Dishonored 2 – hon na čarodějnice

Recenzovaná verze: PC

Pro mě osobně je to teprve něco málo přes dva roky, co jsem v druhém příběhovém dodatku The Brigmore Witches naposledy okusil svět prvního Dishonored a po 63 hodinách úspěšně splnil všech 80 achievementů, které celá hra nabízela. Když pak jen o necelý rok později přišlo oznámení druhého dílu, hned jsem věděl, že k téhle hře se prostě dostanu, ať to stojí, co to stojí.

Čím více se ale blížilo datum vydání, tím více jsem propadal menší panice a pořád jen myslel na to, že hra nebude tak dobrá jako první díl. Co když se prostě nepovede? Co když bude až zbytečně moc stejná, nebo až moc jiná? Pokud ale nepočítám jednu zásadní věc, která bohužel celou hru v očích mnoha (především) PC hráčů i přes její kvality úplně pohřbila, nemusí se druhý díl Dishonored 2 za co stydět.

Na každou svini se vaří voda

Od událostí prvního dílu uběhlo dlouhých patnáct let, během kterých vládla Emily Kaldwin celé řiši po vzoru své matky Jessamine a s pomocí svého otce Corva. Během téhle doby byla Emily docela dobrou, ovšem nijak zkušenou císařovnou a svoje volné chvíle trávila hlavně mimo trůn. Politika prostě nebyla pro ní, úplně ji nezanedbávala, ale nějaké nadstandardní úsilí jí taky nevěnovala. A to byla chyba, protože přímo pod jejím nosem se schylovalo ke státnímu převratu, kterého si prostě nevšimla včas.

Během výročí smrti Jessamine vtrhne do sálu ztřeštěná Delilah (kterou si určitě pamatují ti, kteří hráli příběhové dodatky prvního dílu) a doslova vezme Emily trůn pod zadkem. Přesně v tom momentě přichází na řadu vaše první volba, která změní zbytek hry – budete hrát za Corva, protagonistu prvního dílu, nebo Emily? Ať už si zvolíte jakkoliv, vývoj událostí v sále se odehraje v podstatě stejně a vy zkrátka musíte prchnout pryč z Dunwallu. Po tom všem vám nezbývá nic jiného, než se vydat na jih do Karnacy, kde začnete vymýšlet, jak to všechno napravit.

Celá hra si sice zakládá na vlastním příběhu, který má s prvním dílem máloco společného, ale narazíte na pár známých a znalosti z prvního dílu určitě pomohou. Už jen díky tomu, že ve hře figurují nejen Corvo, Emily a Delilah, ale například Anton Sokolov a dojde i na pár zmínek o dalších postavách a událostech. Vesměs ale není nutné první díl znát, už v úvodu pochopíte, co se zhruba děje a velmi snadno se do světa Dishonored dostanete; do jeho fungování a jak to celé probíhá. Během hraní navíc můžete narazit na doslova tunu knih, dopisů a dalšího textu a audiozáznamů, které vám ledacos prozradí a dají spoustu kontextu ke kdejakým událostem a postavám.

Do Karnacy se dostáváte v době krize, doslova epidemie krevních much, které stály životy už mnoha lidí a pořád dál a dál terorizují občany. Město je navíc uprostřed menší války místního gangu s nábožensko-militantní jednotkou Vševidoucích a stráže si dělají, co chtějí a všude tak trochu převládají panika a nepokoje. A pak tam přijdete vy.

Pokud jste hráli první díl, určitě si vzpomínáte na systém chaosu. Čím více jste zabíjeli, tím horší situace v Dunwallu byla. Po městě běhalo více krys, všude bylo více mrtvol a všem tak nějak bylo už všechno jedno. Stejná věc nás měla čekat i v druhém díle, a do jisté míry čeká, když jsem ale hru zkoušel na nízký i vysoký chaos, všechno bylo tak nějak stejné.

Sem tam jsem si všiml menších změn, ale ve finále jsem neviděl nějaké zásadní rozdíly, díky kterým by bylo vyloženě vidět, jestli je situace v městě pořád špatná, nebo ještě horší. Což mě upřímně docela zklamalo. Zvlášť vzhledem k tomu, jak dobře to bylo v prvním díle udělané. Na druhou stranu se celá hra odehrává v odlišných částech města, takže když někoho povraždíte na jedné straně, na druhé straně to logicky nebude mít takový vliv. Dává to smysl, jenom je to z hratelnostního hlediska pořád trochu škoda.

Největší změna tak přichází hlavně v rámci charakteru vaší postavy. Novinkou v druhém díle je totiž dabing obou hlavních postav. Emily i Corvo nyní občas komentují nějakou situaci, konkrétní věci a scenérie. V případě nízkého chaosu se snaží obě postavy nevyvolávat moc konfliktu a působí optimističtěji a klidně, zatímco na vysoký chaos jde o daleko pesimističtější postavy, které nějaký ten souboj a krev klidně uvítají.

Bohužel jsem měl ale celou dobu pocit, že příběh, i když s hezkým nápadem a některými zajímavými postavami, prostě nebyl… takový. Ke konci působil spíše uspěchaně a hra vás vlastně hnala spíše honem rychle dopředu, ať už to máte za sebou, než aby se pozastavila nad motivy nebo náměty jednotlivých misí, lokací a postav. Celá hra prostě skončí dřív, než stihnete říct Nicota. Přitom ale dokáže vydržet dostatečně dlouho. První dohrání hry mi na nejtěžší obtížnost při hraní stealth způsobem bez odhalení a bez zabíjení trvalo necelých 20 hodin. A nové věci, lokace i možnosti jsem pořád objevoval i během třetího hraní.

Úcta k neúctě

Druhý díl Dishonored se pevně drží hratelnosti, kterou nastavil už první díl. Pokud máte s prvním Dishonored nějakou zkušenost, poměrně snadno si můžete představit, jak na tom je druhý díl. Vlastně ve všech ohledech. Co se hratelnosti týče, jedná se o zhruba tu samou hru, jenom je prostě větší a ambicióznější.

Jak už jsem se zmiňoval, v druhém díle můžete hrát za dvě postavy. Buďto Corva, nebo jeho dceru Emily. Každá z nich nabízí jiné schopnosti, které můžete různě využívat a případně kombinovat. Corvovi zůstaly z prvního dílu ty samé, to znamená například Blink, zpomalení/zastavení času, vyvolání hejna krys nebo možnost posednout jinou živou bytost.

Schopnosti Emily jsou úplně nové a najdete mezi nimi velmi šikovnou schopnost Far Reach, Doppelganger (díky které můžete vytvořit vaší dvojnici na odlákání pozornosti) nebo Domino, s níž můžete spojit dvě až čtyři postavy, a co se stane jedné, to se stane i ostatním.

Schopnosti vaší postavy navíc doplňují vylepšení (enhancements), ze kterých můžete získat lepší reflexy nebo třeba dvojskok. Všechno si opět odemykáte pomocí run, které můžete různě najít v misích, a nechybí ani návrat bonecharmů, které ještě o něco více dodatečně vylepšují vaší postavu a dávají další pasivní schopnosti.

Novinkou v rámci bonecharmů je možnost jejich craftování. Základní bonecharmy totiž můžete rozebrat a vzít z nich jejich bonus, který můžete následně použít a zkombinovat s jiným nebo použít víckrát ten samý. To má ve finále dvě funkce – ušetření místa, protože bonecharmů je hodně a množství, kolik jich můžete mít aktivních, je omezené; a také vytvoření lepších verzí.

Například bonus, který vám dovolí rychlejší pohyb při skrčení můžete do bonecharmů vložit až čtyřikrát a získat tak daleko lepší verzi zmíněného bonusu. Jak se ale bohužel ve finále ukázalo, někdy je systém craftování bugnutý. Buď občas není vliv vámi vytvořených bonecharmů vůbec znát, nebo se vytvoří jakási negativní verze daného bonusu a například „rychlejší škrcení” je naopak delší než bez bonecharmů. Tohle by naštěstí mohl spravit jednoduchý patch, na kterém už v Arkane pracují. Pak už by šlo o velmi cennou a dobrou věc, jak si ještě více přizpůsobit hraní vašemu stylu.

Vesměs je ale jinak hra vážně velmi podobná prvnímu dílu. Najdete zde jenom pár obměn, které dohromady hru dostatečně mění, ale vypisovat zde všechno nemá vůbec cenu. Zmínit mohu například lehce vylepšený soubojový systém v podobě přidaných mechanik, možnost nesmrtícího útoku z výšky nebo vylepšování schopností skrze jednoduchý strom dovedností, nikoliv už jen z úrovně 1 na úroveň 2. A pro nalezení některých bonecharmů a run je kupříkladu třeba vynaložit trochu úsilí.

Za zmínku ještě stojí vylepšené Srdce. To funguje stejně jako v prvním díle; může vám prozradit nějaké zajímavosti o světě nebo konkrétních postavách, novinkou je ovšem to, že nyní má každé NPC ve hře nějaké tajemství, které můžete díky Srdci odhalit. Můžete tak třeba zabíjet jen ty, kteří jsou opravdové svině, co si prostě zaslouží umřít. Hra vám v tom vážně bránit nebude.

Odpad společnosti

Jednou z největších věcí, o kterých se v rámci prvního dílu mluvilo, byl nejen svět, ale i jeho audiovizuální pojetí. Umělecký styl prvního Dishonored je velmi svérázná věc, díky níž celou hru okamžitě poznáte. Druhý díl tenhle styl trochu posunul směrem k realističtější grafice, i když si stále zachoval ty typické ostré hrany, osvětlení, textury, animace a modely. Celou hru totiž pohání nový engine Void, který má svoje základy v id Tech 5. A asi není třeba dodávat, že si Dishonored 2 odneslo z technického hlediska několik nedostatků, pro které je tenhle engine tak známý.

Změnu enginu není třeba brát hned zle – grafika je vážně krásná snad ve všech ohledech, velké plus si hlavně zaslouží osvětlení a barvy. Problém ovšem přichází v docela špatném streamování textur (což už je takovou poznávací značkou id Tech 5), ve špatné anti-aliasing technologii a dalších problémech. A nejvíce to všechno zamrzí hlavně v případě PC verze, protože optimalizace je… škoda slov.

Hra prostě jede hrozně většině hráčů. Já sám jsem rád, že hru rozjedu tak na 40-50fps na minimální detaily, a to s GTX 970 a i5-6400. Problémy ale hlásí i ti, kteří mají třeba GTX 980Ti, 1070 nebo 1080. Kdekdo má se hrou problém a je jen málo lidí, kteří hru rozjeli vážně dobře a hratelně. Jak se zdá, je to hlavně o štěstí, protože někteří nedokáží hru ani spustit.

Jde bezesporu o největší negativum celé hry. Problémy mají i někteří uživatelé na konzolích, několik propadů snímků nebo pády hry nejsou nereálnými obavami. Tam ale nejsou problémy tak strašné. Vypadá to ale, že v Arkane berou tyhle problémy vážně a už se pracuje na opravě. Přítom zbytek PC verze vlastně není tak špatný. Nastavení je dostatečně rozsáhlé a můžete si vypnout nebo změnit ledacos. Hra navíc podporuje technologii Ansel od Nvidie. Ani s ovládáním nebyl nějaký problém. Několik lidí sice hlásí problémy s akcelerací myší, ale já se s takovým problémem nesetkal a hra se ovládala vážně pěkně.

Naštěstí zbytek audiovizuálu a technické stránky nedělá žádný problém. Dabing postav je kvalitní, zvuky a jejich design jsou skvělé a město na vás vážně dýchá životem po všech stránkách. A hudba konečně zní jako hudba, i když je pořád trochu v ústraní. Když pak ale ve hře narazíte na duo hrající jednu z místních písniček, tak se prostě budete muset pozastavit a zaposlouchat se.

„Umělecký styl prvního Dishonored je velmi svérázná věc, díky které celou hru okamžitě poznáte. Druhý díl tenhle styl trochu posunul směrem k realističtější grafice, i když si stále zachoval ty typické ostré hrany, osvětlení a textury.”

Osobně mě asi nejvíc překvapila umělá inteligence. Na nejtěžší obtížnost vás nepřátelé opravdu vidí i z dálky a není úplně snadné se přes ně dostat. Ať už tím nebo oním stylem hraní. Stráže si navíc všímají svých chybějících kolegů a občas se rozhodnou trochu prohledat okolí. Navíc můžete stráže hodit třeba na gauč nebo postel a ostatní si prostě budou myslet, že dotyčný jen usnul. Netvrdím, že je umělá inteligence dokonalá nebo „originální“, ale její kvalita je tak či onak velmi vítaným plusem.

Jako poslední věc bych zmínil změnu dabéra Cizince. Fanoušci prvního dílu si určitě snadno vybaví Billyho Lushe a jeho skoro až lhostejně znějící podání. V Arkane se z nějakého důvodu rozhodli pro přeobsazení a novým dabérem je Robin Lord Taylor, známý především pro svou roli Tučnáka v seriálu Gotham. Zprvu se mi upřímně tahle změna tolik nelíbila a bylo těžké si na ni zvykat, ale postupně jsem tak nějak začínal chápat, proč ke změně došlo. Cizinec už se zkrátka ve druhém díle nejeví jako takový pasivní záporák, který všem háže klacky pod nohy, a to se nějak musí projevit i na jeho osobnosti, vystupování, a tudíž i hlase.

Co uděláme s opilou císařovnou

Dishonored 2 se dá těm, kteří hráli první díl, popsat vlastně docela jednoduše. Představte si, jak by asi vypadal první díl, kdyby měl více financí na vývoj, větší podporu, větší důvěru ze strany vydavatele a vývojáři pro něj měli větší ambice. Druhý díl se určitě povedl a jde o skvělé pokračování, které dělá spoustu věcí dobře a jen u mála věcí jsem měl pocit, že na ně nezbyl čas nebo peníze nebo prostě byly jakkoliv uspěchané.

Úroveň chaosu má méně viditelný vliv a příběh není tak pamětihodný. Pamětihodné nemusí být ani vaše cíle a mise, ale když už si nějakou misi pamatovat budete, tak si jí VÁŽNĚ zapamatujete. Za všechny mohu zmínit například A Crack in a Slab nebo Clockwork Mansion. Každá mise navíc působí opravdu jinak a v každé najdete jiné herní prvky a viditelně odlišené lokace. Celkově mohla být hra také o chlup delší. Nebo alespoň nabídnout New Game+. V neposlední řadě jsem i cítil, že vaše „základna” v podobě lodi Dreadful Wale je prostě nevyužitá. Najdete na ní jen dvě až tři postavy, sem tam nějakou knihu, a to je vlastně všechno. Prostě je to v podstatě prázdné nic.

Zbytek je ale vylepšený snad po všech stránkách. Hratelnost je celkově o něco lepší, grafika je výborná, hudba je konečně slyšet (ačkoli je škoda, že ve hře nenajdete něco na způsob ikonické skladby Drunken Whaler z prvního dílu), zvuky a dabing určitě potěší a celá Karnaca působí jako další krásná lokace, na kterou budou hráči vzpomínat.

Nejvíce mě ale potěšila právě umělá inteligence, která sice, pravda, sem tam může drhnout a šla by ještě o trochu vylepšit, ale mimo to nabízí tu pravou výzvu pro akční i stealth hráče.

Konzolisté nemusí nic moc řešit. V případě PC ale zdůrazňujeme, že optimalizace aktuálně představuje natolik vážný problém, že jsme se rozhodli ke snížení finálního hodnocení pro PC verze o jeden bod. Tak či onak jde ale pořád o hru, kterou si dříve nebo později prostě musíte zahrát.

Dishonored 2 koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.

Redakce Zing.cz hraje na notebooku ASUS GL552.