Jedna z nejdražších her minulých let dostává svůj druhý díl. Poučila se z předchozích chyb?
Recenzovaná verze: PlayStation 4
Bungie svého času vytvořilo titul, který byl složen z mnoha žánrů, které se vzájemně prolévaly, a především v začátcích hry mohly za nejednu frustraci. I přes vlažný start ale zájem hráčů neupadal a každé další rozšíření opracovávalo polotovar, který Bungie v roce 2014 vydalo. Proč to celé zmiňuji? Pro Destiny 2 je totiž zásadní jedna věc – Destiny 1 ušla tu nejdelší cestu a přinesla nejvíce změn od svého vydání až po poslední DLC s názvem Rise of Iron a dvojka je spíše dalším evolučním stupněm, nežli nějakou velkou revolucí. To je zásadní fakt, který si je třeba uvědomit předtím, než si hru pořídíte.
To ale nemusí být nutně zamýšleno jako negativum. Rise of Iron a vlastně i předchozí The Dark Below nastavilo kormidlo velmi dobrým směrem a pokud bychom se podívali na to, jak hra vypadala tehdy po svém vydání, vlastně jde o dva zcela odlišné tituly. Naopak Destiny 2 přináší především závan nostalgie, starých dobrých časů, a jakmile hru spustíte, bude vás vítat s otevřenou náručí. Je pravda, že jsme se nedočkali prakticky žádných velkých změn a do určité míry jsem očekával i o něco více nového obsahu. Jenže pak ve hře strávíte několik hodin, poté několik desítek hodin a zjistíte, že neuvěřitelné množství malých, někdy až titěrných změn, udělalo z Destiny 2 nakonec opravdu zcela nový titul. Se špetkou hnidopišství by se dala dvojka označovat spíše jako Destiny 1.5, ale jako celek vnáší do tohoto známého světa nový svěží vítr. Pojďme se podívat, jaké novinky si dvojka přichystala a proč je o tolik lepší hrou než jednička na konci své životnosti.
Kampaní to začíná, ale nekončí
První znatelnou změnou, na kterou ve hře narazíte, je příběhová kampaň, která byla velkým problémem prvního dílu. Ten ji totiž do značné míry postrádal. Vyprávění příběhu bylo osekáno na minimum a jednotlivé mise pojily jen dlouhé nahrávací obrazovky. A přestože svět Destiny byl extrémně bohatý na nejrůznější příběhy, hra samotná byla absolutně neschopna cokoli odvyprávět. Dvojka konečně přináší plnohodnotnou příběhovou kampaň, která nakonec není tak plochá, jak se mohlo zdát. V kampani se vystřídá mnoho postav, z nichž ty největší borce budete už znát z prvního dílu a na rozmezí deseti až dvanácti hodin zažijete něco mezi kampaní série Halo a videoherní adaptací Strážců Galaxie. Pestrobarevné světy, sci-fi příběhy a také hrdinské skutky doplněné o ještě více hrdinské proslovy, které střídají zábavné hlášky a někdy až trošku unavené dialogy plné patosu. Hvězdou celé kampaně je starý známý Cayde 6, kterého naprosto fantasticky dabuje Nathan Fillion a přestože i ostatní vedlejší postavy mají zdatné dabéry, jejich pokusy o hláškování vyjdou většinou na prázdno, v horším případě až trošku trapně.
„Na výběr je stále jen z trojice postav, které jsou sice svým herním stylem extrémně odlišné, ale znalci jedničky je už mají prokouknuté.“
Na rozdíl od předešlých záporáků, a že jich bylo hodně, je cabalský velitel Ghaul napsán zdaleka nejlépe. Nepředvádí přímočarou ďábelskou jízdu za mocí, ale v rámci příběhu se dočkáte i několika vnitřních bojů a dozvíte se něco o jeho minulosti. Příběh je zde vyprávěn nejen pomocí série renderovaných filmečků, které vypadají naprosto parádně, ale také v průběhu celé hry prostřednictvím nejrůznějších předmětů či dialogů, což je obrovská změna v porovnání s původní hrou. Je sice pravdou, že oproti jedničce doznala kampaň velkých pokroků, ale v rámci dnešní produkce akčních her jde stále jen o lepší průměr. Většina misí navíc probíhá opět podle stejné šablony. Vyčistit prostranství, hacknout terminál a bránit se nepřátelům. Je sice pravda, že s živými hráči po boku tyto neduhy ani nevnímáte, přesto pokud nejste úplný Destiny fanatik, zcela jistě si tohoto neduhu všimnete.
Nováčky potěší, fanoušci ostrouhají
Příběhová kampaň však odhalí i několik věcí, které se vylepšit nepodařilo. Předně hned na začátku hry probíhá klasický výběr postavy. Je potěšující, že pokud jste už měli co dočinění s prvním dílem, máte už předpřipravené přesně ty samé postavy, samozřejmě však bez původního vybavení. Hra vám také pomocí stručného leporela připomene, čeho jste v jedničce dosáhli a dokonce i s jakými hráči. Pak vás dost možná ale úsměv přejde. Na výběr je totiž stále jen trojice postav, které jsou sice svým herním stylem extrémně odlišné, ale znalci jedničky je už mají prokouknuté. Nechybí tak Titan, Warlock a Hunter. Trošku to svádí jednotlivým postavám přidat vlastnosti jako defenzivní Titan nebo podpůrný Warlock, ale krása Destiny tkví v tom, že si můžete specifika svých postav namixovat tak, jak to sedí vašemu hernímu stylu. Novinkou je v tomto směru nová specializace pro každou z postav. Titan dostal do vínku void specializaci Sentinel. Ta vytvoří bublinu, která už ale není tak defenzivní, jak tomu bylo dříve. Warlock si osvojil ohnivou specializaci, která mu umožní vrhat mimo jiné ohnivé meče, a Hunter vyměnil vrhací nože za elektrizující kopí. Jednotlivé specializace jsou sice dobře vyvážené a vzájemně se doplňují, ale novou hratelnou postavu bychom uvítali daleko více.
Další věcí, které si všimnete, pokud jste nově příchozí (dlouholetí hráči jedničky ji mohou snadno přehlédnout), je umělá inteligence, která svou hloupost maskuje množstvím životů. Pokud se jen na chvíli zamyslíte nad chováním nepřátel, budete se občas plácat dlaní do čela. Je sice pravda, že hloupější, ale o to početnější a tužší nepřátelé nahrávají hratelnosti Destiny, ale někdy by trošičku chytřejší protivníci neuškodili. Destiny 2 navíc nepřináší mnoho nového obsahu ani v případě nepřátel. Vrací se všechny známé rasy a pro každou z nich je připraveno jen pár nových protivníků a několik úprav těch stávajících.
Drobné, leč efektivní úpravy
Už příběhová kampaň však představí velké množství novinek, které sice sami o sobě nepředstavují nic velkého, avšak je jich tolik, že hru v konečném výsledku vylepšují významným způsobem. Zásadní změnou je zjednodušené třídění zbraní, kdy zůstaly tři kategorie, avšak do první patří „obyčejné“ zbraně s kinetickým poškození, do druhé s energetickým poškozením a do třetí, podobně jako v jedničce, patří silnější hračky, jako jsou raketomety či granátomety. Nově zde najdete také brokovnice či sniperky, což je změna, která prospěla především hře více hráčů. Ve velké míře se omezilo kempování, pro PvE naopak tato změna znamená to, že nábojů do těch nejmocnějších zbraní najdete daleko více a nejde už o takovou vzácnost. Další malou přesto ale v konečném důsledku velmi významnou novinkou je mapa, kterou teď má každá z oblastí a vy tak můžete plánovat své dobrodružství daleko podrobněji a především přehledněji.
S tím souvisí i nový systém rychlého cestování, které je opravdu velmi rychlé a jde ruku v ruce nejenom s podstatně rychlejším loadingem prakticky všeho, ale také s možností odcestovat kamkoli přímo z jakéhokoli místa. V jedničce bylo nutné nejdříve opustit planetu tím, že odletíte na orbitu a až poté šlo vybírat cílovou destinaci. Významně se také zjednodušila ekonomika celé hry, která je nejen funkční ale především jednoduše pochopitelná. Neustále jste navíc odměňováni novými zbraněmi a vybavením, takže hru vypínáte jen v případě, že za hodinu a půl svítá a vy musíte jít do práce. Hm, nebo si dnes vezmu volno? To je jen několik málo novinek, které ve výsledku znatelným způsobem vylepšují požitek z hraní.
Život začíná po dvacítce
Jenže kampaň podobně jako v jedničce představuje pouze dlouhý tutoriál. Jejím úkolem je představit vám události předchozího dílu, seznámit vás s postavami a příběhovým pozadím a především dostat vás na maximální, tedy dvacátou úroveň. Protože už mám ve světě Destiny něco málo nahráno (popravdě to jsou stovky hodin), po celou kampaň jsem cítil mravenčení, které se s postupným ukrajováním příběhu stupňovalo, a já věděl, že jakmile dosáhnu maximální úrovně, teprve začne samotná hra. Tím nejmenším jsou denní výzvy, které vystřídaly Bounty mise z jedničky. Každá z lokací má své vlastní výzvy a stejně tak i PvP část. Pak je to nespočet questů rozesetých různě po mapě, které mě překvapily svou kvalitou, protože v mnoha ohledech překonávají i velké mise z příběhové kampaně.
Obrovský herní svět je také bohatý na speciální truhly či dungeony pod názvem Lost Sectors a výživné jsou i náhodné public eventy. I kdybyste se vydali hru prozkoumávat bez nějakého cíle, věřte mi, že budete mít neustále co dělat, svět Destiny 2 je totiž plný života, překvapení a nečekaných událostí. Tím nejlepším jsou pak Strike mise (popřípadě jejich těžší variace Nightfall), které jsou pro tři hráče a podporují i matchaking. Přestože by mělo jít o takové menší raidy, nic kromě přesné mušky nevyžadují a podobně jako v jedničce mě zklamal jejich obsah. Jsou sice zábavné díky hratelnosti, kterou Destiny 2 vyniká, ale co do nápaditosti jsou zklamáním. Naopak klenotem je samotný raid, který naopak vyžaduje extrémní spolupráci, sehranost a znalost své pozice v týmu. Obsahuje oproti předchozím raidům daleko více puzzlů vyžadujících naprostou spolupráci a oproti Strike misím není jeho dokončení rozhodně samozřejmost, a především jde o zábavu na několik hodin.
Strážci proti Strážcům
Nedílnou součásti Destiny byl vždy Crucible, který zastupuje PvP část hry. Ve dvojce došlo ke značným změnám, které hru významným způsobem přiklonili k rychlejšímu a taktičtějšímu zážitku. Nově jsou všechny režimy pouze 4 vs. 4 a významným způsobem vzrostla nutnost vzájemné spolupráce. Již zmíněná úprava klasifikace zbraní spolu se snížením účinnosti všech speciálních schopností jako jsou třeba granáty či útoky na blízko způsobily, že je nyní Crucible především o dobré mušce vašich primárních zbraní s kinetickým poškozením. V tomto směru není úpravám prakticky co vytknout, PvP část je opravdu daleko více zábavnější a vyšší tempo ji rozhodně svědčí. Bohužel ke všemu ostatnímu ale Destiny 2 přistupuje dosti zvláštně.
„Destiny 2 zúročuje cenné zkušenosti z vývoje prvního dílu a servíruje neopakovatelnou space operu, kterou budete buďto milovat, nebo nenávidět.“
Celá PvP část je rozdělena pouze na režimy Quickplay a Competetive. První zmíněný točí dokola módy Control, Clash a Supermacy a je především pro ty hráče, kteří hledají rychlou multiplayerovou zábavu. Competetive skrývá Survival, kdy má každý tým omezený počet životů, a také Countdown, který představila nedávná beta. Jedná se tedy o režimy určené spíše pro ty, kteří mají už svůj tým a hledají pořádnou výzvu. Bohužel absolutně nechápu, proč nejsou samostatně přístupné jednotlivé módy. Osobně mě hodně baví upravený Control, ale nemám třeba zájem o Clash či Supermacy, Destiny 2 však v tuto chvíli nenabízí žádnou možnost, jak si vybrat pouze jeden z režimů, což je u hry, která pokukuje po esportu, nepochopitelný nedostatek.
S chybami, přesto bez konkurence
Destiny 2 rozhodně není dokonalá hra, přesto ale ušla dalekou cestu pomocí malinkatých vylepšení, které z ní dělají v současné době v rámci žánru a sci-fi zasazení prakticky jedinou možnou volbu. Všemu navíc kraluje skvělá hratelnost, jež pramení především ze zážitku ze střelby. Každá zbraň je zcela unikátní co do vlastností a budete často žasnout, jak autoři dokázali nakombinovat vizuální vlastnosti zbraně s její kadencí, zpětným rázem či jen pouhým zvukem střelby. Druhým trumfem je obsah, který sice lze zkritizovat za absenci nových nepřátel a ne zrovna originálnímu příběhu, ale ve všem ostatním Destiny 2 předvádí krasojízdu. Neuvěřitelné množství zbraní, brnění a nejrůznějších modifikací a vylepšení, včetně snad nekonečné palety barviček, kterými lze své vybavení zkrášlovat a měnit k obrazu svému. Nad vším pak stojí jednotlivé planety a jejich prostředí, které oproti jedničce má svou vlastní duši, překypuje životem, svými vlastními příběhy a především fantastickým vizuálem, který mě ani po mnoha desítkách hodin nepřestává překvapovat. Takřka šokující je i členitost rozsáhlých prostranství. Narazíte na tajné tunely, kterými projdete pod skalisky a ocitnete se na druhé straně mapy a stejně tak budete narážet na tajné portály, které vás teleportují bůh ví kam. Svět Destiny 2 je obrovský, rozmanitý a je úctyhodné, jak designéři dokázali převést do skutečnosti své nápady.
Prozkoumávat jednotlivé planety či měsíce je navíc úžasným dobrodružstvím, i když bloudíte jen tak bez cíle, pokud totiž máte po boku nějaké spoluhráče, právě v ten okamžik těžíte ze hry maximum. Hra má stále mnoho nedostatků, které lze navíc kritizovat dosti účelovým způsobem a jistě si i druhý díl najde mnoho posměváčků, třeba kvůli mikrotransakcím, které ve hře být sice nemusely, ale ostatní hráče nijak neznevýhodňují.
Destiny 2 zúročuje cenné zkušenosti z vývoje prvního dílu a servíruje neopakovatelnou space operu, kterou budete buďto milovat, nebo nenávidět.
Alternativou či doplněním o audiovizuální zážitek k textové recenze je nové video ze seriálu „Jak se hraje…“, které najdete níže.
Destiny 2 koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.
Verdikt
Destiny 2 není dokonalou hrou, ale v rámci konkurence předvádí skvělý výkon. Nepřináší mnoho novinek, nabízí ale vyladěnou hratelnost, velké množství vybavení, které volá po objevení, a především obrovský, živý a pestrobarevný svět, který vtáhne na desítky a možná i stovky hodin.
