Pohlcujícímu světu schází špetka uvěřitelnosti.
Starfield je zahlcující. Zatímco ve Skyrimu se po prologu otevřel svět a my jen zírali na herní mapu nebývalé rozlohy, v novém vesmírném dobrodružství od Bethesdy převládají nad místy, kam jít (ačkoli i těch je až běda), činnosti, které lze provádět na ploše desítek, ale také třeba stovek hodin. Vězte proto, že každý jeden aspekt hry v následujícím textu nenajdete. Snad vám ale pomůže pochopit, jestli je Starfield pro vás.
- Platforma: PC, XSX (recenzovaná verze) a S
- Datum vydání: 6. 9. 2023
- Vývojář: Bethesda Game Studios
- Vydavatel: Bethesda Softworks
- Žánr: akční RPG
- Česká lokalizace: ne
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 125 GB
- Herní doba: 25 až stovky hodin
- Cena: 2099 (Xbox)
Z jeskyně ke hvězdám
Ve chvíli, kdy mě autoři v první misi poslali do temné jeskyně s paprskometem a za úkol jsem dostal těžit minerály, horniny a bůhvíco ještě tím nejnudnějším způsobem známým z nespočtu podobných her, cítil jsem se poněkud zaskočen. První dojem jsem si rychle nechal vyvrátit. Nejprve, když jsem se dostal do první ozbrojené potyčky, podruhé, když jsem vstoupil na palubu vesmírné lodi a potřetí, když jsem s ní vzletěl do kosmu. A pak ještě znovu a znovu, když jsem se jal objevovat úplně nový svět, což je už samo o sobě na poli AAA titulů poslední doby dost vítané oživení.
Ovšem jedno po druhém. V rámci úvodních dojmů přichází zpravidla na přetřes audiovizuální stránka. Při zmiňovaném premiérovém pohledu do útrob lodi jsem byl upřímně ohromen. Míra detailů a množství objektů v prostoru dodávají interiérům nevídanou hloubku. Nemluvě o interaktivitě – ledasco jde zvednout, nemálo obrazovek je použitelných a všechno má svou výborně fungující fyziku. Jakmile jste uvnitř, radost pohledět. Zřejmě čekáte nějaké ale… Grafika má opravdu i slabé chvilky. Někde na půl cesty se nacházejí exteriéry měst a nejrůznějších základen, velmi slabé pak někdy dokážou být třeba neobydlené planety. V takovém případě záleží i na štěstí, pokud jde o místo přistání.
Řadu grafických nedostatků ale perfektně zakryje výtvarný styl Starfieldu. Realistické sci-fi, jehož technologie vypadají skoro jako dnešní a jehož vesmír není ani zdaleka tak naleštěný jako ve Star Treku nebo Mass Effectu, je příjemným oživením žánru. Stylu pomáhá i epická orchestrální hudba, která dá nejednou vzpomenout na Interstellar nebo Vesmírnou odyseu.
Příjemný průchod skrz nepříjemné loadingy
Když s vesmírnou lodí vzletíte, otevře se před vámi nekonečný prostor. Nebo ne? Hra dává poměrně jasně najevo, kam chce, aby hráč zavítal. Přirozeně vás nasměřuje do soustav s přívětivou úrovní obtížnosti, a naopak vás nepustí tam, kde byste neměli nárok. Osobně jsem tenhle styl otevírání světa snášel velmi dobře, ale pro někoho by mohlo jít o zklamání.
Podobné zklamání lze zažít při zjištění, že veškeré cestování vyžaduje fast travel. Volně se můžete se svou lodí pohybovat jen na oběžných drahách planet. Jak chcete dál, musíte zpravidla do menu.
I když je načítání relativně rychlé, celkově zabere odpudivé množství času.
Se samotným fast travelováním bych se asi ještě dokázal smířit. Bohužel je ale doprovázené loadingy, které jsou dále přítomné i na místech, kde bychom je už zřejmě v roce 2023 neočekávali. Připravte se proto, že loading vás čeká při vstupu do většiny obchodů ve městech. Loading vás čeká i při jízdě výtahem. A čeká vás při každém přistání na planetě. A při každém vzletu… Zkrátka i když je načítání relativně rychlé, celkově zabere odpudivé množství času.
Dost to znepříjemňuje jakékoli prozkoumávání, před které klade hra i další překážky. Opět tak trochu plýtvá hráčovým časem, když ho nutí pobíhat po planetách stovky metrů po svých, místo aby mu naservírovala obyčejné vozítko typu Mako z už zmiňovaného Mass Effectu. Právě první Mass Effect přitom průzkum až nápadně připomíná. Byť propracovanější, detailnější a o něco více odměňující, v zásadě kopíruje mustr, kdy přistanete na planetě a k dispozici dostanete oblast, ve které se nachází několik objektů zájmu. Většinou najdete loot, nějakého nepřítele, čas od času narazíte na vedlejší misi.
Na planetách se pak dají stavět také základny, které by mohly být samostatnou kapitolou. Sám jsem v jejich rozvoji a správě nenašel výraznější zalíbení, ale přiznávám, že mít síť stanic, které lze kastomizovat do nejmenších detailů a využívat převážně pro těžbu surovin, je příjemná představa. Podobně komplexní jsou stavba a úpravy lodí. Strávit se zde dají hodiny a létat ve vlastním výtvoru je skvělá odměna za utracený čas i virtuální měnu.
Spousta směrů, jeden cíl
Základní představu o světě už máte. Jaké v něm má ale váš unikátní hrdina místo? Stanete se členem Konstelace, organizace několika málo lidí, kteří odhalují tajemství kosmu. Nejnovějším projektem téhle party dobrodruhů je sbírání artefaktů, které jsou rozházené všude možně a na jejichž nalezení potřebují právě novice v rukách hráče. Stejně banálně, jako zní námět, působí i zhruba polovina hlavního příběhu. V první polovině děje spočívají úkoly v prohledávání jeskyní a nacházení artefaktů. Nevíte proč, víte jen, že jsou tajemné a propůjčují vám jakési nevysvětlitelné vize.
Nápaditější řešení new game plus, případně endgamu, jsem asi dosud neviděl.
V jednu chvíli se příběh zásadně promění. V mém případě to bylo po sedmadvaceti hodinách ve hře, kdy události nabraly neočekávaný vývoj a spád. Objevily se nové postavy a s nimi nové otázky, na které jsem si opravdu přál odpovědět. S atraktivnějším vyprávěním dorazily i originálnější mise a hratelnost. Vyvrcholení příběhu je pak nadmíru elegantní, a především plynule přechází v mód new game plus, který může být možná největší výsadou Starfieldu. Aniž bych prozrazoval příliš, musím prohlásit, že nápaditější řešení new game plus, případně endgamu, jsem asi dosud neviděl. Více než kdy dřív platí, že tahle hra se závěrečnými titulky teprve začíná.
Nejen členové Konstelace se mohou stát vašimi společníky na cestách. Postavy a jejich příbehy, podobně jako příběhy organizací, klanů, náboženských kultů, flotil, osadníků, dokáží být velmi zajímavé. Snadno se angažujete v životě jak svých partnerů ve zbrani, kterých může být opravdu hodně, tak i postav, na které narážíte zdánlivě náhodou. Koneckonců celý lore je poutavý a pokud vás nebude bavit objevovat místa, dozajista rádi objevíte události a odhalíte historii světa.
Bohužel pokud čekáte skutečnou RPG družinu, nepotěším vás. S postavami si vybudujete určité vztahy a jak už jsem naznačil, do jejich osudů se můžete ponořit poměrně hluboko, ale stejně jim i světu kolem chybí jakási živost. Vzájemné vztahy na palubě lodi? Neočekávejte. Reakce na vaše činy? Předvídatelné a bez většího významu. Angažování postav v rozhovorech? Minimální a zpravidla jen s vaším souhlasem. Nakonec i lidský tým hlavního hrdiny působí skoro jako další nástroj v inventáři.
To nejlepší na Starfieldu
Kdo by to byl řekl, že zdaleka nejvíc jsem se při hraní těšil na akci. I když jsem sázel jeden skill point za druhým do diplomacie, akční pasáže jsou natolik strhující, že jsem si je většinou nenechal ujít. Příjemný gunplay doplňuje spektrum rozličných zbraní, z nichž každou je radost vyzkoušet, nebo speciality jako boj v nízké gravitaci a ve stavu beztíže. Zážitek nekazí ani velmi prostá umělá inteligence nepřátel.
Poměrně jednoduchá mechanika se rozrůstá o strategický rozměr, když dojde na přerozdělování energie do několika lodních systémů.
Další vrstvou je pak boj z kokpitu vesmírného plavidla. Nezhlédl jsem se v něm sice tolik jako v potyčkách na površích planet, ale má také něco do sebe. Poměrně jednoduchá mechanika se rozrůstá o strategický rozměr, když dojde na přerozdělování energie do několika lodních systémů, všechno pak doplňuje výborný audiovizuální dojem a pocit, že se stáváte pilotem, který by klidně zvládnul odrovnat i Hvězdu smrti.
Učebnicová hra zaseknutá v minulosti
Starfield dělá opravdu hodně věcí výborně. Ve své podstatě zůstává tou hrou od Bethesdy, kterou fanoušci tolik milují. Narazíte na základnu a náhodou kvůli pár vědcům, kteří zrovna potřebují vaši pomoc, odložíte plnění hlavní mise o dvě hodiny. Navštívíte městečko z divokého západu a myslíte si, že jste už viděli všechno, jenom aby vám po chvíli autoři naservírovali Night City ze Cyberpunku. Zjistíte, že i přes chvílemi slabší grafiku máte uložené stovky screenshotů, protože některé scenérie stojí za to si zapamatovat.
A jak v základu Starfield hrou od Bethesdy je, tak technický stav mluví jinak. Bugy se mému průchodu víceméně vyhnuly (nemluvím o nelogičnostech typu dostávám dopis od rodičů, kteří stojí přímo přede mnou), grafické glitche nikoli, ale na open-world podobného rozsahu byly vlastně dost snesitelné. Na Xboxu jsem zažil tři pády hry během čtyřiceti hodin, což bylo dozajista nepříjemné, ale jinak jsem výraznější technické potíže nezaznamenal. Mohli bychom dlouhosáhle řešit limit 30 snímků za sekundu, ale hra si je v naprosté většině případů drží a omezení není nikterak na překážku.
Kromě dílčích věcí jde Starfieldu vytknout jisté lpění na systémech, které jsou hrám vlastní už drahnou řadu let. S tituly jako Cyberpunk 2077 a předtím Zaklínač 3, také Red Dead Redemption 2 nebo čerstvý Baldur’s Gate 3, se přesouváme ke hraní, které je přece jen přirozenější, a do světů, které jsou uvěřitelnější a reaktivnější – zkrátka živější. A Starfield tam přece jen ještě úplně není. Svoje přednosti má jinde.
Verdikt
Starfield je další hrou od Bethesdy. Drží se konceptu otevřeného až sandboxového světa, do kterého vkládá bezpočet aktivit a příběhů, které hráče zabaví na stovky hodin. Oslní stylem a výpravou. Příběh se sice rozjede až v polovině, ale ta druhá stojí za to, o závěru a přechodu do new game plus nemluvě. Zážitek tříští množství loadingů a okolí pramálo reflektuje činy hlavního hrdiny, což obojí dává vzpomenout na tituly, které jsme hráli spíš před lety. Přesto drtivě převažují pozitiva a dojem z nového, od píky vybudovaného světa naplněného po okraj zajímavým obsahem.
