Recenze Dragon's Dogma 2 - velikán žánru

První díl této série mi v roce 2012 učaroval natolik, že jsem pak docela dlouho používal jeho screenshoty jako profilové obrázky na sociálních sítích. Tuhle obskurní informaci uvádím proto, že hra tehdy možná tak trochu zapadla, ale přesto nakonec prodala 8 milionů kusů a stala se pro mnohé fanoušky vyloženě kultovním titulem, který bych se nebál přirovnat k původnímu vydání hry Demon´s Souls. Pokud jste tedy o této sérii nikdy neslyšeli, pak vězte, že je mnohem zajímavější a kvalitnější, než si možná myslíte. Není to tak docela snadné vysvětlit, protože na pohled může hra vypadat relativně genericky. Jakmile ji ale začnete hrát na vlastní ovladač, pohltí vás jako málokterá jiná, kromě jiného díky excelentnímu soubojovému systému, designu nepřátel a hlavně: naprosto úžasnému, živoucímu otevřenému světu.

• Platforma: PS5 (recenzováno), XSX|S, PC
• Datum vydání: 22. 3. 2024
• Vývojář: Capcom (Japonsko)
• Žánr: ARPG v otevřeném světě
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne/asynchronní (Pawnové)
• Dat ke stažení: 64 GB
• Herní doba: 40+ hodin
• Cena: 1 799,- Kč (Alza)

Zemitost a svoboda

Jednou z věcí, která dokáže na obou dílech této série zaujmout na první pohled, je mimořádně přirozený a zemitý vizuál, který prakticky ničím (snad až na půvabné tváře téměř všech postav) nepřipomíná tradiční japonské hry. Mnohem více hra působí, jako kdyby se odehrávala v Evropě během středověku, případně jako kdyby vypadla ze stránek Tolkienových knih. Proti nim má ale méně absurdních velestaveb - zdejší vesnice, města nebo hrady také působí spíše jako z evropské historie, než jako přehnaná fantasy. Díky tomu všemu se samozřejmě našinec bude v tomto prostředí cítit mnohem více jako doma.

Důraz na realističnost prostředí či kostýmů se promítá i do samotné krajiny, jejíž pláně, hory a lesy také většinu času připomínají naši část planety, případně třeba Skyrim. Tenhle element je mimořádně důležitý, protože hra velmi záměrně navzdory gigantické otevřené mapě nenabízí možnost jízdy na koni - téměř vždy se budete touto nádhernou rozlehlou krajinou toulat se svojí družinou pěšky, pokud si odmyslíte dodatečné možnosti rychlého cestování (fast-travel), které ale mají omezenou strukturu a zdroje, takže stejně budete plno cest realizovat hezky po svých. A právě tady se ukazuje ta nejlepší vlastnost hry.

Právě tady se ukazuje ta nejlepší vlastnost hry.

Otevřený svět je zde totiž neskutečně oživený všemožnými monstry, kolemjdoucími, ruinami, jeskyněmi a zkrátka nepřebernou záplavou zcela nepovinných lokací a událostí, do kterých se můžete plynule zapojovat dle vaší nálady. Je to bez nadsázky jeden z nejlepších otevřených světů ve hrách, snese srovnání s tím úžasným zážitkem z objevování, jaký nám nabídly legendy typu Zelda, Skyrim nebo Elden Ring. Zážitek z průzkumu dále posilují relativně přísná pravidla, kdy fyzika hraje velkou roli v tom kam a jak se dostanete. Případně jsou zde opravdu děsivé noci, pokud uvíznete na cestě před setměním. Jednak noc znamená opravdovou tmu, bez lucerny prakticky není nic vidět - a hlavně, za tmy vylézá mnohem větší množství často mnohem nebezpečnějších monster.

Monstra, meč a magie

Někteří znalci série by možná namítli, že její nejlepší vlastností je přece boj. Souhlasím s tím, že ten je také výjimečný a ve druhém dílu je pochopitelně posunutý ještě dále, především zbrusu novými povoláními, jako je teleportující se "magické kopí" či zákeřný "sabotér", který se do bojů prakticky vůbec nezapojuje ručně, ale ovlivňuje je kouzlením všemožných halucinací, pastí, jedů a tak dále. V jádru hry je ale čtveřice základních povolání, která jsou tím klasickým lákadlem fanoušků fantasy - bojovník s mečem a štítem, kouzelník s magickou holí, lovec s lukem a hbitý zloděj s dvěma noži. Rozdíl mezi hraním každého z těchto povolání je obrovský: například za lučištníka hratelnost připomíná spíše střílečku, než cokoliv jiného (jelikož časem odemknete věci jako zoomování, rychlopalbu, vějířovou palbu, magické či živelné šípy a tak dále).

Velkou pozornost si zaslouží také nepřátelé - s ohledem na zmiňovanou "realističnost" hry byste se možná divili, jak nebezpečné může být setkání se smečkou obyčejných vlků. Nebo o kolik děsivěji působí, když se jim v noci zeleně lesknou oči ve světle vašeho ohniště či lucerny. Kromě tradičních nepřátel ale hra poměrně štědře dávkuje i gigantická mytická monstra, jejichž nástup na scénu je prakticky vždy epický i děsivý zároveň. Stačí, když se z lesa vyřítí nějaký ten pětitunový desetimetrový obr s pěti "healthbary". Ještě děsivější je ale nálet obřího Gryfa nebo dokonce draka (kterých je více druhů). Úplně samostatnou kapitolou je potom vlézt třeba do doupěte Medúzy, jejíž zářící oči v temnotě jeskyně nelítostně způsobí zkamenění každého nešťastníka, co se do těch očí podívá v nesprávný okamžik. Pokud jde o monstra, i zde ona "zemitost" audiovizuálního provedení hry velmi pomáhá silnému a uvěřitelnému dojmu z nich.

Ještě děsivější je ale nálet obřího Gryfa.

Zážitek ze setkání s většími monstry dramaticky zlepšuje možnost chytit se během boje jejich těla a šplhat po něm, tak jak to proslavila třeba hra Shadow of the Colossus. Nepřátelé často mají nejvíce zranitelná místa skrytá výše nebo třeba pod křídly, takže je potřeba se k nim propracovat (pokud tedy nehrajete za lučištníka nebo mága, ti mají zásah konkrétní věci na dálku snadnější). S ohledem na realističnost hry se vám ale nejednou stane, že se třeba zraněný Gryf rozhodne boj vzdát a odletět pryč, takže zatímco se zoufale držíte jeho trupu, vznese se s vámi kilometr nad krajinu, což v případě pádu pochopitelně znamená jistou smrt. Výsledkem tedy je, že stejně ve hře vznikají úžasné zážitky spojené s objevováním krajiny, vznikají v ní také úžasné zážitky z bojů.

Příběh klame, Pawni kralují, konzole nestíhají

Pokud jde o příběh, přestože upoutávky viditelně slibují osudové dialogy a výrazné postavy, zápletka se zdá být až absurdně generická: zlý drak pohltil vaše srdce, tím z vás učinil nesmrtelného Arisen hrdinu, předpovězeného osudem, aby zachránil zemi, draka našel a porazil. Jenže tohle obrovské klišé ve skutečnosti velmi klame. Kdo dohrál první díl, tak ví, že celé to "Dračí dogma" v jádru příběhu je pouze záminkou pro něco mnohem složitějšího a zajímavějšího. Pokud to ale nevíte, nebudu nic prozrazovat a pouze slíbím, že druhá polovina tohoto příběhu vám předvede věci, o kterých se vám ani nesnilo a pouze pár her si na něco takového trouflo - jako určité přirovnání bych mohl jmenovat třeba Nier. Tahle vlastnost hry byla naprosto úžasná již v jedničce, ale v tomto druhém dílu jde ještě dál a ještě lépe.

Proroctví slíbilo, že Arisen na své tažení dostane podporu unikátních pomocníků. Říká se jim "Pawn" (významově lze volně přeložit jako figurka "pešce" v šachové terminologii), jsou také nesmrtelní a kromě našeho světa se pohybují také "Rift" dimenzí, odkud je možné je přivolat pomocí speciálních kamenných svatyň. Stejně jako si budete moci vytvořit vzhled a vlastnosti vámi ovládané postavy, budete si moci vytvořit také svého hlavního Pawna. Dobrá kombinace je třeba hrdina bojovník a pawn mág/léčitel. Kromě toho ale do své čtyřčlenné družiny postupně přibíráte pawny ostatních online hráčů, které ale nemůžete levelovat, takže je musíte pravidelně střídat. Pawn, který ve hře zažije nebo objeví něco zajímavého u jednoho hráče se pak ozve ve hře jiného hráče a nabídne mu, že ho na dané místo zavede. Je to fascinující systém, který je také plný jedinečných a skvělých situací. Ovládáte vždy jen svoji postavu, ale můžete dávat pawnům příkazy. Velmi dynamicky fungují také jejich automatické doprovodné dialogy s vámi a mezi sebou.

Pawn, který objeví něco zajímavého, se pak ozve ve hře jiného hráče.

Hře jsem velmi rychle propadl, stejně jako před lety jejímu předchůdci. Proti mnoha jiným hrám vás tahle nijak netlačí do hlavní příběhové linie, můžete se klidně desítky nebo i stovky hodin toulat světem a plnit všemožné nepovinné aktivity. Vedlejší questy jsou často hodně zajímavé, například poslíček se rozhodl utéct s klenotem svého pána, ale ztratil jej po cestě - máte možnost klenot najít a dát jednomu z nich, případně vyrobit jeho falešnou napodobeninu, nebo kombinaci obojího. Vede to k docela šíleným, vtipným i tragickým situacím. Dění v herním světě plyne realisticky i bez vás, takže pokud se třeba na záchranu někoho nevypravíte včas, umře a máte smůlu. Po prvním dohrání příběhu jsem okamžitě naskočil do New Game Plus, kde jsem svoji silnou postavu z prvního průchodu začal učit novým povoláním a všelijak jejich schopnosti kombinovat. Nemuset recenzovat další hru, hrál bych Dragon´s Dogma 2 doteď, potřetí.

Ke hře mám víceméně jedinou výtku, ale je hodně ostrá: plynulost na PS5 je nepřijatelná. Odemknutý framerate občas vyleze nad slíbených 30 fps, ale poměrně často se propadá i ke dvaceti, což je opravdu hodně nepříjemné a komplikuje to třeba i ovládání během divočejší akce. Nedělám si legraci, když řeknu, že se mi z toho místy dělalo až fyzicky špatně, podobně jako někdo má třeba závrať při hraní ve virtuální realitě, já měl vyloženě bolehlav z toho, jak jsem zíral na místy až absurdně trhanou podívanou v této hře. Tohle měli vývojáři za každou cenu nějak zkrotit, i kdyby hra třeba vypadal hůře. Možná už spoléhají na PS5 Pro? Pevně doufám, že kritika ze strany hráčů bude dostatečně hlasitá na to, aby nějaký ten budoucí patch tohle ještě dořešil. Nicméně jiné technické problémy jsem nezaznamenal.