Terminátoři ve hře bohužel nejsou tím jediným, co se snaží nemotorně dosáhnout cíle.
Nostalgie je mocná čarodějka. Úspěšně totiž zvládá kouzlit s vnímáním kvality a i hry, o které by si člověk za normálních okolností neopřel ani gamepad, bez problémů prodává za plnou cenu a ještě nutí fanoušky děkovat. Povedlo se to u DuckTales Remastered, což je podle celé řady recenzentů naprosto zbytečný titul, a dost možná se něco podobného bude týkat i nedávno vydané tahové řezničiny Space Hulk, jež úspěšně využívá slávy oblíbené deskové hry a ještě populárnějšího herního univerza. Byť sama o sobě není vyloženě špatná, autorům z indie studia Full Control se podařilo vlastně jen vytvořit věrnou kopii předlohy. Nic víc, nic míň.
Pro mnohé je to důvod k radosti, jenže je třeba si uvědomit, že to co funguje na stole, nemusí nutně fungovat na monitoru vašeho počítače. Na přetřes to ostatně přišlo relativně nedávno, když tvůrčí celek WhiteMoon Dreams během Kickstarter kampaně za vznik Warmachine: Tactics dokola opakoval, že nechtějí pouze zdigitalizovat originál. Herní mechanismy jsou totiž většinou až moc rozdílné, na to, aby se dala vytvořit kopie jedna ku jedné. Škoda, že to nikdo neřekl taky autorům Space Hulk, kteří dávají hráčům bez přehánění přesně to, na co jsou za těch dvacet let zvyklí.
Se skupinou vesmírných mariňáků v terminátoří zbroji se tak potloukáte po opuštěné mezihvězdné kocábce, jež úpí pod útokem Tyranidů. Genolupiči jsou doslova na každém kroku, přičemž pokud si nedáte pozor, jejich ostré chitinové drápy projedou váš pancíř jako Microsoft test veřejného mínění. V každém kole je proto třeba skutečně přemýšlet a taktizovat. S tím víceméně pomáhají i tzv. akční body, které tu slouží víceméně ke všemu. Každý mariňák má své a za ně se může hýbat, bránit, nebo útočit. K nim se nicméně přidává ještě zásoba tzv. velitelských bodů, které může využít kterýkoliv z vašich svěřenců a ty tak ve výsledku hru zajímavě oživují. Dvojnásob, když se obnovují každé kolo v náhodném počtu.
Vyplýtvání všech dostupných bodů nicméně vaše kolo neukončí, jak je tomu třeba v XCOM: Enemy Unknown, což je na první pohled otravná nepříjemnost. Na ten druhý je ale třeba uznat, že když náhodou provedete nějakou koninu, jako třeba vypochodování se Terminátorem z krytu, je možné to ještě vrátit zpět. K dispozici je totiž kromě zmíněné berličky i „undo“ tlačítko. To se sice tak úplně neslučuje s hardcore hraním, avšak víc než dostatečně to podle mě kompenzuje fakt, že jím lze vzít zpět pouze poslední provedenou akci. Samozřejmě, i to má své mezery, kdy je kupříkladu možné zaútočit, vzít to zpět a zaútočit znovu s nadějí na lepší výsledek.
Zdaleka to ale netrápí tolik jako ne úplně odladěné ovládání. Naprosto běžně se mi stávalo, z letmého procházení fór navíc zdá se nejsem jediný, že některý z Terminátorů alespoň jednou za kolo neudělal to, co jsem po něm chtěl. Ať už to byl pohyb místo střelby, nebo otočení špatným směrem. A s tím vám, vzhledem ke svému omezení, nepomůže ani undo tlačítko. U gamesy, která se odehrává na relativně malých mapách, ale s tunou nepřátel, a de facto na každém vašem tahu může záviset osud celé jednotky, je to docela dost nepříjemný problém. I když…
Velice rychle si člověk zvykne na to, že mu svěřenci umírají. Space Hulk totiž absolutně postrádá jakýkoliv vývoj postav a fakt, že o jednu přijdete proto ani nijak zvlášť nemrzí. V další misi jsou mrtví hrdinové navíc znovu k dispozici (ani jméno se nezmění) a vytvoření jakéhokoliv vztahu k vaší jednotce je tudíž nemožné. Během pár misí navíc zjistíte, co na genolupiče platí a celá vaše taktika bude sestávat z ochrany jedince s plamenometem, případně seržantů, kteří vám poskytují přehozy na velitelské body. O moc taktičtěji ovšem nepřemýšlí ani umělá inteligence. Protivníci se sice mohou objevovat na několika místech, avšak téměř vždy jen na jednom současně. Dopředu navíc vidíte kolik genolupičů se na vás hrne (ve skupině je vždycky jeden, dva, nebo tři) a můžete tomu přizpůsobit svoji strategii. S trochou štěstí, a to si bohužel nedělám srandu, vám postačí stoupnout si s jedním Terminátorem do chodby a doufat, že vám budou přát kostky.
Nejen díky tomu se však může titul stát velice rychle stereotypním. Nepřidá mu ani skutečnost, že vlastně celou dobu bojujete proti jednomu jedinému typu nepřátel, který vám navíc může ublížit pouze pokud se k vám dostane. Pravda, s každým plánem dokáže pěkně zacvičit zaseknutá zbraň, ale ta ve většině případů stejně znamená jistotu smrt, takže je to vlastně vcelku fuk. Kdyby si aspoň na těch genolupičích dali ve Full Control záležet. Celá hra obsahuje typy jednotek, které spočítáte na prstech jedné ruky, ale ani tak je nedokázali důstojně přivést k životu.
Dokud stojí, vypadají Terminátoři docela impozantně. V pohybu se však naplno projeví kámen úrazu, kterým je toporná animace. V úzkých koridorech se většinou motají jako špína v kýblu a kdo někdy četl nějaký fluff, musí se divit, co se to stalo s výkvětem císařovy armády. Genolupiči ovšem dopadli ještě hůř, protože ti vypadají bídně i v klidu. Modely působí neuvěřitelně odfláknutě a jen podle nich bych u hry tipoval stáří šest a víc let. Při jakékoliv eliminaci se navíc naprosto nepochopitelně rozprsknou v těžko uvěřitelnou krvavou mlhu, zatímco Terminátoři sebou jednoduše švihnou na zem.
Jak jsem říkal na začátku, Space Hulk je věrnou předělávkou deskové předlohy. To, co titul ale zabilo, je trestuhodná nechuť studia Full Control přijít s jakýmikoliv tvůrčími změnami, které by hru přiblížily modernímu publiku a zpříjemnily hratelnost. K tomu si přičtěte ještě ne úplně povedené audiovizuální zpracování a je jasné, že pokud to s tahovými hrami myslíte vážně, měli byste se raději poohlédnout někde jinde. Tohle je gamesa spíš pro fanoušky světa, kterým nějaká ta chybka navíc, a že jich je, vrásky nedělá.
Verdikt
Jako obrovský fanoušek Warhammeru 40,000 jsem si hrozně přál, aby byl Space Hulk příjemným překvapením, které lze s klidným svědomím odměnit vysokou známkou. V bitvě se zdravým rozumem však fandovství na celé čáře prohrálo.
