The Ball – klenot mezi lůzou

Ještě donedávna by mě nenapadlo, že si se Švédskem budu jednou spojovat i něco jiného, než profesionální ženské opalovací týmy. Jak trestuhodný omyl. Někde mezi závějemi a poloviční prohibicí se totiž navzdory nepřízni osudu zformoval celek Teotl Studios, jehož debutový projekt se pár dnů nazpět objevil na Steamu a způsobil menší poprask. Recenzenti z celého světa se předhání ve skládání poklon a udělování vyšších hodnocení, což logicky vzbuzuje náš zájem. Je The Ball skutečně tak dobrý??

Ano … a ne. Popravdě, na tuhle otázku neexistuje žádná jednoduchá odpověď. The Ball přichází s velice originálním konceptem, který však úspěšně sráží spousta malých chybiček a nedostatků. Tím pro mě nejzávažnějším pochybením je přitom absence v podstatě jakéhokoliv pořádného příběhu. To je věc, kterou si může dovolit tak možná nějaká frenetická akce, indie hříčka či audiovizuální nirvána, která počítá s tím, že se většina hráčů bude ukájet umně seřazenými polygony. U hry, kde se vlastně nonstop nic neděje je něco takového mnohem těžší přehlédnout.

I to málo děje (s mexickým horníkem se propadnete do starověkého důlního komplexu, v němž vedle sebe kdysi koexistovali lidé a jakési prapodivné vyšší entity) je navíc bez milosti zašlapáno do země do očí bijícími nelogičnostmi, které z příběhové linky občas dělají komickou frašku. Animace, jež by hře mohli reputaci částečně zachránit, se pak vývojáři paradoxně rozhodli vynechat téměř úplně. Vše je vám místo toho zprostředkováváno skrze kamenné desky, pokryté tajemnými obrázky a ještě tajemnějšími klikyháky, jež vám monotónním hlasem překládá vypravěč. Ještě, že na tom hra nestaví.

Mám jednu kouli velkou

Hlavním tahákem The Ball je totiž obrovská koule, kterou si před sebou po vzoru hovniválů valíte napříč všemi osmi levely. Každá úroveň se přitom skládá z několika lokací, v nichž je třeba zatahat za pár páček a pomačkat správná tlačítka, aby se vám ve finále otevřely dveře do dalšího levelu. Ty z vás, kteří čekali logické orgie nejspíše zklame, že se Teotl Studios rozhodli vydat tak trochu jinou cestou. Až na pár výjimek jsou hádanky spíše prostorově orientované a místo přemýšlení většinou postačí dobře se kolem sebe rozhlédnout. Mile nicméně překvapí, že na zábavnosti to „puzzlům“ nikterak neubírá.

S jednotlivými lokacemi už to naneštěstí tak slavné není. Především ke konci hry si začnete uvědomovat, jak jednotvárné prostředí je – buďme ale fér, ze zcela logických důvodů – a občas sami sebe přistihnete, jak dumáte nad tím, zda-li jste v daných prostorách už náhodou jednou nebyli. Tvůrci si toho ale byli nejspíše moc dobře vědomi, proto dříve, než vás to stihne otrávit hra skončí. Oficiálně by vám měla vystačit na osm až deset hodin (přibližně hodina na level), avšak jakmile pochytíte veškeré herní mechanismy, není problém titulem proletět o něco málo rychleji.

Co je ale mnohem důležitější, budete se u toho sakramentsky dobře bavit. Hádanky jsou totiž v pravidelných intervalech prokládány intermezzy s vyschlými Mexičánky, kteří jsou na svůj věk neuvěřitelně agilní. Souboje s nimi jsou navíc často záludné, protože, navzdory tomu, jak divně to zní, je lze zabít pouze vaší koulí. A jelikož jsou rychlí jako křeček na speedu, je to občas docela boj. Mnohem větší přínos ale představují na poli atmosféry, jenž se díky nim a jejich skřekům, rezonujícím sáhodlouhými tunely, lehce otírá o hororový žánr.

Nový rozměr válení

Velkou pochvalu vývojáři zaslouží i za fyziku koule - jde dost možná o to nejlepší, co může hra nabídnout - jejíž tvorbou jistě strávili většinu tvůrčího procesu. Při řešení puzzlů proto budete muset vždy kalkulovat s prostředím (jinak se váš kulatý poskok chová na souši, jinak ve vodě či lávě, nebo v magnetickém poli), které, ač se může jevit velice stereotypně, je ve své podstatě úžasně různorodé. Škoda, že stejnou péči nevěnovali tvůrci také zbytku gamesy.

Animace postav stojí jednoduše řečeno za starou belu a o moc lépe na tom není ani model poškození. Je nicméně docela úsměvné, že pokud hru nezkoumáte skutečně zblízka, vypadá docela dobře. Vlastně, opravdu dobře. A jízdy důlním vláčkem či sjíždění roztomilých říček (většinou končících už ne tak sympatickým vodopádem) se velice rychle stanou vaší oblíbenou částí titulu, protože vás v drtivé většině případů provezou skrze plno úžasných scenérií.

Shrnuto a podtrženo, The Ball je velice příjemným překvapením, které se nebojí vyrazit do závějí a prošlapat si svou vlastní cestičku. Jak už to tak ale v blizardech bývá, čas od času se člověk ztratí a do cíle jen málokdy dorazí v ideálním rozpoložení. Na víc jak sedm a půl bodů z deseti hra zkrátka nemá a jelikož nevedeme půlková hodnocení, musím zaokrouhlovat směrem dolů. Od osmičkového titulu holt očekávám ještě o chloupek víc.