Homefront – dojmy z hraní

Vydavatelská společnost THQ nutně potřebuje nové herní značky, které budou úspěšné, respektive se budou dobře prodávat. I proto pověřila Kaos Studios, tvůrce Frontlines: Fuel of War, vývojem nové akční série, od níž si hodně slibují.

Tvůrčí celek tak dostal nelehký úkol. Vytvořit akci, která se bude moci rovnat s již zavedenými značkami, jako je například veleúspěšné Call of Duty. A tak vznikla střílečka z pohledu první osoby nesoucí název Homefront, která se zaměřila na velmi zajímavou zápletku.

Píše se rok 2027. Svět, jak jej známe, se sbírá z patnáctileté ekonomické krize a o tenčící se přírodní bohatství se vede obrovský globální konflikt. Kdysi hrdá Amerika padla, její infrastruktura byla roztříštěna a její armáda rozprášena. Spojené státy, ochromené ničivým elektromagnetickým úderem, se nedokážou bránit neustále se rozpínající okupaci ze strany kruté a jadernými zbraněmi vládnoucí Korejské republiky.

Ze Spojených států, jež opustili všichni spojenci, je bezútěšná pustina měst obehnaných zdmi a opuštěných předměstí. Je to policejní stát, kde se sportovní stadióny proměnily na internační tábory a velké obchodní domy slouží jako garáže pro obrněná vozidla. Z kdysi svobodného národa jsou nyní vězni… nebo kolaboranti… anebo odbojáři.

Seznamte se

Jednoho dne v tomto příběhu začneme hrát velmi důležitou figurku. Staneme se bývalým elitním vojenským pilotem, kterého ve svém úkrytu najde Korejská armáda a za použití násilí ho chce přepravit na jiné místo. Po několika úderech a pádu ze schodu nás naloží do připraveného autobusu, kde teprve poznáváme, jak na tom celá Amerika vlastně je. Korejci nastolili za použití zbraní krutý režim a potrestají (zabijí) každého, kdo se jim postaví.

Není tedy divu, že při cestě autobusem jsme svědky několika poprav, včetně té podle nás nejbrutálnější a nejemotivnější vůbec. Přímo před očima mladého chlapečka popraví Korejci jeho rodiče. „Nekoukej zlatíčko, to bude v pořádku,“ prohlásí jeden z rodičů těsně předtím, než zazní výstřely. Chlapeček se pochopitelně rozpláče a nejhorší na tom celém je, že vojáci, kteří jsou za tento odporný čin zodpovědní, se chovají jako by se nic nestalo a chlapečka si nevšímají.

Při cestě autobusem nás čeká ještě několik zajímavých scén, ty však nebudeme zbytečně prozrazovat a přeskočíme k samotnému osvobození ze spáru Korejců. Odboj, jenž se snaží spolupracovat s bývalými vojáky za osvobození Ameriky, nás za pomoci kamionu doslova vyšťouchne z autobusu, abychom se následně seznámili s celou situací a začali jednat.

Zbraň do ruky

Zde začíná první epizoda za odboj. Ihned po výše zmíněné scéně se nám do rukou dostane obyčejná pistole a je před námi debutový úkol – dostat se společně se členy odboje do bezpečí, tedy na základnu.

Korejci nelení a ihned na místo havárie vyšlou své vojáky, aby nás polapili, popřípadě zabili. Seznámení s pistolí tedy netrvá dlouho a po pár výstřelech se nám do rukou dostane mnohem těžší a účinnější kalibr. Jde o poloautomatickou pušku, s níž jsou přestřelky pochopitelně jednoduší.

Samotné ovládání nikoho nepřekvapí. Jde o již vžitý styl, který používá konkurenční Call of Duty: Black Ops i Medal of Honor. V čem se ale Homefront od jiných her tohoto žánru liší je samotná výdrž hlavního hrdiny. Z Black Ops jsme byli zvyklí, že vydržíme několik zásahů kulkou. V Homefront je vše ale jiné, na normální obtížnost stačilo málo a obraz zčervenal. Rychle jsme si uvědomili, že pokud nevyhledáme úkryt, budeme začínat od poslední uložené pozice.

Jednalo se o milé překvapení, poněvadž přesně tento styl se k celkovému hraní hodí. Hráči si musí uvědomit, že osvobození Ameriky nebude procházkou růžovým sadem a že se z bývalého elitního pilota nestal přes noc terminátor, kterému kulky nevadí.

Odplata je krutá

Velitelům okupantů se samozřejmě naše počínání vůbec nelíbilo a tak musel následovat krutý trest. Jednoho dne se ze své vydařené mise radujeme a ten další sledujeme, jak Korejci vybombardovali část města nebo popravili bezbranné občany přímo na ulici a následně je svezli do odpadních stok. Krátký odpočinek na improvizované základně odbojářů je tak jedna z mála volných chvilek. Po ní totiž následuje cesta do jednoho ze zajateckých táborů, kde potřebujeme vyčichat důležité informace. Poprvé se nám představí Goliáš, robotizované ovládané vozítko, které kromě samopalů nabízí k ozkoušení i naváděcí rakety. Jediné, co tak musíme učinit je navádět Goliáše správným směrem, o vše ostatní se postará automatizovaná technika. Toto vojenské vozítko je jeden z mnoha dopravních prostředků, které ve hře potkáme a rozhodně ne jediné, jež budeme moci ovládat.

Po prokleštění cesty a hraní na schovávanou v hromadě mrtvol (jinak to ve válce prostě nejde) se dostáváme ke kýženému táboru. Otevírá se nám působivý pohled na obrovské prostranství plné stanů, hlídačů a osvětlených cest. Tady se jen tak neprojdeme. Naštěstí nás ale za zdí čeká informátor, jenž slíbil tichý a ničím nerušený eskort na místo. Jak už ale známe z podobných eposů, podobné důvěryhodnosti nikdy nekončí dobře, což také rychle vyplouvá na povrch poté, co jsme oddáni na milost přesným muškám hlídačů. Udali nás. Ale to ještě neví, že jsme hoši tvrdí a bez Matrixového zpomalení a vystřílení všeho kolem se jen tak za roh nehnem. Průchod táborem je vůbec jeden z těch hektičtějších momentů našich dojmů, který jen poukazuje na to, jak Homefront umí dávkovat atmosféru a tempo.

Že bych to už někde viděl?

Vůbec celá hra nám po dobu zkoušení dýchala do obličeje neopakovatelnou nostalgií. Příjemný budiž fakt, že se nejednalo o nostalgii série Call of Duty či Medal of Honor. Ano, FPS je FPS, z Homefrontu ale dýchá spousta jiných her. Her, které tu vidíme mnohem raději. Za všechny nelze nejmenovat Half-Life 2, jehož stopy jsou vidět takřka na každém kroku. Ať už je to skvěle zpracovanou atmosférou beznaděje, úměrně dávkovaným tempem (klid-akce-klid-akce) nebo bravurně zvládnutými přestřelkami, pohled na Homefront nás těší. I přes relativní monotónnost akce vás tak bude táhnout dopředu vidina vítězství, potřeba vidět, jak to dopadne a v neposlední řadě také zájem o to, do jakých depresivních míst se dostaneme dále.

Pokud je něco, co nás nepotěšilo, je to absence systému krytí. Ano, víme, ve FPS žánru prvek viditelný zřídkakdy, avšak mnohé střílečky jej zvládly s přehledem. Pěstí na oko je to především v podobně naladěné hře, kde je obtížnost vysoká a potřeba se neustále krýt narůstá s každou další přestřelkou. Krýt se budete, a to často (za předpokladu, že nechcete pořád civět na nahrávací obrazovku) a tudíž je to minela citelně viditelná. Dokážete si představit, že byste hráli Gears of War bez krytí? Tak už chápete, o čem mluvíme.

Když skripty bijí do očí

Z celkových sedmi kapitol jsme odehráli dobrou polovinu a jednou ze zářivějších situací byla megalománská přestřelka u obrovského supermarketu, Korejci využívaného jako sklad munice. Zde bylo nádherně vidět, jak je hra prošpikována skripty. Vaším úkolem totiž bylo postupovat velkým parkovištěm a dostat se ke vchodu. To jste však mohli učinit pouze s pomocí Goliáše, který všechny nemilosrdně kosil. Do toho se pletli vojáci se samopaly, bazukami a EMP střelami a vše vypadalo jako taková malá osobní válka. Problém ale byl, že Homefront často neřekne hráči, co od něj přesně chce.

Situace popsaná výše nám došla až po chvíli, kdy jsme agresivně chcípali jako na běžícím páse ve snaze dostat se ke vchodu. Hra totiž chrlí vojáky bez přestávky do té doby, než využijete ten postup, který je tu předepsán. Tímto způsobem vás hra lehce otráví, protože chce člověk jednotný atmosférický zážitek, místo čehož může dostat pocit, že jej hra jako golfový míček navádí správným směrem. Podobných situací je ve hře více a i během našeho testování jsme narazili hned na několik. Jedny jsou tužší (jmenovaná přestřelka), jiné spíše úsměvnější. To patří především naší snaze vlézt do díry ve zdi, kde byla neviditelná zábrana. Až po chvíli bylo jasné, že po vás chce hra jít posledním, a tak musíte napřed přečkat dva plazící se zadky, než můžete vyrazit. Přitom by stačilo, aby nám parťák řekl „půjdeš poslední“ a podobná situace by nikdy nenastala. Ale co, nemůžeme chtít všechno.

Závěr

Homefront vypadá slibně. I přesto, že jsme neměli šanci vidět multiplayer lze s poklidem říci, že se dočkáme originálně pojatého válčení, kterého máme od konkurence již plné zuby. Trochu jiný pohled na válečný konflikt totiž zatraceně těší, a pokud by tvůrci vychytali menší chybky, byli bychom štěstím bez sebe. Ne často totiž narážíte na hru, ve které se vracíte do minulosti k hned několika oblíbeným počinům. Uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Reportáž