Super Pokémon Rumble – japonská šílenost ve 3D

Já vím, co si teď asi myslíte. Asi si myslíte, že Pokémoni jsou kravina, navíc dávno mrtvá kravina, která už dneska nemá šanci na úspěch a jenom se živí na bývalé slávě. Koneckonců jsem si to myslel i já, když jsem s nedůvěřivým výrazem na tváři a křížem pokropeným svěcenou vodou v rukou poprvé zapínal Super Pokémon Rumble. Ale předsudky stranou, vzhůru na rozbor samotného titulu.

Příběh hraček

Hned z počátku vás může zarazit jedna věc. Nejsou to úplně ti Pokémoni, které si všichni pamatujeme a které leckteří z nás před deseti lety horlivě sbírali na nálepkách, kartičkách, a dalších vysavačích našich peněženek. Jsou to jejich hračkové obdoby. To jenom tak pro zajímavost, tahle informace totiž v zásadě nemá smysl, protože se ty hračky chovají stejně jako „skuteční“ Pokémoni, jen s tím rozdílem, že si žijí ve vlastním světě a nenosí je žádný poďobaný klučina v podivných červenobílých míčcích. A co že tedy ti hračkoví Pokémoni dělají? Buď se vykecávají, nebo bojují. A právě druhá činnost je hlavní podstatou aktuálně recenzovaného titulu.

Super Pokémon Rumble je totiž obyčejná izometrická mlátička. Základem je velké množství různých oblastí, rozdělených vždy na několik sekcí a finální (a často neuvěřitelně jednoduchý) bossfight. Po celou dobu na vás útočí řadoví Pokémoni, a že jich není vůbec málo. V tu chvíli máte nejen možnost jim rozbít plechovou držku, ale i zahrnout do své sbírky někoho z nich, pokud vám to hra zrovna umožní. Rumble totiž z velké části staví na sbírání pokémonů, jež pak podle libosti používáte během hraní. Takže zatímco z počátku tvoří vaši sbírku jen ikonický Pikachu, postupem času získáte třeba Meowtha, Vulpixe, Tentacoola, Rattatu, Tepiga, Duckletta a další a další potvory, které si možná pamatujete z minulosti. Já osobně musím říct, že ačkoliv mi moje paměť slouží dobře i z hlediska Pokémonů, z přítomných bestií znám jen nepatrné množství. Každopádně, všichni Pokémoni jsou samozřejmě různě silní, takže se vyplatí používat vždy toho nejsilnějšího, a mají také různé útoky na základě jejich zaměření, jako je třeba voda, psychika, oheň a další. Tyto útoky navíc můžete vylepšovat, pokud máte dostatek peněz padajících z poražených protivníků.

Rumble z velké části staví na sbírání pokémonů, jež pak podle libosti používáte během hraní.

Za prvním místem

Ale zpět k průchodu hrou. Kromě řadových oblastí, kterých je opravdu víc než dost a odehrávají se třeba v lesích, na plážích nebo na cimbuří věže, často narazíte na speciální arény, tzv. Battle Royale. Z hlediska postupu i zvyků hračkových Pokémonů jde o velké a významné milníky. Skutečně jde o arény, v nichž je úkol jednoduchý. Být poslední přeživší mezi soutěžícími a sejmout co nejvíc protivníků. Na boj totiž máte dost šibeniční časový limit, který navyšujete sbíráním hodinek, jež padnou z každého vámi zabitého protihráče. I když jde v zásadě o pěkně blbý a nelogický nápad (zrovna jenom vy musíte navyšovat čas a jenom vy skončíte, když se čas dostane na nulu), aspoň jde o motivaci k lepším výkonům a více adrenalinové řežbě.

Dále tu jsou ještě další dva typy speciálních bojů. V jednom z nich nazvaném Team Battle můžete bojovat s dalšími dvěma Pokémony po boku, a v tom druhém, Charge Battle, posíláte různé množství potvor proti druhému týmu, jenž zkouší totéž. V zásadě je ale princip stále stejný, tedy zůstat naživu.

Druhý do party

Co z hlediska hratelnosti nabízí Super Pokémon Rumble dál? Bohužel už nic, což je škoda. Díky tomu samozřejmě poměrně brzo nastává stereotyp. V začátcích je průchod řadovými lokacemi i všemi třemi specialitami zábavný, všude to vybuchuje, nepřátel je víc než dost, obtížnost je nastavena tak akorát abyste se trochu soustředili, ale u tak malého množství obsahu nejde vydržet věčně. Už po pár hodinách hraní tedy nastal značný stereotyp, zvlášť když nějaká skutečná motivace v podstatě neexistuje. Jak říkám, z počátku je to vážně velká zábava, kromě toho i sbírání Pokémonů má od začátku do konce své kouzlo, ale je to pořád totéž.

Kromě řadových oblastí často narazíte na speciální arény, tzv. Battle Royal. V nich jde prakticky o jediné. Přežít. Což není vdžy jednoduchý úkol.

Tedy, abych byl přesný, ještě tu je lokální multiplayer, kde můžete bojovat s hráči (bohužel však nebylo s kým bojovat) a chlubit se svými Pokémony skrz StreetPass, což na základní hru nemá žádný vliv, takže stereotyp tu je stále. Jestli by se situace změnila, kdybych měl nějakého spoluhráče, je otázka, ale jak říkám, nebylo s kým zápasit.

Snadný pohyb

A ovládání? To je přirozeně dost jednoduché, dobře vymyšlené a zvyknete si na něj okamžitě. Circle Pad klasicky slouží k pohybu, A k útoku, X k vyvolání seznamu všech vašich Pokémonů a Y k jejich detailům. Nic víc, orientaci v různých dialogových nabídkách samozřejmě nepočítám. Kéž by se stejně dala chválit i grafická stránka. Od Nintenda 3DS se přirozeně očekává kvalitní vzhled umocněný 3D efektem, bohužel Pokémoni vypadají hůř jak většina her na původní DS. Spousta věcí je nepřirozeně hranatá, často vidíte jasné černé obrysy různých objektů včetně samotných Pokémonů, zkrátka, jako by se hra časově vrátila o pár let zpátky. Zvuková stránka je na tom bohužel stejně, i ona působí několik let starým stylem.

Komu tedy Super Pokémon Rumble doporučit? Snad jenom odvěkým fanouškům tohoto japonského kultu. Nepochybuji o tom, že se stále takoví jedinci mezi námi nacházejí. Z počátku jde sice o zábavnou mlátičku s pohodlným ovládáním, několika speciálními módy, a možností sbírat desítky potvor a vylepšovat jim schopnosti, ale to na nějak zvlášť kvalitní počin nestačí, brzký stereotyp je zkrátka nezanedbatelný. Mizerná audiovizuální stránka a malý počet skutečně rozdílných režimů tomu také nijak zvlášť nepomáhají. Rumble zkrátka chybí nějaká duše, nějaký pořádný nápad nebo aspoň snaha. Takže, fanoušci Pokémonů se u této průměrnosti mohou docela bavit. Vy ostatní se ale bez hry určitě obejdete. A předsudky v mém verdiktu rozhodně nehrají žádnou roli.