Recenze Indika – mrazivé putování se samotným ďáblem

Yorgos Lanthimos, Ari Aster, Darren Aronofsky; Michail Bulgakov, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Nikolaj Vasiljevič Gogol. Osobnosti, jejichž tvorbu jmenují jako inspiraci vývojáři z nezávislého, původem ruského týmu Odd Meter, který se kvůli politické situaci přestěhoval do Kazachstánu. Mně zase při hraní vytanula jména jako Lewis Carroll a Luis Buñuel. Zajímavý mix, který ovšem nesklouzává k prostému napodobování, nýbrž rozvíjí vlastní svět a myšlenky, dělá z Indiky naprosto unikátní zážitek doplněný o překvapivě hutnou hratelnost.

• Platforma: PC (recenzovaná verze), později v květnu PS5, Xbox Series
• Datum vydání: 2. 5. 2024
• Vývojář: Odd Meter
• Vydavatel: 11 Bit Studios
• Žánr: logická adventura
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 50 GB
• Herní doba: 5–6 hodin
• Cena: 25 eur (Steam)

Může duše hřešit bez těla?

Jednou z mých docela velkých obav bylo, zda se Indika neutopí ve vlastní abstraktnosti a kryptičnosti a neuzavře se kvůli tomu velké části potenciálních hráčů. S potěšením mohu říct, že se tak neděje. Některé výjevy a scény nesou známky fantasknosti a vyprávění chvílemi přechází do symbolické až surreálné roviny. Rozhodně vybočuje ze zažité reality. Koneckonců Rusko z přelomu devatenáctého a dvacátého století je zde přiznaně alternativní a zvířata o velikosti budov nikoho nezarážejí. Na druhou stranu je především děj hry poměrně exaktní a nedá se v něm nikterak ztratit.

Právě děj je spíš nástrojem pro vyjádření myšlenek než nositelem většího významu. Indika je jeptiška, kterou životem provádí samotný ďábel. Hlas v její hlavě ji pokouší a je opozicí vůči křesťanské nauce. Když Indika dostává za úkol doručit dopis do jiného kláštera, dozvídá se o možnosti, jak se svého zúčastněného vypravěče zbavit. Putování mrazivým Ruskem ji ovšem donutí k položení otázek o podstatě dobra a zla a zamyšlení nad pravou podstatou jejího posednutí. Jakou roli hraje v jejím životě víra? A je odpovědí na realitu světa kolem ní?

Indika navíc necestuje sama. Doprovází ji uniklý vězeň Ilja, který s titulní dívkou sdílí cíl. Artefakt, jenž v jeho případě vyléčí poraněnou paži. Chemie obou postav funguje výborně. Mohou za to jednak skvěle napsané dialogy, jednak působivé herecké výkony Isabelly Inchbald a Louise Boyera (ďábla namluvil Silas Carson a je taky výtečný). Dobře díky nim vyzní i nenápadný černý humor nebo naopak několik hodně silných scén. Svoje kvality má jistě i ruský dabing, především hlas protagonistky je ale v angličtině mnohem příjemnější a „nevinnější“, což tvoří hezký kontrast s démonickou nápovědou.

Všemu pomáhá taky velmi dobrá audiovizuální prezentace. Především ozvučení je, nebojím se říct, perfektní. Stejně tak je na tom kamera a střih. Na grafice sem tam objevíte hrubší hrany, doskakující texturu nebo nějaký ten glitch, ale na poměry malého týmu jde o překvapivě pohlednou hru. Nemluvě o tom, že menší nedostatky jsou úspěšně přebity nápaditými výjevy či volbou světla a barevnosti.

Samostatnou kapitolou je hudba, která osciluje od táhlých melancholických skladeb až po divoké nemelodické kreace. Prvními slovy tohoto textu je jméno režiséra Yorgose Lanthimose, a právě jeho nedávné Chudáčky mi hudební doprovod Indiky hodně připomínal.

„Promyslet“ se k cíli

Zatímco příběh a vyprávění Indiky jsou na poli videoher spíš výchylkou ze standardu, hratelnost je zosobněním logické adventury. Do cesty se vám postaví řada environmentálních hádanek s příjemnou obtížností i rozmanitostí. Obecně bych náročnost puzzlů označil spíše za nižší, to ale neznamená, že jsem procházel bez zaškobrtnutí. U některých jsem se dokázal i zdržet. Naopak vyložený zásek jsem měl jen jeden.

V demo verzi jsme posouvali bedny a přemisťovali žebřík. Trochu jsem se bál, aby to tak nebylo celých šest, sedm hodin, které mi Indika nakonec zabrala. Opak je pravdou. Žebřík jsem přemisťoval vcelku dvakrát a ani s těmi bednami to vývojáři nepřehánějí. Ve skutečnosti servírují širokou paletu hádanek založených třeba na působivých transformacích prostředí, které sami ovlivňujete. Nejednou také usednete za volant či páku vysokozdvižného vozíku a hned několika druhů jeřábů. Žádný puzzle se zbytečně neopakuje.

Na rozdíl od logických částí mě už tolik nenadchnuly jedna pasáž úniková a jedna založená na obratném pohybu a uhýbání. Ovládání hry je v pořádku, ale na tahle místa není úplně postavené. Zmiňovaný útěk je navíc hledáním cesty ve stylu pokus–omyl. Jsou to ale místa dvě a dohromady nezaberou víc než pár minut.

Arkádovou hratelnost pak okusíte v několika speciálních pixel artových pasážích, které fungují jako flashbacky do minulosti Indiky. Mají tak důležité místo ve vyprávění, zároveň je každý spojen s unikátní hratelností. Jednou si zazávodíte, podruhé vás čeká třeba plošinovka. Jde o příjemné a nečekané zpestření jinak ponuré nálady. Pixel art se pak lehce propisuje i do zbytku hry. Vyvedené je v něm menu, ale také značení sesbíraných zkušenostních bodů. Jejich význam si nechám pro sebe.

Za nosem, za vírou, za hříchem

Nakonec musím ještě upozornit, že Indika je výsostně lineární hrou. Do té míry, že jsem byl jako fanoušek lineárních zážitků zaskočený pokaždé, když se zdánlivá odbočka ukázala po několika krocích jako slepá. Možností k průzkumu je naprosté minimum a omezují se na jednu místnost či krátkou chodbu mimo hlavní cestu. To je trochu škoda, protože vývojáři do herního světa rozmístili řadu collectiblů. Nemají je ovšem kam schovat.

Indika je naprosto nevídaným zážitkem z pohledu myšlenek i jejich předávání.

Všehovšudy je Indika naprosto nevídaným zážitkem z pohledu příběhu, vyprávění, myšlenek i jejich předávání. Na straně hratelnosti nepředvádí žádné přelomové novinky, ale to, co dělá, dělá nanejvýš poctivě, s důrazem na detail, správným vybalancováním obtížnosti a bez chyb.

V neposlední řadě jde podle autorů o jistou formu reflexe pravoslavné církve a dlouhodobé společenské situace v Rusku, přičemž polský vydavatel 11 Bit Studios věnuje část tržeb ze hry na pomoc dětem zasaženým válkou na Ukrajině. Přestože vnímám vztahovost hry k aktuálnímu dění jako spíš podprahovou a hodně vzdálenou, sebemenší přesah videohry do skutečného světa je pořád vcelku výjimečný a zaslouží si na něj alespoň takto, pod čarou poukázat.