Ryse: Son of Rome

Zatímco muži obdivují odvahu gladiátorů a taktiky římských legionářů, ženské polovičky slintají nad vypracovanými těly. Filmy a hry popisující ať už reálně či fiktivně období rozkvětu římského impéria máme zkrátka všichni rádi a skvěle vypadající Ryse se zdálo jako vynikající exkluzivní titul. Jenže pokud si pamatujete na loňskou výstavu E3, kde byla hra prezentována, vzpomenete si na nefungující ovládání pomocí Kinectu a stereotypní quick time event krvavou řež. Do vydání hry se naštěstí leccos změnilo a především zmizela velmi nepovedená integrace hlasového ovládání, která byla do Ryse přidána bezpochyby jen na popud Microsoftu.

Navrch huj, vespod fuj

Jestli něco od Ryse čekat, tak především skvělé audiovizuální zpracování a nutno říci, že to také dostanete. Aby také ne, když za hrou stojí Crytek, jehož hry často fungují jako video-herní benchmarky. Častokrát jsem se přistihnul, jak se jen rozhlížím kolem sebe a zkoumám detailnost textur ze všech možných úhlů. První dvě mise nasadí laťku hodně vysoko, protože lesklý mramor z první mise vystřídá bujná vegetace, která je snad ještě krásnější, díky fascinující souhře světel a stínů. Grafickému zpracování pak skvěle sekunduje i tematická hudba dokreslující celkovou atmosféru hry.

Paradoxem je, že zatímco ve většině her příběh celou atmosféru hry značně akceleruje, v Ryse působí spíše jako nutná výplň mezi misemi. Přitom samotná výprava je více než ucházející. Postavy se skvěle hýbou, mimika je taktéž vynikající a dabing jakbysmet. Jenže samotný příběh je plný klišé toho nejhrubšího zrna, což je zkrátka špatně, když máte v rukou tak silnou historickou předlohu, jako je Řím. Navíc jsem zkrátka nemohl překousnout zapojení nadpřirozeným bytostí, jejichž přítomnost působí dost nepatřičně už jen proto, že Ryse se snaží být realistickou krvavou řežbou.

„Marius má k dispozici pouze slabý a silný útok mečem a taktéž slabý a silný útok štítem.“

Jak už jsem ale zmínil, příběh ani moc nebudete vnímat díky atmosférickému zpracování, které dokáže rychle vtáhnout. Bohužel vás také dokáže rychle vykopnout zpět do reality soubojový systém, který nemusí sednout každému. Marius má k dispozici pouze slabý a silný útok mečem a taktéž slabý a silný útok štítem. Tuto dvojici útoků pak doplňuje možnost odrážet protivníkovy útoky a úhyb kotoulem. To je veškerý výčet bojových schopností, se kterými si musíte vystačit. Na základě charakteristiky vašeho protivníka si vyberete, jestli hned vytasíte meč, nebo nejprve ránou štítem rozkryjete jeho obranu a pak už jen mačkáte tlačítka hlava nehlava. Po určitém poškození se nad protivníkem objeví ikona, že stlačením pravého triggeru můžete zpustit smrtelný útok. Ten probíhá v podobě quick time eventu, kdy se v určitou chvíli protivník vybarví do žluta či modra a vy musíte co nejdříve zmáčknout adekvátní tlačítko (modré X, žluté Y).

Takhle na papíře vypadá soubojový systém poměrně nudně, když si vzpomenete na krále hack and slash žánru, jako je třeba God of War. Je pravda, že hra vnímá řetězení vašich útoků, ale na vytváření komb zapomeňte. Nezmínil jsem ale dva faktory, díky kterým je soubojový systém přeci jen trochu zajímavý. Tak za prvé se na takové bitky neuvěřitelně hezky kouká, a protože proti vám stojí většinou hned několik nepřátel, musíte být neustále ve střehu, což trochu ztěžuje jinak jednoduché souboje jeden na jednoho a vytváří ten pravý pocit z hrdinského zápolení na život a na smrt.

Druhým důvodem je fakt, že zmíněné exekuční mini-hry, kde jde jen o včasné mačkání tlačítek, vás odměňují bonusovými body. Ty jsou totiž jedním z mála zajímavých inovací, které hra přináší. V průběhu hry si totiž můžete na d-padu volit, zda budete dostávat bonusové body ve formě doplnění zdraví, zkušeností, většího poškození nepřátel, nebo focusu. A jen díky tomu se budete snažit mačkat opravdu včas, protože i když si náhodou spletete tlačítko, i přesto nepřítele zasáhnete, ale nedostanete kýžené body. Navíc tyto sekvence jsou skvěle zpracovaný a díky motion capture technologii vypadají opravdu uvěřitelně a co do možností jak usmrtit nepřítele také neuvěřitelně vynalézavě.

„Možností k vylepšování je poměrně dost, jenže zkušenosti se na mě valily proudem a na konci hry jsem tak měl všechny atributy na maximum.“

V předchozím odstavci jsem načal význam bonusových bodů, které se pokouší přidat do hry trochu toho taktizování. Bonusové body ve formě zdraví jsou jedinou možnosti jak si ho doplnit a pokud táhnete z posledního, nemáte jinou možnost. Větší poškození nepřátel asi nemá cenu popisovat, použil jsem ho ale jen při soubojích s bossy, protože po většinu herní doby jsme měl nastaven bonus na zkušenosti. Za ty si můžete vylepšovat svou postavu například zvýšením kapacity zdraví. Možností k vylepšování je poměrně dost, jenže zkušenosti se na mě valily proudem a na konci hry jsem tak měl všechny atributy na maximum. Nečekejte tedy nijak velký prostor pro taktizování nebo dokonce změnu hratelnosti v závislosti na tom, co se rozhodnete vylepšovat. A konečně focus představuje schopnost udeřit štítem do země, což zpomalí všechny nepřátele v okolí a vy do nich můžete řezat, jak je vám libo.

Celá hratelnost je založena na tom, že běžíte po vytyčené trase nebo bojujete. Jen zřídka naruší toto pravidelné schéma možnost zastřílet si z balisty. Jenže stát na jednom místě a pouze mačkat virtuální spoušť (hra automaticky zaměřuje nepřítele) není nijak velká zábava. O něco zajímavější jsou chvíle, kdy velíte celé formaci vojáků, kteří postupují kupředu pod nepřátelskou palbou v želví formaci (opravdu se tak jmenuje, byl jsem na Wikipedii), kterou právě římské legie tolik prosluly. Sice jen určujete, kdy se mají vojáci krýt a kdy postupovat v před, případně hodit na protivníka kopí, ale za své atmosférické zpracování si zaslouží palec nahoru.

I když se na Ryse moc dobře kouká, čímž si budete sami omlouvat stereotypní náplň hry, nakonec budete překvapeni jak moc rychle se dostanete k závěrečným titulkům. Na dokončení příběhového režimu vám totiž postačí jedno odpoledne, přesněji zhruba 6 hodin, ale není problém se na nejlehčí obtížnost dostat na ještě menší číslo. V tu chvíli si ale uvědomíte, že hra nabízí ještě multiplayer a asi jako já se začnete těšit na gladiátorské bitky s ostatními hráči, jenže chyba lávky.

Do arény jedině ve dvou

Ryse sice multiplayer nabízí, ale jen formou kooperativního režimu. To znamená, že s živým spoluhráčem sice bojovat budete, už ne ale proti němu. Hra nabízí tři režimy hry více hráčů, přičemž v každém z nich jste vrženi do kolosea, ve kterém se musíte utkat s jednotlivými vlnami nepřátel. Každá vlna je zcela logicky těžší než ta předchozí a je jen na vašich reflexech a především spolupráci s druhým hráčem, jak dlouho vydržíte. I když nejde o kdovíjakou inovaci, souboje v aréně jsou poměrné zábavné a hraní ve dvou vyžaduje znatelně více taktiky a strategie. Na začátku si vyberete božstvo, kterého budete uctívat, čímž si také vyberete vaši speciální schopnost a bonus. Příjemným zpestřením jsou pak společné smrtící chvaty, které působí velmi efektně. Tím třetím režimem je pak ta stejná klasická aréna, ve které ale stojíte sami. V Cryteku prostě neměli kam tenhle herní režim zařadit, tak ho jednoduše šoupli do multiplayeru. Ze zaměření hry více hráčů čistě na co-op byste očekávali obsažení i kooperativního split-screen režimu, ale na ten bohužel v Cryteku nemysleli.

Není všechno zlato, co se třpytí

Protože jsem od přírody milovníkem pěkné grafiky, nechtě jsem ostatní chyby a přešlapy hry omlouval. To ale nejde do nekonečna. Krátkou herní dobu singleplayeru (jen v první misi vám vyskočí asi 10 achievmentů prakticky za nic) by mohl omluvit obstojný multiplayer (což dokazuje například série Call of Duty), jenže i ten nevydrží moc dlouho a ze tří režimů je jeden vlastně falešný (protože hrajete sami) a ty zbylé dva se liší pouze v jedné maličkosti, a sice ve volbě jednotlivých vln, které se na vás poženou. A pokud si odmyslíte krásnou grafiku, uvidíte velmi jednoduchý soubojový systém a také klišovitý příběh, který se na jednu stranu snaží vytvořit realistický dojem majestátnosti (ale také prohnilosti) římského impéria, abyste hned vzápětí uzřeli nadpřirozené bytosti, které vás mimochodem hned několikrát vrátí mezi živé.

Často mě zlobily i maličkosti jako je neposedná kamera, díky které jsem v úzkých koridorech narážel do zdí a nemohl se zorientovat a i přes krátkou herní dobu si brzo všimnete, že proti vám vybíhají pořád ti samí protivníci, jeden jako druhý. Zmiňované souboje s bossy jsou navíc neuvěřitelně zdlouhavé a vůbec v nich nezáleží na vašem hráčském umu. Na všechny totiž platí pouze jediná strategie. Prozrazovat vám ji ale nebudu, nechci vás připravit o tu trochu přemýšlení, kterou od vás Ryse bude vyžadovat.

Občas hra zcela nečekaně nabídne nový herní prvek, který ve hře tohoto typu prostě nečekáte. Například ve chvílích, kdy musíte ubránit určenou pozici, se hra přepne do ptačí perspektivy a je možné vybrat si, jakou stranu budou kupříkladu hlídat lučištníci (a na vás logicky zbude hlídat tu druhou), nebo kterou zatarasí ostatní vojáci. Takové strategické prvky sice překvapivě dobře akcelerují herní zážitek, ale absolutně nezapadají do konceptu hry, a protože přijdou jen párkrát za celou herní dobu, působí zkrátka jako pěst na oko.

Poslední řádky mohou připadat, že jsem proti hře zaujatý, jenže na Ryse se prostě hledají chyby stejně lehce jako voda v potoce. Pokud byste si odmysleli líbivé grafické pozlátko, zůstala by vám obnažená kostra čehosi, co by jednou mohla být dobrá hra. Ještě víc zamrzí fakt, že Ryse je startovacím titulem nové konzole a když dostane za plnou cenu ani ne šest hodin příběhového režimu, jednoho by to mohlo naštvat. Na druhou stranu doufám, že to tvůrci s touhle značkou nezabalí a pokud se poučí z chyb, mohli bychom se dočkat kvalitní hry z prostředí římského impéria.