomto případě platí, že když je v této roli schopný hráč, může zvrátit průběh bitvy. A když si ho naopak zabere někdo neschopný, máte problém a nanejvýš šanci řádně otestovat hlasování o vykopnutí hráče ze serveru. Ramena komandéra, který se pohybuje na bojišti stejně jako ostatní hráči, jsou přitom obtěžkána hned několika povinnostmi a možnostmi. Patří mezi ně zejména možnost povolávat různé druhy bombardování a hromadný respawn podřízených vojáků. Ruku v ruce s komandérem navíc musí jít další speciální herní třída, radista. Jinak si můžete vybírat ze střelců, kulometčíků, průzkumníků nebo ostřelovačů a ti všichni musí přiložit svou blátem a krví zašpiněnou ruku k válečnému dílu, jinak se můžete s vítězstvím rozloučit.

... je cítit jako vítězství

Vliv komandéra je jedním z mála prvků, které jsou pro obě strany konfliktu víceméně společné. Dále jde třeba o široké zastoupení automatických zbraní, což je důvod, proč se i veteráni mohou zprvu zapotit, protože větší důraz na automatické zbraně přináší odlišné tempo boje, než na jaké mohou být zvyklí ze starších titulů. Za zmínku stojí i boj zblízka. Na většinu zbraní v rukou Američanů i Vietnamců lze nasadit bajonet a tím se pak ohánět, případně lze využívat i údery pažbou. To je velký rozdíl oproti prvnímu Rising Stormu, v němž byli experti na boj zblízka jen Japonci. I tak je ale odlišností opravdu dost a patří mezi ně třeba chování čet. S ostatními hráči můžete zformovat až šestičlenné čety a zatímco v americké partě se lze tradičně respawnovat za zády velitele, do jehož role můžete být povyšováni častěji, než se vám bude líbit, na straně Vietnamců tuto možnost nemáte.

Zato ale máte možnost využívat pro respawn ústí tunelů, které může velitel vyhloubit. Tunel není průchozí, jedná se opravdu jen o jeho východ, ale i tak jde o šikovný prvek. Když je totiž ústí umístěné na správné pozici, kde jej neodhalí američtí vojáci, kteří by ho mohli snadno zničit, máte k dispozici trvalý bod pro respawn, díky němuž si lze snadno dostat do výhodné pozice. A narozdíl od Američanů se nemusíte strachovat, že velitele vaší čety někdo oddělá. Což se s ohledem na vysokou obtížnost hry stává opravdu často.

Navzdory všem těm odlišnostem se však podařilo tvůrcům celou hru překvapivě dobře vyvážit. V betě se stávalo, že na některých mapách měla určitá strana jasnou převahu. Nyní jsem naštěstí nic takového nepozoroval. Ideálním příkladem je městská mapa Hue City. V betě se američtí pacholci téměř nikdy nedokázali dostat přes první kontrolní body, které musí zabrat, což už nyní v žádném případě neplatí a boj v ulicích je tak mnohem pestřejší a vyváženější. Díky tomu dostávají prostor i herní prvky, na které v betě příliš nedocházelo, třeba možnost Vietnamců šplhat po okapech. Obecně platí, že když tým dokáže řádně spolupracovat a využívat možnosti strany, kterou právě zastává, a strukturu mapy, může vyhrát bez ohledu na to, kde se zrovna nachází. Mapy navíc vypadají skvěle, některé z nich jsou vážně obří a podílí se na již zmíněné autentické atmosféře vietnamské války, a to navzdory průměrné grafice celé hry.

„Větší důraz na automatické zbraně přináší odlišné tempo boje, než na jaké mohou být veteráni zvyklí ze starších titulů.“

Rising Storm 2 vážně nepatří mezi ty nejhezčí soudobé tituly, ale rozhodně se nedá říct, že by byla jeho grafika urážlivá. Svému účelu zkrátka dostačuje a nějaké ty méně kvalitní textury nebo doskakující traviny hravě vyvažují skvělé efekty výbuchů a kouře nebo naturalistické a překvapivě věrné efekty roztrhaných a spálených těl vojáků. Ani v tomto ohledu si zkrátka vývojáři neberou žádné servítky a názorně prezentují brutalitu války a smrtelnost každého vojáka. Ve srovnání s betou už naštěstí nemusí docházet k takové prezentaci nedostatečnosti vašeho hardwaru. Rising Storm 2 je ve finále solidně optimalizovaným titulem, v němž můžete i se starší sestavou snadno dosáhnout stabilních 60 snímků za sekundu, i když stále platí, že čím více hráčů a výbuchů na scéně, tím větší riziko poklesů a výjimečně i drobného zasekávání.

Lehko na cvičišti, těžko na bojišti

Technická stránka hry tedy nakonec není takový problém, jak se původně zdálo. Mnohem víc mi na Rising Stormu 2 vadí malý počet herních módů. Na výběr máte hlavně klasiku v podobě režimu Territories, v němž postupně zabíráte nebo bráníte několik kontrolních bodů, a nový mód Supremacy, ve kterém musíte pro změnu zabírat na sebe navazující body, zajišťující přísun bodů nutných pro vítězství. Tyto dva módy podporují až 64 hráčů a často se tu setkáte s vrtulníky. Kromě nich si můžete zahrát už jen Skirmish, skromnější, čistě pěchotní mód, v němž na menších mapách zápasíte o trojici kontrolních bodů nutných pro postupný respawn spolubojovníků. A to je všechno, pokud nepočítám cvičný režim, v němž můžete o samotě navštívit střelnici a trénovat létání s vrtulníky. Všechny módy jsou určitě povedené, obvykle ideálně vyvážené a řádně využívají dostupné mapy, jejichž počet mi připadá vyhovující, ale podle mého názoru je jich zkrátka málo.

Problém představuje i vyhledávač serverů, který je dost nedotažený. Často se mi stávalo, že mi sveřepě tvrdil, že je server, na který se chci připojit, plný, i když ukazoval, že se na něm nachází 58 z 64 hráčů. Asi je to tím, že se v tu samou chvíli na ten samý server připojují další hráči, ale vyhledávač vám to nijak neoznámí, a tak dělá dojem, že ukazuje chybné údaje. Dostupných serverů je naštěstí dost, ačkoliv ne všechny musí být nutně kvalitní, takže se může stát, že i na evropských serverech máte trojmístný ping. Od dob bety se alespoň zlepšilo ovládání pohybu postavy, které je nyní o něco pohodlnější, a uživatelské rozhraní samotné hry. Nyní je mnohem jasnější, podává aktuálnější informace a nováčkům může prostřednictvím několika šikovných ukazatelů více pomáhat se zapojením do boje.

Neopakuje se ani problém se špatně ukládanými statistikami, který v počátcích trápil Red Orchestru 2, a tak se všechny výsledky řádně ukládají po konci každého kola. Hra vás odměňuje zkušenostními body za celou řadu činností, přičemž postupem po úrovních si tentokrát odemykáte kosmetické položky, díky nimž lze upravit vzhled vámi ovládaných vojáků. Všechny předměty a ozdoby jsou naštěstí věrné danému zasazení, takže zapomeňte na možnost běhat po vietnamské džungli třeba s mariňákem v růžové košili. Stejně tak neovlivňují rozpoznatelnost daného typu vojáka. Nemusíte se tedy bát, že by vizuální úprava postav měla za následek větší počet případů palby do vlastních řad. K té samozřejmě stále dochází a někdy se jí nejspíš nevyhnete. Musíte si zkrátka dávat pozor, i proto, že za zabití spoluhráče vás čeká postih v podobě ztráty bodů a delšího čekání na respawn.

„Všechny předměty a ozdoby jsou naštěstí věrné danému zasazení, takže zapomeňte na možnost běhat po vietnamské džungli třeba s mariňákem v růžové košili.“

Charlie nemá šanci

Z Rising Stormu 2 se vyklubala kvalitní multiplayerová střílečka, v níž tvůrci skloubili řadu tradičních i nových prvků, které dávají dohromady zatraceně náročný, ale zábavný celek. Asymetrický boj funguje skvěle, na každé straně konfliktu nabízí celou řadu zajímavých činností a navzdory všem předpokladům nijak nerozvrací vyváženost celé hry, protože se sebevíc odlišné možnosti jednotlivých frakcí dobře doplňují a na všechno se dá obvykle nějak odpovědět. Vyváženosti, zábavnosti i náročnosti boje napomáhají také dobře navržené mapy, variabilní třídy a početné zbraně. Stěžovat si nemohu ani na vizuální úpravu vojáků, ozvučení a atmosféru hry.

Škoda že tvůrci nenabídli větší množství herních módů. Ty současné jsou sice povedené, ale je jich zkrátka příliš málo. Také bych uvítal propracovanější vyhledávač serverů, který by rychleji a přesněji podával správné informace. Jinak si ale nemám na co stěžovat, když pominu občasné bugy nebo trhané animace. Rising Storm 2 je zkrátka poctivá, komplexní střílečka, která může velmi dobře obstát jako samostatný titul, jako pokračování Red Orchestry a prvního Rising Stormu i jako ideální volba pro ty, kteří chtějí ve hrách zase jednou zakusit téma vietnamské války. Jen se připravte na to, že vstup do té války může být překvapivě návykový a náročný. Žádná hra nedokáže věrně zpracovat skutečné hrůzy, které tehdy vojáci ve Vietnamu zažívali, a Rising Storm 2 není výjimkou. Přinejmenším vás ale může naučit, jak asi ti vojáci nadávali, hlavně v častých chvílích, kdy budete zase přemítat nad tím, odkud přišla ta kulka, kvůli níž vás zabili, aniž byste se stihli pořádně rozkoukat.