Na PS Vitu dorazila roztomilá barevná skákačka s roztomilými barevnými postavami a roztomilým barevným světem. A jedná se o dílo, kvůli kterému má smysl handheld od Sony vlastnit ať už je vám pět nebo padesát.
Kdo by to byl řekl, že možnosti handheldu PlayStation Vita využije nejzábavnějším, nejkomplexnějším, nejoriginálnějším a nejintuitivnějším (dle libosti si doplňte další adjektiva) způsobem hra, která na první pohled vypadá, jako by byla šitá na míru tříletým dětem? Ten, který ví, že za Tearaway stojí studio Media Molecule. Tihle talentovaní Britové svou sérií LittleBigPlanet, dá se říct, změnili přístup ke komunitnímu hraní na konzolích, kdy obsah tvořený hráči stojí minimálně stejně vysoko jako ten od samotných tvůrců a díky němuž není ani dnes nejmenší problém zapnout hru a užít si úroveň, kterou jste nikdy předtím neviděli. Nic takového Tearaway nenabízí – jedná se o plošinovku v té nejčistší možné podobě, ale stačí pár minut a její bez přehánění geniální nápady se na vás začnou valit takovou rychlostí, až vás to nutí k zamyšlení, jestli si něco takového vůbec zasloužíte.
Veselý, zábavný, žádný hnus
O jaké nápady se jedná? Začněme tím na první pohled nejmarkantnějším: materiálem, z něhož je prostředí Tearaway vytvořeno. Celý svět se totiž skládá z různě velkých a různě tvarovaných cárů a výstřižků papíru. Tu narazíte na papírové lístky, jež se opakovaně skládají a rozkládají a vy po nich můžete přeběhnout, tamhle zase na tůň, ve které můžete svlažit nohy vašemu hernímu alter egu. Tím je buď chlapec Iota nebo dívka Atoi a kromě výběru pohlaví na začátku si lze postavičku v průběhu hraní zkrášlovat novými doplňky a ozdobami. Nejlíp si širokou paletu vzhledů a oblečků představíte, když si vzpomenete na štědré možnosti úprav Sackboye v LittleBigPlanet. Tady ale máte prakticky naprosto volnou ruku v tom, co vymodelujete, jakou to bude mít barvu a kam to umístíte. Pokud chcete sebe nebo okolní svět zkrášlit některým z předmětů ze základní přednastavené nabídky, je potřeba nejprve nasbírat dostatečné množství konfet povalujících se všude po okolí, které tu představují platidlo.
„Celý svět Tearaway se skládá z různě velkých a různě tvarovaných cárů a výstřižků papíru.“
Na druhou stranu když si jeden ze zdejších obyvatel bude zoufat, že mu zmizel pěstěný knír a prasátko zatouží po zářivé královské koruně, není nic jednoduššího než se přesunout k návrhářskému stolu, vybrat si jednu z barevných čtvrtek a tahy po displeji začít objekt ručně kreslit, poté jej nechat vystřihnout a následně své umělecké dílo prezentovat hernímu světu. Pokud vás však ten herní neuspokojuje a chcete se ukázat i tomu skutečnému, stačí svůj výtvor vyfotit (fotoaparát získá hlavní postava krátce po začátku) a zamířit s ním na oficiální stránky Tearaway, k čemuž vás Media Molecule sami vybízejí a už teď u nich naleznete spoustu originálně pojatých výtvorů.
Kromě nahrávání fotek si na webu Tearaway.me můžete skrze svůj profil vyzvednout sbírku vystřihovánek, které se vám podařilo během hry nashromáždit, vytisknout si je, složit si doma vlastní papírový Tearaway a následně se jím pochlubit. Modelování tak vlastně představuje něco jako maturitu z předmětu Media Molecule Community Design, kdy i vaše návrhy mají s trochou snahy a štěstí šanci přinést vám nehynoucí slávu.
No dobře, takže tu máme vcelku originální premisu světa vytvořeného z papíru a kvůli tomu si ten pomatený recenzent myslí, že má smysl utíkat hned do obchodu pro Vitu? Ne jen kvůli tomu, ten pomatený recenzent má v úmyslu podělit se s vámi o několik dalších poznatků z hraní. Ale zase jich nebude tolik, aby vám příliš nezkazil zážitek.
„Cílem hrdiny není nic většího než doručit psaníčko, jehož adresátem jste vy. A tím psaníčkem zase sama hlavní postavička.“
O tom je totiž Tearaway především. O zážitku, který se mi nepodaří písemnou formou adekvátně zprostředkovat, ani kdybych chtěl. Příběh je jednoduchý až triviální, ale tak jako všechno v téhle hře dokáže i on přinést zábavné a originální situace (například tu, že vy sami jste hybatelem příběhu) a to navíc bez nějakých zbytečných cingrlátek, ke kterým se dnes uchyluje stále víc a víc vysokorozpočtových titulů. Kvalita zážitku z nich se až nepříjemně často měří podle toho, kolik stihne během kampaně ve filmovém duchu vybuchnout domů/měst/vesmírů a osudově zařvat nebojácných hrdinů, kteří pochopitelně umírají za vlast nebo dobro světa. Nechápejte mě špatně, já proti takovým hrám absolutně nic nemám a dokonce mám mezi nimi spoustu oblíbenců, ale ono „méně“ z rčení „méně je někdy více“ může občas taky fungovat. Však posuďte sami: cílem Ioty/Atoi není nic většího než doručit psaníčko, jehož adresátem jste vy. A tím psaníčkem zase sama hlavní postavička.
A prý že je Vita zralá na funus
Na své pouti ke Slunci, v jehož středu se vyjímá váš konstantně rozesmátý obličej (kdo by se taky dokázal u Tearaway mračit?), který snímá přední kamera na přístroji, vámi zvolený hrdina v hojné míře využívá specifické funkce PS Vity. Zadní dotyková plocha handheldu najde uplatnění při řešení hádanek nebo během soubojů, kdy na určitých místech můžete do světa doslova proniknout svým prstem a protivníky snadno, rychle, efektně i efektivně smést z povrchu zemského. Dotykový displej se hodí pro srolování/vyrolování plošinek, které se následně dají elegantně přeběhnout, a naklánění handheldu třeba pro focení, protože fotit budete často. A rádi.
„Zadní dotyková plocha handheldu najde uplatnění při řešení hádanek nebo během soubojů, dotykový displej se hodí pro srolování/vyrolování plošinek a naklánění handheldu třeba pro focení.“
Proto trochu zamrzí, že Tearaway nepřináší jednotlivé chody na stůl průběžně, ale bohaté menu servíruje víceméně najednou, takže většinu svých lahůdek odkryje v první polovině zhruba sedmihodinové kampaně a zbytek času vás nechá sedět s poloprázdným žaludkem. A to je škoda, protože kdyby nové nápady chrlila postupně, díky očekávání by se jí jistě dařilo držet hráče ve svých spárech ještě intenzivněji. Takhle začíná být ke konci už mírně ohraná a nadbytek nepřátel v pozdějších fázích a neskutečně natahovaný závěr jí také dvakrát nepomáhají.
Tím ale naštěstí kritika Tearaway končí a kromě těch několika drobných výtek nevidím nejmenší důvod, proč si tuhle hru nepořídit. Neuvěřitelným způsobem totiž oživuje „Viťácký“ mrtvolný výběr zajímavých titulů a díky specifickému ovládání a zakomponování hráče do centra dění vlastně i žánr plošinovek jako takový. A takových her není nikdy dost.
Verdikt
Říká se, že jedna píseň vydá za tisíc slov. Vlastně ne, to se říká o obrazu. Nevadí, takže jedna píseň vydá za tisíc slov a protože tahle recenze těch tisíci slov téměř dosahuje a Tearaway mi přinesla do života prakticky jen a jen radost a všem doporučuju, aby si ji zahráli, chtěl bych tento text zakončit zvesela. Dovětek tedy hledejte v mém prvním diskusním příspěvku pod tímto článkem.
