Martinův vítěz vás možná překvapí.
Autoři Zingu vám představují svoje osobní hitparády nejlepších her roku 2020:
Hry roku 2020 podle Zingu: Martin Zavřel
Hry roku 2020 podle Zingu: Ondřej Partl
Hry roku 2020 podle Zingu: Martin Pritula
Hry roku 2020 podle Zingu: Mythix
Hry roku 2020 podle Zingu: Gabriela Šuterová
(další budou následovat denně)
Redaktor, Zing.cz
Twitter: @Martin_Pritula
Martin se zajímá především o moderní technologie, architekturu, grafiku, průmyslový a produktový design. Hry jsou již několik let jeho koníčkem, avšak v herní žurnalistice je nováčkem. Jeho nejoblíbenější žánry jsou silná příběhová RPG, akční adventury, hack’n’slash akce a FPS střílečky.
Tento rok byl, navzdory globální pandemii, pro herní průmysl velmi plodný - dočkali jsme se vydání nových konzolí, s čímž se pojí vypuštění velkých titulů na závěr dosluhující generace i prvních next-gen zážitků. Já ale doháněl i spoustu restů, jelikož jsem se až letos s příchodem nové generace konzolí rozhodl, i díky zpětné kompatibilitě, o pořízení PlayStationu 5. Ačkoli tedy v seznamu jsou některé PS exkluzivní tituly, TLOU 2 jsem sotva rozehrál a zrovna tak jsem ještě nedokončil ani Ori and the Will of the Wisps. Tyto dva tituly tedy v mém žebříčku nenajdete.
10. místo - Mount and Blade II: Bannerlord
Hotová hra? Ne. Graficky nádherná? Nikoliv. Zábavná? Jednoznačně.
Mount and Blade II: Bannerlord si místo v tomto žebříčku prostě zaslouží. Je to nový díl z franšízy, jejíž tituly překypují ohromujícím množstvím obsahu a nechávají hráče rozhodovat o tom, jakým člověkem chce být, jakou profesi chce vykonávat a po bohu koho a proti komu chce bojovat. Druhá Mount and Blade je neuvěřitelně komplexní a zábavná hra, a ačkoliv se její vývoj ještě ani zdaleka neblíží ke konci, již teď bych jí bez váhání komukoliv doporučil.
9. místo - Iron Harvest
V multiplayeru jsem nestrávil mnoho času, v kampani to ale byla jiná. Iron Harvest si vypůjčuje mechaniky známé ze série Company of Heroes, ale zasazuje je do nápaditého a vizuálně naprosto dechberoucího světa 1920+ z pera polského kreslíře Jakuba Różalskiho. Spojením, na poměry RTS, velmi dobře napsaného příběhu, osvědčených herních mechaniky a fantastické hudby spolu s výše zmíněným zasazením, se vývojářům z KING Art Games podařilo vytvořit dílo, které nemůže na tomto seznamu chybět.
8. místo - Death Stranding (PC)
I já jsem byl poněkud překvapen, když jsem si uvědomil, že právě ,,chodící simulátor" od vývojářů z Kojima Productions byl jejím z těch titulů, které jsem si tento rok užil nejvíce. Komplikovaný příběh, nádherná hudba a grafika. Není to sice hra, kterou bych chtěl brzy rozehrát ještě jednou, ale první průchod jednoznačně stál za to.
7. místo - Desperados III
Desperados III byla jízda od začátku do konce. Jakkoliv se může zdát, že je žánr RTS na ústupu, vývojáři z Minimi Games to ignorují a přináší tak po vynikajícím Shadow Tactics: Blades of the Shogun, novou hru, která na mechaniky jejich předchůdce přímo navazuje. Jistě, příběh této hry byl zcela průměrný, ovšem hratelnost a design úrovní je zde to, oč běží. Každý level je unikátní, množství mechanik a možných přístupů obrovské. To vše je zabaleno do kompetentního grafického kabátku. Pokud byste si rádi nějakou real-time strategii zahráli, s tímto titulem zaručeně nešlápnete vedle.
6. místo - Black Mesa
Někdy k vytvoření vynikající hry nepotřebujete ohromný rozpočet ani geniální myšlenku. Stačit totiž může i skupinka talentovaných a zapálených fanoušků, mezi které se řadí například ti ze studia Crowbar Collective, kteří Black Mesu, remake naprosto legendární FPS střílečky Half-Life v čele s Gordonem Freemanem, ladili dlouhá léta a s podporou nepřestávají ani dlouho po vydání. To, s jakým citem pro detail bylo k tomuto remaku přistupováno nemá obdoby a i když se tvůrci nechali s finálním XENem trošku unést a ve výsledku jej prodloužili více, než by bylo nutné, nelze Black Mesu na seznam toho nejlepšího nezařadit.
5. místo - Demon's Souls (remake)
Když vezmete jednu z nejlepších PlayStation 3 exkluzivit a s žádostí o její přepracování se obrátíte na mistry z Bluepoint Games, máte úspěch téměř zaručený. Právě to se stalo zde a všichni, kteří se k Demon's Souls doposud nedostali mají nyní možnost hru zažít v next-gen kabátku se znovu nahraným soundtrackem a s mnohem plynulejší snímkovací frekvencí.
4. místo - DOOM Eternal
Když jsem se dozvěděl, že ID Software pracuje na novém titulu z franšízy DOOM, přirozeně jsem jásal. To vše ale bylo doprovázeno skepsí, protože překročit stín výtečného DOOM 2016 nemohlo být snadné. Nějakým zázrakem se to však podařilo a výsledný produkt je rychlejší, zábavnější, technologicky pokročilejší, krvavější, oplývá mnohem lepším vyprávěním příběhu a taky je barevnější, což je něco, co bych u této značky nejraději neviděl už nikdy znovu, protože na atmosféře barvičky z Disneylandu rozhodně nepřidaly. Je to jedna z mála výtek, kterou vůči hře mám, i tak se ale postarala o to, že jsem tuto geniální střílečku nemohl zařadit do TOP 3.
3. místo - Ghost of Tsushima
Nemám rád Assassin's Creed a nemám rád přístup, se kterým Ubisoft ke svým značkám přistupuje. Většina jejich titulů nemá hloubku, zajímavé postavy, či nápadité mechaniky. Jedná se (a to není myšleno špatně) o fabriku na tituly, které opouštějí ,,výrobní linku" dříve, než by vůbec vývojáři mohli přijít s něčím opravdu zajímavým či originálním. Právě proto jsem si dlouhou dobu říkal, jak by to asi dopadlo, kdyby tento šablonovitý koncept dostalo do rukou nějaké jiné studio, které by ideálně mělo volnější ruku a více času na přípravu. Ghost of Tsushima nemohla dopadnou lépe.
Pochází od vývojářů, kteří s žánrem nemají téměř žádné zkušenosti. Je to hra obrovská a ambiciózní, navzdory tomu se její realizace zhostil poměrně malý vývojářský tým. Soubojový systém není designován (na rozdíl od AC) tak, aby působil na oko dobře, ale je skutečně zábavný, komplexní a v rámci možností i autentický. Příběh je lidský a audiovizuální zpracování nádherné. Navíc hru nedávno obohatila i kooperační část a podpora ze strany vývojářů je něco, co by mělo jít ostatním týmům příkladem. Na druhou stranu jsem zvědav, jak bude vypadat Assassin's Creed v případě, že se Ubisoft rozhodně země vycházejícího slunce navštívit. Laťka je totiž zatraceně vysoko.
2. místo - Final Fantasy VII: Remake
Jak by vypadalo jedno z nejlepších RPG všech dob v nové grafice? No přesně takhle. Square Enix se přepracování Final Fantasy VII zhostil obdivuhodným způsobem a naservíroval nám dost možná nejlepší remake všech dob. Proč možná? No, protože jej ještě nedokončil. Navzdory názvu se totiž jedná jen o malou, značně rozšířenou a překopanou část původní hry, která ji respektuje na důležitých místech, zatímco jinde se nebojí zasahovat do designu a příběhu. Právě proto si nové FF: VII nejvíce užijí nováčci, jelikož nebudou hledat rozdíly a budou si vychutnávat vizuálně, narativně i hratelnostně geniální hru. Já s originálem zkušenosti nemám a výsledný remake nemohu zařadit níže než na druhé místo v žebříčku.
1. místo - Cyberpunk 2077
Takže někteří si zde na Zingu myslí, že zařadit Resident Evil 3: Remake na seznam toho nejlepšího je kontroverzní? Ale kdeže...
Pokud byste mě probudili pozdě v noci, odchytili mě venku na ulici či kdekoli jinde s otázkou, jaké podmínky musí splňovat hra, která se stane hrou roku, mou okamžitou odpovědí by byla originalita/naprosto vynikající zprostředkování známého žánru a technická dokonalost, přičemž tyto podmínky by musela doplňovat téměř bezchybnost ostatních aspektů hry. Cyberpunk 2077 takovou hrou jednoznačně není. Je to titul, ze kterého doslova sálá potřeba dalšího odkladu. Na konzolích minulé generace téměř nefunguje, herní ekonomika je jednoduše rozbitá a inkonzistence v kvalitě jednotlivých mechanik je patrná na každém rohu opráskaných ulic Night City. I přesto se ale jedná o mou hru roku a bez váhání bych jí v mnoha aspektech označil za jednu z nejlepších her vůbec.
Jak je to možné? Inu, odpověď nelze napsat stručně.
Vývojáři z CD Projekt RED mají odvahu. A nyní nehovořím o odvaze vydat polotovar navzdory tomu, že na něm stojí a padá celá reputace studia, ale o odvaze dělat věci jinak. Za asi největší problém herního průmyslu považuji neustálé vydávání bezduchých šablonovitých titulů, které si sice lidé koupí, obzvlášť, jsou-li ze známé série a mají-li pořádný marketing, ale jsou nudné. Jsou nudné v přístupu, se kterým je k jejich vývoji přistupováno. Jsou nudné, protože jejich vývoj probíhá maximální možnou rychlostí, což zkracuje předprodukční i produkční fázi a činí hry nezajímavé a podobné těm předchozím. Natolik podobné, že u mnoha jiných akčních adventur s RPG prvky byste bez pokročilé znalosti nedovedli říci, který titul vyšel letos a který třeba před dvěma i třemi lety.
CD Projekt by mohl vychrlit dalšího Zaklínače, ale rozhodli se, že to neudělají, alespoň prozatím ne. Ačkoli doposud studio činilo obrovské kroky kupředu a jejich série inspirovaná knižní předlohou od Andrzeje Sapkovského se rapidně zlepšovala s každým dílem, téměř vše bylo hozeno za hlavu a přepracováno. Zahozena byla kamera ze třetí osoby, zahozen byl dialogový systém, do značné míry i žánr hry. To samo o sobě si zaslouží veliký respekt a i případný neúspěch bych toleroval více, než kdyby se ze studia stala fabrika na Zaklínače. Za neúspěch ale Cyberpunk 2077 v žádném případě nepovažuji.
Poslední dva týdny jsem si připadal jako naprostý šílenec, když jsem se po téměř padesáti odehraných hodinách ohlédl za zpracováním vedlejších questů, zakázek i za naprosto drobných úkolů, za hlavní dějovou linií, i za audiovizuálním zpracováním... Zkrátka se mi ani po dlouhém přemýšlením na herním designem stále nepodařilo najít či spatřit ten paskvil, kterým je tato hra v diskuzích pravidelně nazývána.
Jak jsem psal již ve svých dojmech, hru jsem rozehrál na PC a PS5, a protože jsem na PC zaznamenával výrazně více chyb, pokračoval jsem pouze na konzoli, kde jsem, navzdory horšímu vizuálu, nenarazil na žádný zásadní technický problém. Pro jistotu znovu uvedu, že nerozporuji špatný stav hry, verze na původní konzole se na pulty obchodů v tomto stavu vůbec neměly dostat, já však vyjma naprostých maličkostí (a pár pádů hry), na žádné problémy nenarazil. Spíše než chyby mi tak vadily některé problémy způsobené designovými rozhodnutími, typu velmi agresivní práce s ,,mazáním" NPC mimo váš zorný úhel - v praxi to znamená, že podíváte-li se na ulici a prohlédnete si na ní přítomné postavy, následně se otočíte a pak se znovu zaměříte na výchozí bod, budou na onom místě postavy zcela odlišné. Tento způsob šetření výkonu je u her s otevřeným světem běžný, zde mi však přišel značně viditelnější. Dále si dovolím poukázat na fakt, že Cyberpunk 2077 není GTA, a proto mi hloupější umělá inteligence nepřipadá jako velmi vážný problém, načež konkrétní srovnávání toho, co mají hry od Rockstar Games a co nemá Cyberpunk 2077 mi přijde naprosto zcestné. Přeci jen, podíváme-li se na strukturu misí v CP 2077 a v RDR 2 či GTA 5, pak budou hry od herního giganta zaostávat. Jsou více lineární a nedávají moc prostoru pro inteligenci hráče. Pro příklad uvedu mnohá řešení jedné úrovně v CP 2077/možnost A či B v GTA a RDR 2. Jsou to jiné hry, s jiným zasazením a žánrem, kvůli čemuž srovnání postrádá jakýkoli smysl (zde však za přehnaná očekávání mohou do značné míry i sami vývojáři, kterým marketing sice mohl přihrát větší prodeje, ovšem velká část hráčů asi čekala něco odlišného). To vše ale stranou - dostáváme se totiž k důvodu, proč jsem se rozhodl umístit právě tuto hru na první místo letošního roku.
Množství detailů polské novinky je ve hrách s otevřeným světem na naprosto nevídané úrovni a vlastně se tomu nelze divit. Chcete-li vtáhnout hráče přímo do děje a použijete-li k tomu FPS pohled, budou hráči zkoumat vše. Každou vidličku, kelímek s kávou, noviny na stole... Zdejší prostředí je tak zaplněno, na poměry nejen her s otevřeným světem, obrovským množstvím velmi dobře vymodelovaných předmětů a nejen interiéry působí velmi propracovaně. To samé platí i o obrovském množství drobných animací. Kde by si totiž jiná studia ulehčila práci a stavěla postavy do několika defaultních pozic, zde postavy, které s vámi hovoří stále něco dělají. Pro příklad uvedu osobu, která s vámi sedí u stolu v baru, načež se s vámi přestane bavit, zdvihne se a zadívá se na televizi nad obslužným pultem, což vyústí v to, že začne rozhazovat rukama a bude se dožadovat přepnutí televizní stanice. Jsou to detaily, ale jsou to právě ty detaily, které oddělují špičkovou produkci od té klasické. Za zmínku stojí i zpracování automobilů, které nemá, vyjma čistě závodních her, konkurenci. Umělá inteligence vše trošku kazí, ale Night City vás i přesto (za předpokladu že nebudete míst smůlu na technické chyby) vtáhne a nepustí.
Příběh a dialogy jsou pak kapitola sama o sobě. Snad každá, alespoň trošku důležitá postava je zajímavá, její dabing je kvalitní a její příběhové pozadí a motivace jsou uvěřitelné. Obyvatelé Night City a jeho okolí nejsou dobří nebo špatní, jsou to lidé s vlastními cíli, což je činí svěžími a zajímavými. To samé i jednoduchý a lidsky pojatý hlavní příběh, který dávkuje děj mnohem lépe, než jak tomu bylo u dřívějších počinů studia.
Pokud jsem něco miloval na Red Dead Redemption 2, byla to přirozenost zadávání questů. Často jste měli pocit, že jdete dělat jen drobný úkol, ale poté, co jste zašli za zadavatelem a poté, co vám byl úkol už téměř zadán, narušila dialog třetí postava s tím, že potřebuje něco důležitějšího - tento vstup, je-li udělaný správně, působí naprosto přirozeně a vdechne to postavám zcela nový rozměr. Udělat tohle v Cyberpunku jde i jinými způsoby a do toho vstupuje (někdy až otravný) telefon, který sice z nějakého důvodu nelze použít k odmítnutí hovoru v nevhodnou chvíli, i tak jsem ale za jeho implementaci rád. Právě díky němu jsou totiž questy rozděleny do mnoha kapitol a postava vám zavolá až tehdy, když něco skutečně potřebuje, místo toho, abyste hráli předpřipraveně působící sérii úkolů.
Kromě výše zmíněného jsem si zamiloval i estetiku hry a její vizuální design, přičemž zdejší přístup ke kyberpunku považuji snad za vůbec nejlepší.
Mám jen málo pochyb o tom, že se pohled většiny hráčů na tento titul bude s postupem času rapidně měnit. Vývojáři hru urychleně opravují a jakkoliv to není omluva za zpackané vydání, je to naděje. Naděje, že tento v jádru naprostý klenot bude zaslouženě opečováván a rozšiřován až do doby, kdy se v očích většiny hráčů ocitne na prestižní příčce, na které nyní mají třetího Zaklínače.
No a na úplný závěr musím pochválit ještě naprosto geniální hudbu, s jejíž pomocí jsem o mé GOTY nemusel přemýšlet ani vteřinu.
