Sly Cooper: Thieves in Time – návrat klasiky ve velkém stylu?

Z kroniky zlodějské famílie Cooperů mizí stránky a s nimi i vzpomínky. Kdosi, nebo cosi hrozí vymazat je z historie herního světa a Sly v doprovodu své bandy je strašně nečekaně jediný kdo s tím může něco udělat. Legendární postava, na níž vyrostli miliony hráčů po celém světě je po dlouhé době zpátky a na první pohled se toho vlastně zas tolik nezměnilo. Vývojem bylo nově pověřeno studio Sanzaru, jež je zodpovědné za HD remake starých dílů, a od úvodních titulků je jasné, že se pánům nechtělo při své premiéře příliš experimentovat.

Jasně patrné je to už z příběhu, který, byť disponuje relativně zajímavými postavami, je vcelku plytký. V pozdějších fázích ne vždy dává smysl, nějaké velké vysvětlování na závěr se dokonce ani nekoná a celé je to zakončeno tak trochu ve stylu „jo, a stalo se to protože proto“. Pachuť v ústech naštěstí lehce přebíjí dialogy, které bez problému odsýpají, jsou docela chytré a vtipné a autoři se nebrání ani mezigeneračnímu humoru. To nejspíš ocení obzvlášť ti z vás, kteří se se Slyem znají od útlých dětských let.

Hra samotná ovšem těžko něčím výrazněji překvapí. Dějová linka vás postupně protáhne pěti historickými oblastmi (plus současná Paříž), v nichž se seznámíte s Cooperovými předky a užijete si klasického bojování a hopsání v relativně detailně zpracovaných lokacích. Ty jsou v rámci možností otevřené, avšak žádný rozsáhlý svět, který by vám byl předložen na dlani nečekejte. Na druhou stranu, on vlastně ani není moc potřeba. V každé oblasti se totiž ukrývá ještě několik bonusových úrovní, jež vám budou zpřístupněny povětšinou výměnou za slídění (tvůrci naštěstí mají dost rozumu na to, aby to všechno sváděli na zlodějskou povahu hlavního hrdiny a netvrdili, že je to vlastně úplně normální projev bezbřehé lásky).

To přitom sestává z odhalení ukrytých předmětů, jež se dělí na poklady a takzvané clue bottles. Flašek je v každé periodě celkem třicet, přičemž jejich posbírání vám v dané lokaci zpřístupní sejf, který můžete následně vyplenit. Poklady jsou o chlup zajímavější, neboť je jednak musíte odhalit a druhak je třeba je dopravit do vaší skrýše. A to tak, že vás cestou nikdo nesmí zranit a ještě to musíte zvládnout v mnohdy šibeničním časovém termínu. Odměna za úspěch je ovšem královská. Po získání všech se vám zpřístupní mnohdy extrémně zábavné mini-hry působící jako třešinka na dortu.

Tohle všechno je nicméně čistě volitelné a pokud se vám do toho nechce, nikdo vás nenutí. Relativní otevřenost světa poskytuje dost zábavného vyřádění sama o sobě a téměř vždy, když by se člověk mohl začít nudit, dočká se naneštěstí ne tak úplně překvapivého zvratu, nebo alespoň přechodu do jiné lokace. Stejně jako třeba v LEGO hrách je navíc možné každou úroveň prozkoumat se všemi postavami z gangu (jakmile si je odemknete), přičemž každá jedna disponuje jinými schopnostmi a může se tedy dostat na různá místa. To je ale asi opravdu jen pro puntičkáře, kteří mají pocit, že se jim krabička s hrou pro neodhalení všech bonusů posmívá pokaždé když projdou okolo.

I přes všechno již řečené je ale Thieves in Time docela lineární záležitostí. Sice si můžete poskakovat de facto kde se vám zlíbí, ale chcete-li pokročit v příběhu, musíte se na každém přechodu poctivě zastavit a dát ruku mamince pro případ, že by vás chtěl srazit násilnický a opilý kamioňák vezoucí náklad originality a svobody. Každá mise (bývá jich kolem deseti) v každé lokaci je navíc určena pro jednu konkrétní postavu a vám se to může maximálně nelíbit. Víc ovšem nezmůžete. Na druhou stranu je tu jasně patrný pokrok, neboť můžete všechny postavy postupně vylepšovat a zpřístupňovat jim unikátní schopnosti. Ty je navíc možné získat rovněž prostřednictvím kostýmů, které Sly nosí v jednotlivých časových obdobích. Bohužel, ty jsou k něčemu v podstatě pouze v dané periodě a logické hříčky z dalších úrovní pro ně až na výjimky nemají využití.

Škoda, že si s tím vývojáři nepohráli alespoň o chloupek víc. A to bohužel platí taky pro souboje s bossy. Ty sice vyžadují jistou dávku zručnosti a povětšinou dokonalé ovládnutí v daném levelu naučeného skillu, ale časem se stanou nudnými a někdy dokonce příliš těžkými. Tím nechci říct, že ve chvíli, kdy se hráč musí opravdu snažit přestává být hra zábavná, ale ve chvíli kdy postup závisí na perfektním načasování útoků v místě, kdy to tak úplně (z velké části i kvůli kameře) nejde, je něco špatně.

Samotné ovládání je ale jinak vcelku bez chybičky, přičemž velký comeback zažila populární jednotlačítková interakce s prostředím, jež zajišťuje plynulost hry a minimum chybných příkazů, neboť jejich vznik už z podstaty své existence eliminuje. Sečteno a podtrženo není Thieves in Time špatná hra. Vůbec ne. Jen je prostě… stejná. Pokud jsem nové God of War sepsul právě za to, že vlastně už šest dílů děláme pořád to samé, u Sly Coppera musím učinit totéž. Po technické stránce není víceméně co vytknout, ale možná by to příště chtělo, aby si tvůrci nechali narůst koule. Nebo si je aspoň na chvíli půjčili.