Konečně titul, který větičce „tak trochu jiná hra“ nezůstává nic dlužen.
Dlouho jsem si říkal, že v případě Japonců už mě jen tak něco nepřekvapí. Národ, který si ujíždí na kreslených slečnách s gigantickým poprsím a po zemi má roztroušené automaty na použité dámské kalhotky k tomu sice přímo vybízí, avšak za svůj krátký život jsem toho z jejich produkce viděl takové množství, že mě to už povětšinou nechává chladným. Jenže pak přišla orgastická bomba v podobě Child of Eden a všechno se během jednoho úderu srdce obrátilo tak trochu vzhůru nohama.
Ne, nejsem ze hry tak nadšený jako některé zahraniční portály, které se ohání ultimátním hodnocením a v extázi volají po pokračování. Ostatně, mám k tomu docela pádné důvody. Předně, délka hry. Pravda, umění lze jen těžko svázat běžnými pravidly, ale abych celou gamesu, s trochou štěstí a umu, prolétnul za hodinu a půl čistého času (má pouze pět úrovní) … to si ze mě děláte srandu? Kdybych si ji za těch bůh ví kolik stovek koupil a po necelých dvou hodinách dohrál asi bych nadával. Hodně. A nahlas.
Je celkem jedno, jak revoluční ta hra pro někoho je, jak skvěle si rozumí s Kinectem, nebo jak úžasně vypadá, za tisícovku to doslova chvilkové rozptýlení prostě nestojí. V žádném případě. A je to škoda, protože obecně vzato jde o velice povedenou záležitost. Kromě pomalu uměleckého ztvárnění, jemuž vévodí hrané sekvence, je totiž přítomen i docela sympatický příběh. Vaším úkolem je oživit Lumi, prvního člověka, který se narodil ve vesmíru, a jejíž digitální podoba byla uložena v Edenu (honosnější a futurističtější název pro internet).
V každém z pěti levelů se tak musíte vypořádat s nepřátelskými viry, jež útočí na její paměť a snaží se ji vyřadit z provozu. Každý jeden archiv, do kterého se podíváte, přitom obsahuje jinou část osobnosti Lumi. Bez ohledu na to, jak divně to takhle na papíře může znít, jde o docela pohlcující záležitost, což pochopíte až vám představím vaše zbraně – pravačku a levačku. Já vím, zní to trochu jako úryvek ze všedního dne nadrženého puberťáka, ale nechte mě to vysvětlit.
Jak touhle dobou určitě víte, hra je koncipovaná především pro Kinect a je to poznat. Jak už jsem zmiňoval výše, gamesa si s ním perfektně rozumí a minimálně v tomto směru vývojáři nic neponechali náhodě. Vaše pravá ruka tak supluje Octo-Lock laser, který vám umožní zaměřit si dopředu až osm nepřátel najednou a rychlým švihnutím končetiny je následně poslat všechny do křemíkového nebe. Pokud se navíc správně trefíte do rytmu hudby hrající v pozadí, můžete se těšit na bonusové bodíky.
Levačka byla pro změnu vybavena Tracerem, což je sice podstatně slabší zbraň, ale s neuvěřitelnou kadencí. Navíc, někteří nepřátelé jinak, než Tracerem zabít nejdou. I bez toho se ale brzy stane vaší primární zbraní, a to právě kvůli rychlosti. Když se vaše obrazovka zaplní poletujícími potvorami z jedniček a nul, rychle zjistíte, že na nějaké velké rozmýšlení není čas. A kdyby to náhodou někdy bylo nad vaše možnosti. Vždycky můžete dát obě ruce nad hlavu ve vítězném gestu.
Tímto pohybem se totiž spustí takzvaná Euphoria, což je v Child of Eden něco jako ultimátním zbraň, jež vám během mrknutí oka kompletně vyčistí obrazovku od nepřátel. Ti totiž opravdu dokáží pozlobit, z velké části proto, že ti silnější mohou vaším směrem vysílat smrtící projektily. Trochu tak zamrzí, že souboje s bossy zas až tak těžké nejsou. Naplno při nich totiž můžete využít Octo-Lock laseru a postupně je usmažit. Ačkoliv to není taková brnkačka, jak to z předešlých řádků možná vyznívá, stejně si v tomto směru mohli tvůrci dát alespoň o trošku víc záležet. Hře by to jistě pomohlo.
Necháme-li ale bossy na chvíli stranou, hra je místy až neuvěřitelně náročná. To sice není nic špatného, avšak absence jakýchkoliv savepointů už ano. Každý archiv totiž musíte projít najednou. Pokud se vám z jakéhokoliv důvodu nepodaří uspět, titul vás vykopne do menu a musíte začít hezky od začátku. Jelikož každý zabere kolem dvaceti minut, je to občas k vzteku. A nezachrání to ani sběratelské bonusy roztroušené porůznu po úrovních, jejichž hledáním si můžete prodloužit zážitek.
Jejich prostřednictvím nicméně můžete odemknout galerie a hudební videa Genki Rockets, vlajkové kapely studia Q Entertainment. A kdyby vám to náhodou nestačilo, součástí hry je i 30 minutový survival mód, jenž z vás vyždímá absolutně všechno. Takže ano, za vyzkoušení Child of Eden bezpochyby stojí a být alespoň o třetinu levnější, řeknu i za koupení, takhle ale nezbývá než konstatovat, že jde o povedený umělecký úlet, jehož absence ve vaší sbírce ovšem není trestuhodná.
Verdikt
Japonci prostě dělají hry jinak a Child of Eden je toho jedinečným důkazem.
