The Legend of Zelda: Breath of the Wild - svobodně se nadechni

Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Připadla na mne (ne-)milá povinnost zrecenzovat stěžejní hru, podporující vydání nové herní konzole od Nintenda jménem Switch. Možná budou další řádky působit trochu kontroverzně, ale do 3. března, kdy vyšla hra The Legend of Zelda: Breath of the Wild, jsem neměl to potěšení se se sérií Zelda nějak zvlášť seznámit. Ne že by nebyl zájem, z mojí strany rozhodně ano, ale ono nejde o hry na jedno odpoledne a tak se vždycky našlo něco “důležitějšího”.

Nicméně teď s konzolí Nintendo Switch dorazil i Link. Probudil se ze silného spánku a hned se mi úspěšně pokusil zalíbit. Neříkám, že nemám rád osoby s delšíma ušima, ale vždycky volím raději pohled na ženské křivky, než na mužnou hruď. No ale chtít po sérii The Legend of Zelda změnu Linka na Linku, by bylo asi jako chtít po Krakonošovi, aby se oholil a šel vládnout poušti Gobi, a tak jsem se smířil s malým chlapce, který se zrovna probudil po stoletém spánku, a vydal se s ním poprvé zkoumat krásy legendární série.

První krůčky

Seznámení s příběhem hry The Legend of Zelda: Breath of the Wild probíhá pěkně postupně a tak ani my nebudeme nikam spěchat. Nová Zelda totiž není o nějakém uspěchaném pobíhání za šipkou na mapě nebo o hráči, ženoucím se za cílem hlava nehlava, nebo o přehnaně agresivním podmanění si krajiny. Ne, The Legend of Zelda: Breath of the Wild nikam nespěchá, Link spal dlouhých 100 let, takže na něj musíme trochu opatrně a navíc se toho docela dost a podstatně změnilo. Navíc Link trpí dost silnou amnézií a tak není důvod nechat se zahltit hned ze startu obrovským množstvím informací a vrhnout neohroženého hrdinu vstříc nepřátelům.

„Svět hry má už od samého začátku šokovat a udivovat v tom dobrém slova smyslu. A daří se mu to.“

Ne, s The Legend of Zelda: Breath of the Wild si musíte udělat chvíli čas. Ideálně pár týdnů, protože zdejší svět pro vás přichystal nejedno překvapení a poschovával kupu zajímavých hádanek a možností, jak trávit svůj i jeho čas.

Svět hry má navíc už od samého začátku šokovat a udivovat. Myšleno v tom dobrém slova smyslu. A daří se mu to. Upřímně si myslím, že spoustu z vás už má v Breath of the Wild odehraných pár desítek hodin a tak můžete potvrdit, že pocit, kdy se probudíte a poprvé vyjdete z jeskyně ven, rozhlédnete se po krajině a trochu oněmíte úžasem nad obřím rozhledem, zažijete ještě při hraní ještě několikrát. Hlavně máte hned od začátku pocit, že vše co vidíte, prostě nemůžete obejít a spatřit na vlastní oči. Že přece není možné dostat se úplně všude, ale… Ano, po chvíli zjistíte, že slova “co vidíte, můžete navštívit, a kam dohlédnete, tam se dostanete” nabývají neskutečně na pravdě.

Hele, veverka!

Úvodním seznámením s hrou můžete strávit, kolik času chcete. Sám můžu s klidem říct, že díky prezentaci pro novináře před vydáním konzole Switch jsem úvodní misí doma spíše jen proběhl, ale v Kongresovém centru jsem v ní strávil minimálně 3x více času. A kdybych jen tušil, kolik času mi putování po krajích nové Zeldy zabere, asi bych se úvod pokusil zkrátit ještě více. On je totiž herní svět koncipován na můj vkus až příliš reálně a tak toho na vás čeká opravdu hodně.

Dobře, pomineme tvory, kteří zdejší krajinu obývají, a koukneme se na svět trochu sofistikovaněji. Většina otevřených herních světů, nedotčených moderní technologicky vyspělou civilizací, má pro mne pár hlavních vad. Buď jsou příliš prázdné, nebo naopak až nesmyslně přeplněné nepřáteli. A hlavně tak nějak nesmyslně různorodými “inteligentními” tvory, kteří vedle sebe evolučně vzniknout nemohli. Možná to zní divně, od čeho máme fantasy a sci-fi světy, kdybychom v nich nenaráželi na neznámá stvoření, ale většinou je mix ras příliš podivný a při hlubším zamyšlení i nelogický. The Legend of Zelda: Breath of the Wild podle mne nabízí tuto polévku různých příchutí a ingrediencí vyváženěji, navíc fungující příjemně komplexně.

Pokud nevíte, co si pod tím máte představit, tak se to pokusím vysvětlit. V každé krajině se vyskytuje určitý poměr rozmanitých rostlinných a živočišných druhů. Breath of the Wild na mne z “ekologického” hlediska působí takto naprosto vyváženě. Všude roste dostatečné množství různých bylin, sem tam najdete houby, občas proběhne veverka, proletí se nějaký hmyzák a i pocestných není zrovna moc nebo málo. A většina zvířat se i chová logicky podle zvířecích pudů a přitom nejednají podle stejného algoritmu. Třeba divočáci v lese nebo kozorozi v horách na vás nevystartují úplně vždycky.

Tuto pihu na kráse kazí pouze skutečnost, že z teplých lesů mírného pásma vyběhneme na zasněžený kopec za 10 minut a z bažin plných hnusných ještěrek si to volným klusem střihneme do pouštních oblastí za slabou půlhodinku. Ale na tohle jsme si už u otevřených RPG světů zvykli. Vždyť ono by nás nebavilo cestovat z jedné strany mapy na druhou třeba 14 dní herního času a určitou mírou se musí každý realismus potlačovat.

První oťukávání

Protože je ale svět hry The Legend of Zelda: Breath of the Wild i celkem nepřátelské místo, potřebujete něco na obranu a ochranu. S prvním klackem se sice cítíte o dost silnější, ale už za chvíli zjistíte, že potřebujete něco silnějšího a hlavně s delší životností. Ony totiž mají zbraně jednu (ne-)příjemnou vlastnost, opotřebovávají se a postupně ničí. Luky, meče, palice, sekery, štíty, o všechno časem přijdete a tak nezbývá než celou dobu s vlastní výbavou žonglovat a zbraně prohazovat podle toho, proti komu zrovna stojíte. Je totiž dost hloupé zničit silný meč na obyčejných nepřátelích. On vám může později dost citelně chybět.

„S prvním klackem se sice cítíte o dost silnější, ale už za chvíli zjistíte, že potřebujete něco silnějšího a hlavně s delší životností.”

Tvůrci naštěstí připravili vcelku příjemný a hlavně funkční systém, jak mezi jednotlivými zbraněmi vybírat a jak je měnit. Sice to chce ze začátku trochu cviku, ale po chvilce vám to vejde do krve a pak už jednáte víceméně automaticky. Křížek doprava a prohodit pravou páčkou meč za píku, připravit si luk, vyměnit ho za silnější stejným způsobem a popřípadě změnit munici (tentokráte křížek doleva a zase prohodit pravou páčkou). I když to asi vypadá na elektronickém papíře složitě, v praxi jde o pěkně fungující systém. Navíc je třeba příjemné, že vystřelené šípy, kterými jste nepřítele nezasáhli, můžete po souboji zase posbírat. A to i ty nepřátelské.

Na výběr máte neskutečně hodně druhů zbraní, specifických i podle ras, které je používají. Ale právě kvůli životnosti není dobré zvykat si třeba pouze na jeden typ. Máte tady jednoruční a dvouruční meče, sekery, kyje, kladiva nebo píky. Sekerami můžete pokácet stromy, kladivem rozbít skálu nebo bedny a najít různé materiály a předměty. Podobně jsou na tom luky nebo štíty.

Zbraněmi ale výbava nekončí. Samozřejmě nemůžete po světě běhat pouze v negližé a tak se občas najde důvod koupit si něco na sebe. No, i když důvod je zrovna kontroverzní tvrzení. Spíše je dobré s sebou tahat více věcí, protože některé mají i vedlejší vlastnosti. Dobré brnění se hodí, ale na horách v něm zmrznete, takže je fajn se převlíknout, ale zase jste zranitelnější. Nebo takový šátek na hlavu, upravující pozitivně šplhání po stěnách a skalách. Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit třeba vylepšené plavání, třeba i proti proudu ve vodopádu.

Naštěstí máte na podobné případy vcelku velký inventář a ten jde časem ještě rozšířit o další sloty. Jen prostě musíte trochu víc hledat určité abnormality v krajinách. Pak se vám sem tam objeví malý rostlinný panáček, předá vám Koroko semínko (lze jich najít celých 900) a za ně si na příslušným místech rozšíříte inventář o další místo.

Fyzika? Funguje, děkuji za optání!

Kde by byly moderní hry, kdyby si nedokázaly poradit s fyzikálními zákony. The Legend of Zelda: Breath of the Wild na nich ale nestaví pouze ve smyslu fungování světa, ale dost rozšiřuje jejich využití. On totiž obrovský, funkční a krásný otevřený svět je jedna věc, ale při jeho průchodu vás nesmí nudit. Tvůrci hry se s tímto problémem vypořádali velmi vkusně. Kromě možnosti starat se (čti pacifikovat) o své nepřátele, rozmístili na nejrůznější místa svatyně. Vstoupit do nich může pouze majitel takzvaného Sheikah Slate, kterého jak na potvoru vlastníte zrovna vy. Jde o takovou univerzální věcičku, shromažďující prakticky všechny důležité informace. Svým vzhledem a velikostí mi po celou dobu hraní evokoval právě konzoli Switch ve svém handheld režimu.

Svatyně na mne ale působí skoro jako další hra ve hře. Nejdřív se díky nim naučíte používat pár dalších schopností. Magnetizmus, zastavení času, zmrazování nebo budete moci vytvářet dvojí druh bomb. Hned první jmenovaná vlastnost mi hodně připomínala fungování gravity gunu z druhého Half-Lifu. Nicméně, svatyně vás nejdříve naučí tyto schopnosti ovládat a za jejich projití dostanete speciální orb. Pokud náhodou vlastníte 4 orby, můžete si za ně na patřičných místech zvýšit výdrž nebo počet srdíček. Obě to jsou dost podstatné proměnné a tak se vyhledávání svatyň stane jednou z hlavních náplní hry.

Složitost průchodu svatyněmi a získání orbů se ale stupňuje a co jste v úvodu zvládali s prstem v nose, je časem obtížnější a úkoly svatyň důmyslnější. Prakticky ale kombinují získané vlastnosti a dovednosti s fyzikálními zákony. Pokud tedy něco nezvládnete, je vždycky chyba na straně hráče. Tedy Linka, vy za to přece nemůžete. Umně při tom tvůrci využívají citlivosti herních ovladačů a tak nejednou točíte svým gamepadem kolem dokola a hledáte, kde vlastně zrovna máte tlačítko B. Možná je to krapet nepříjemné, ale opět to hře dodává určitý stupeň realismu. Ale jak jsem už řekl, skoro by stálo za to vydat úkoly ze svatyní jako samostatnou hru, nazvanou třeba Portal: The Legend of Zelda. Jen bez portálů.

Objevování svatyní ale není nic jednoduchého. Někdy se “schovávají” na nepřístupných místech, jindy je jen třeba k nim vyšplhat. Naštěstí vás na jejich přítomnost upozorní “GPS” v Sheikah Slatu a na vás je “jen” najít jejich polohu. Podobně budete moci svým herním tabletem vyhledávat i jiné předměty, rostliny, materiály, protože jej půjde časem použít i jako fotoaparát a co si vyfotíte, můžete spojit s mapou a nechat se upozorňovat na blízkou přítomnost těchto předmětů.

A kam teď

K mapě se váže taky celkem zajímavý herní princip. Samozřejmě se můžete po krajině potulovat jen tak pro zábavu. Objevené svatyně a hlavní vesnice nebo města pak fungují na mapě jako body pro rychlé cestování, ale pokud chcete znát mapu dopředu a moci si ji prohlížet přes svůj Shaikah Slate, musíte nejprve objevit speciální věže. Ta první na úvodu hry je spíše o srandě a jde u ní spíše o vysvětlení a pochopení jejích funkcí. Ty další vždy vidíte už z dálky, prakticky hned od vstupu do nové lokality, ale dostat se k nim už nebývá taková sranda. V některých případech vám jde vyloženě o kejhák, jindy musíte zapojit do akce svou šedou kůru mozkovou a pak ještě na věže vyšplhat. Samozřejmě nemusím upozorňovat, že jde o naprosto parádní pocit uspokojení, když se vám do “tabletu začnou nahrávat data” o daném území.

Věže jsou všechny i dostatečně vysoké a tak po jejich vylezení můžete využít další specialitku hry. Tou je něco jako rogalo, fungující spíše jako kluzák nebo padák. Abyste si ukrátili cestu, kterou jste se již jednou trmáceli, prostě skočíte na kluzák a doletíte až tam kam vám stamina/výdrž dovolí. Na ni totiž záleží prakticky všechen váš pohyb. Spotřebováváte ji, když chcete běžet, když plavete, když se šplháte po skalách anebo když létáte. Výdrž si můžete zvětšit také za orby ze svatyň a tak je vždycky velké dilema, jestli si přidáte modlitbou (a příslušným počtem orbů) další srdíčko ke zdraví nebo jestli si zvětšíte výdrž. Já osobně se vám neodvažuji radit, co je lepší. Oboje se hodí, oboje vám často zachrání život.

„Pro mne byl prvním opravdu “reálným” koněm ten v Oblivionu, ale to není nic oproti tomu, co najdete v The Legend of Zelda: Breath of the Wild. To nejsou koně, ale svéhlavá a hlavně živá stvoření.“

Co se týká cestování, tak hodně se dá ušetřit chytáním zvířat a jejich následným používáním pro pohyb. Jsou rychlejší, hezčí na pohled, ale vyžadují i určitou míru starání se o ně. Pokud hra tuhle možnost nabízí, vždycky zvířata v každé hře hodně využívám. Pro mne byl třeba prvním opravdu “reálným” koněm ten v Oblivionu, ale to není nic oproti tomu, co najdete v The Legend of Zelda: Breath of the Wild. To nejsou koně, ale svéhlavá a hlavně živá stvoření. Chytání je sice spíše jako z nějaké automatovky, ale jízda na nich je dalším skvostem, kterých je v nové Zeldě na každém kroku sto.

Kůň se totiž hýbe snad nejrealističtěji, co jsem doposud viděl. Hlavně se ale o něj musíte i nemusíte při jízdě starat. Váš společník se vždycky sám pohybuje po cestě, a pokud vyloženě nechcete, neuhne mimo, ale občas ho prostě musíte poplácat a polaskat nebo vás přestane poslouchat a to už si pak klidně zatočí mimo vámi požadovaný směr. Stejně tak se mu nelíbí moc rychlá jízda, takže jej musíte uklidnit a to nemluvím o tom, že každý kůň má jiné statistiky (sílu, rychlost a výdrž) a hlavně povahu. A nezaveze vás úplně všude. Někde prostě ani přes nátlak nevleze.

Nuda, nuda, barvičky!!!

Název této kapitoly má parodovat staré rčení “Nuda, nuda, šeď, šeď”, které se používá pro nudné a málo nápadité věci. The Legend of Zelda: Breath of the Wild je pro mne v tomto směru silně kontroverzním titulem. Vyzdvihnout bych na ni mohl z fleku milion parádních vychytávek a ještě víc dokonalých drobností. Když pominu všechno, co jsem již zmínil, ještě pořád na vás čeká velmi příjemný příběh s několika zvraty a pomalým odkrýváním paměti Linka. Ale Tato Zelda není jen o hlavní příběhové linii, je o objevování světa, o plnění kupy vedlejších úkolů, které nejsou jen o “zajdi tam a přines mi 10 krysích ocásků”, ale mění se jedna radost. Chytáte koně, dohazujete klukům holky a další na první pohled hlouposti. Čeká vás spousta svatyň s neskutečně různorodými úkoly. Dokonce budete třeba zapojovat elektřinu, i když zase spíše tím “portálovým” způsobem.

Jak jsem už asi 150x zmínil, Breath of the Wild je hlavně o objevování světa. O zjišťování svých možností, o tom, že bez výbavy je vám na sněhu opravdu zima, že když vylezete na tamten kopec, zůstanete koukat s otevřenou pusou na další rozlehlou krajinu a klidně se vybodnete na plnění úkolu a jen se zajdete kouknout ještě támhle. Několikrát po sobě se mi stalo, že jsem se vyloženě rozhodl jít po příběhové linii a po 5 hodinách jsem zjistil, že se toulám krajem a jenom hledám nové druhy houbiček, bylinek a výhledů.

The Legend of Zelda: Breath of the Wild ale není jen lesk a sláva Linkových zbraní a činů, ale občas se najde pár chybek. Předně jde o občasný pokles FPS. Tenhle problém byl znát v lesích, kde bylo hodně stromů a hodně nepřátel. Nejde o nijak obrovské skoky, spíše o malá zadrhnutí, ale objevily se.

Druhý problém hry, který je čistě můj osobní, je právě v onom otevřeném světě, který jsem ze začátku tak opěvoval. Jsem hráč, který potřebuje mít určený úkol a jít za ním. Tady je člověk tak často rozptylován okolím, že se občas dostaví pocit nudy. Pak si jen uvědomíte, proč to vlastně děláte, chytnete se za hlavu, nastartujete se a jdete dál, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že příliš velký realismus není dobrý pro udržení konstantní hratelnosti. Zase na druhou stranu vám tak ke Switchi stačí Zelda a máte na půl roku vystaráno.

Poslední výtka se týká grafiky. Je nádherná! Ať si zlé jazyky říkají, co chtějí, třeba že je hnusná, jednoduchá a schovává se pouze za “umělecký styl”, tak opak je pravdou. Je, opakuju se, nádherná! Počasí funguje, denní doba se střídá, mění se při tom i typ nepřátel, ale pokud jsem mohl, hrál jsem The Legend of Zelda: Breath of the Wild raději v handheld režimu. Malá obrazovka nové Zeldě sedí daleko víc, než obraz roztáhnutý na metr a půl. Možná je to trochu škoda, protože kdybyste tu možnost neměli, ani by vás tahle drobnost nenapadla, ale takhle si ji prostě po chvíli uvědomíte a já osobně si raději se Zeldou zalezu na 4-5 hodin do koutku a nenechám se ničím a nikým rušit.

The Legend of Zelda: Breath of the Wild koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.