Dva na pohled rozdílní muži utíkají z vězení a nabízí velmi netradiční kooperativní zážitek.
Hráli jsme na: PC
Lokální nebo online kooperaci dvou a více hráčů vídáme ve hrách poměrně běžně. Čistě kooperativních titulů je však na trhu asi tolik jako velkých vydavatelů, kterým nejde v první řadě o peníze. Jinými slovy skoro neexistují, ale opravdu jen skoro, jak dokazuje novinka A Way Out, kterou má na svědomí tým z Hazelight Studios pod vedením Josefa Farese, autora Brothers: A Tale of Two Sons. S ohledem na svůj unikátní projev, svéráznou povahu a překvapivé výroky se Fares během posledních měsíců stal tak trochu internetovou celebritou, a tak se nabízí otázka, jestli je hra alespoň tak zajímavá jako její tvůrce.
Útěk z vězení
A Way Out je příběhem dvou na pohled velmi rozdílných mužů. Jednak tu máme nezkrotného Lea s poněkud prudkou povahou a horkou hlavou, jednak mírnějšího Vincenta, jehož myšlenkové pochody jsou přeci jen trochu chladnější a uvážlivější. Tato nesourodá dvojice se shodou okolností seznámí ve vězení, a jakmile zjistí, že mají oba stejného nepřítele, po několika případech vzájemné pomoci se odhodlají k útěku z vězení. Tak začíná příběh, který na první pohled působí jako obyčejná cesta pomsty, ale ve skutečnosti toho skrývá mnohem víc. Obě postavy mají rodiny, což s sebou přináší jisté komplikace, a pak je tu samozřejmě jejich sžití a souznění, které se postupem času prohlubuje.
Leo a Vincent jsou prostě a jednoduše alfou a omegou příběhu a vše stojí a padá jen a pouze na nich a na jejich vztahu, ne na samotné podstatě zápletky. Ta je v jádru dost tradiční a někdy snad i trochu předvídatelná, ačkoliv snadno zaujme a vždy krásně odsýpá. A Way Out je v první řadě příběhem o tom, jak se ze dvou odlišných a cizích lidí stávají velmi dobří přátelé a spojenci. Spojenci, kteří na první pohled dělají dojem prostých kriminálníků, ale přitom je velmi snadné si je oblíbit a pochopit jejich motivy a životní problémy, protože i když začínají ve vězení, nejsou to odpudiví vrahouni, kteří z rozmaru zabíjejí matky i s jejich dětmi. Nejen díky tomu může často A Way Out rozesmát i dojmout.
Ani kousek příběhu Lea a Vincenta však nelze hrát o samotě. Každou postavu vždy a za všech okolností ovládá jeden hráč a zpravidla si hledí své části mnohdy rozdělené obrazovky. V ideálním případě ale nejde o jen tak ledajakého hráče. Když A Way Out zapnete, dostanete na výběr lokální a online hraní. Lokálně dává poněkud smysl, abyste si ke hře sedli s někým, koho znáte, ale totéž je nutné i v případě online režimu. Na rozdíl od mnoha jiných kooperativních titulů tu totiž není možnost vyhledání náhodného kolegy. Spoluhráče musíte mít alespoň ve svém seznamu přátel.
Dva hráči, jedna kopie hry
Toto řešení se může zdát jako velmi svazující, ve skutečnosti ale prohlubuje zážitek z hraní, zvlášť když budete se spoluhráčem aktivně komunikovat. V takovém případě se může velmi snadno stát, že se jednání ve hře přenese na vaše vlastní jednání a dojde i k promítání různých pocitů, přičemž nejde jen o tradiční možnost pošklebovat se kamarádovi za jeho chyby a nezdary. Na to samozřejmě může dojít. A Way Out se mnou od začátku do konce prošel náš pán, chlebodárce a šéfredaktor Michal "Miky" Burian a já se mu nejednou s radostí posmíval za jeho výkon. Zároveň nás některé události přiměly aktivně řešit a probírat určité problémy a překážky, což bylo velmi osvěžující a celý zážitek ze hry tím byl výrazně obohacen. Bez přátel tedy ani ránu a čím lépe spoluhráče znáte, tím víc si podle mého názoru A Way Out užijete.
„A Way Out je v první řadě příběhem o tom, jak se ze dvou odlišných a cizích lidí stávají velmi dobří přátelé a spojenci.“
To užívání je navíc o to snadnější díky skutečnosti, že vám i v rámci online hraní vždy stačí jediná kopie. Kamarád, kamarádka, přítel, přítelkyně, šéf, podřízený, letmý známý, pes, kočka, rybičky, ti všichni si mohou na všech platformách zdarma stáhnout Friend Pass, což je vlastně plná hra, jen ji nemůžete rozehrát, dokud vás nepozve někdo, kdo A Way Out skutečně vlastní. Pokud se náhodou neobjeví problém při stahování Friend Passu, toto řešení vždy fungovalo a díky němu je A Way Out navzdory své striktně kooperativní povaze mnohem přístupnější a otevřenější. Jde také myslím o důkaz toho, že tvůrci přistupovali ke svému projektu s nemalou péčí a hlavně s rozumem nezakaleným snahou o co nejvyšší výdělek všemi dostupnými prostředky.
Vše nasvědčuje tomu, že vývojáři se jednoduše soustředili na co nejvýraznější a nejhlubší kooperativní zážitek, jak dokazuje i hratelnost. Sama o sobě je poměrně tradiční. A Way Out se obvykle hraje jako normální akční adventura s výraznou příměsí quick-time eventů, ale tyhle klasické mechanismy opět slouží zaměření na kooperaci. Jeden bez druhého nemáte šanci na postup a se spoluhráčem se dostanete do celé řady velmi pestrých situací, v nichž musí každý dělat něco jiného. Ve vězení musí jeden hráč hlídat a případně zaměstnávat procházející stráže, zatímco druhý si vytváří cestičku ven z cely. Jindy je třeba, aby jeden stál po kolena ve vodě s kopím při snaze ulovit rybu, kterou je ale nutné cákáním druhého nalákat na správné místo. Při honičkách zase musí Vincent řídit, zatímco Leo se chopí zbraně, a při plížení není od věci domluvit se na přesném a koordinovaném postupu při omráčení nevhodně stojících policistů.
Venkovská pouť
Příklady nutnosti kooperace bych mohl zaplnit mnoho stránek, důležité ale je, že hraní je vždy zábavné a velmi často je opravdu variabilní, ačkoliv ne vždy jde nutně o hraní na obou stranách. Ten, kdo hraje za Vincenta, může kupříkladu poslouchat telefonní hovor ve stejný čas, kdy má Leo možnost procházet se po otevřeném prostranství a vybavovat se s kolemjdoucími. Za určitých situací zase oba dělají totéž, což má za následek efektně zpracované zdrhání před zákonem, dynamickou bitku s ostatními vězni, při níž se hráči střídají v zasazování nebo blokování úderů, nebo sledování jedné z mnoha velmi dobře natočených cut-scén.
Díky tomu mi ani tak nevadila značná míra quick-time eventů. Leckdy mají svůj účel a v určitých ohledech jsou hezky obohacené kvůli nutnosti spolupráce. Tudíž jsem na rozdíl od jiných her neměl pocit, že by byli vývojáři přesvědčení, že hráč má schopnosti na úrovni cvičené opice a zmůže se jen na mačkání jednoho tlačítka. Mnohdy však máte větší kontrolu nad svým jednáním. A Way Out je v zásadě dost lineární hrou, takže na nějaký koncept otevřeného světa či možnost vracet se na již navštívená místa zapomeňte, ale i tak máte jistou svobodu. Velmi často se dostanete do otevřenějších lokací, v nichž lze setrvat delší dobu, interagovat s mnoha předměty a povídat si s lidmi. Vždy máte uprostřed rozhovoru na výběr mezi dvěma dialogovými možnostmi a není nad to přesvědčovat ufňukaného chlapíka v nemocnici, že jeho ruka vážně není zlomená, nebo snažit se dávat zlodějské rady holce, která v uličce s páčidlem Gordona Freemana páčí dveře. Mimo jiné takto dochází k navození pocitu, že herní svět vážně žije.
„Jeden bez druhého nemáte šanci na postup a se spoluhráčem se dostanete do celé řady velmi pestrých situací, v nichž musí každý dělat něco jiného.“
V rámci těchto vedlejších činností lze také pozorovat různé jednání obou postav, takže se vyplatí zkoušet všelijaké věci v roli Vincenta i Lea. Navíc vás mohou snadno dostat do různých volitelných situací, kdy se vyřádíte oba naráz, například při hraní baseballu, arkádové videohry, páky, basketbalu či při házení šipek a podkov. Často si tedy lze odpočinout od sledování příběhu v rámci nějaké nenáročné minihry, v níž kooperace ustupuje před obyčejnou, ale neméně zábavnou rivalitou.
Speciálním druhem interakce je pak rozhodování o tom, jak postupovat. V některých případech můžete zvolit, jestli se má následující akce odehrát v závislosti na Leově nebo Vincentově přístupu. Celý příběh to sice neovlivní, volby, na které se musí oba hráči shodnout, mají dopad jen na průběh dílčích činností, ale opět jde o věc, která zpestřuje hratelnost a samotný průchod hrou. Navíc nabádá k tomu, abyste si některé pasáže A Way Out zkusili znovu a trochu jinak. Díky tomu a díky pečlivému průzkumu prostředí a vyzkoušení všech možných interakcí se může herní doba vyhoupnout i nad 7 hodin, takže obavy ohledně toho, že je A Way Out prostým interaktivním filmem na pár hodin, se ukázaly jako zbytečné. I když je třeba podotknout, že určitá filmovost je rozhodně přítomná a poměrně výrazná.
Já hrál dobře, to ty jsi to podělal
Další obavy se mohou vztahovat na ovládání, zejména na ovládání PC verze a potřebu gamepadu. Výsledek je naštěstí uspokojivý. Když hrajete lokálně, alespoň jeden hráč musí mít ovladač, což dává smysl, protože jedna klávesnice obslouží jen jednoho. Když ale zvolíte online hraní, oba klidně můžete využívat myš a klávesnici. Já nakonec využíval dvojici pro uživatele PC svatých periferií, avšak Michal zvolil gamepad. A i když se mnou možná nebude souhlasit, přišlo mi, že s myší a klávesnicí jsem dokonce podával lepší výkony než on s ovladačem (kdyby tvrdil opak, samozřejmě mu nevěřte). V A Way Out sem tam dojde na střílení, při němž je samozřejmě gamepad z důvodu horší přesnosti v nevýhodě. Občas jsem dokázal i lépe řídit, ačkoliv obecně vzato platí, že oba druhy periferií jsou přijatelné, některé ovládací prvky jsou zase lépe ušité na míru gamepadu a i ovládání je v konečném důsledku jen a pouze nástrojem pro dosažení kooperativních cílů.
Jen škoda, že ten nástroj občas nefunguje tak, jak by měl. Po většinou času byste se s ovládáním neměli prát, ať už hrajete s myší a klávesnicí nebo s gamepadem. Jsou ale situace, v nichž se hra ovládá opravdu těžko. Vzpomínám zejména na pasáž, v níž Leo a Vincent plují na loďce po čím dál víc rozbouřené řece, přičemž mají oba možnost přeskakovat mezi pravobokem a levobokem a pádlovat podle potřeby a zvoleného směru. Ať jsme dělali, co jsme dělali, naše plavba probíhala špatně, loďka měla svou dřevěnou hlavu, která se samozřejmě rozbila a vedla k načtení posledního checkpointu, a mezi stiskem klávesy/tlačítka a pádlováním byla vždy moc velká prodleva.
Výjimečně nemusí ovládání vůbec fungovat, v jedné minihře byla třeba klávesnice zcela nepoužitelná. Na obrazovce se začaly objevovat ikony kláves, které jinak hra vůbec nevyužívá, a i když jsem si hrál na mistra pianistu a zkoušel všechny možné kombinace, nic se nedělo. Naštěstí jde o čistě volitelnou minihru, ale kvůli tomuto nedostatku jsme minuli velmi zajímavou cut-scénu a já tím přišel o možnost splnit jeden z achievementů, které jsou vždy spojené s vedlejšími činnostmi a započtou se jen tomu, kdo A Way Out vlastní. Mimo jiné jde o příklad různých bugů, s nimiž se můžete při hraní setkat. Sem tam se postavy zasekávají, jinak výborné animace na sebe příležitostně nenavazují, při házení podkov Leo na čas zmizel jako David Copperfield a Michalovi hra párkrát spadla. A jakmile vypadlo spojení, jím ovládaný Leo se uprostřed akční sekvence zasekl v póze nasvědčující tomu, že ve vězení docházelo k použití středověkých mučících nástrojů.
Bugy však nejsou tak vážné, aby zabránily v dohrání nebo aby dokázaly opravdu naštvat nebo výrazně narušit sledování příběhu, celkově jsou poměrně vzácné, ale je třeba s nimi počítat. Obecně vzato je ale naštěstí technická stránka A Way Out uspokojivá. Grafika není kdovíjak dechberoucí, ale třeba tváře hlavních postav jsou zpracované velmi dobře a celá hra disponuje výtečnou atmosférou a unikátním vzezřením, na němž má podíl skoro neustálý režim split-screenu. Ten je ale zpracovaný tak dobře, že jsem až na výjimky neztrácel přehled o situaci, a to jsem dokonce občas zkoušel hrát v okně. Ani optimalizace není z nejhorších, i s velmi starým hardwarem tak lze A Way Out rozjet někde na pomezí nízkých a středních detailů při v průměru 50 až 60 snímcích za sekundu.
„Když hrajete lokálně, alespoň jeden hráč musí mít ovladač, což dává smysl, protože jedna klávesnice obslouží jen jednoho. Když ale zvolíte online hraní, oba klidně můžete využívat myš a klávesnici.“
Povědomý přízvuk
Stěžovat si nemohu ani na ozvučení. Hudební doprovod funguje přesně tak, jak má, a v patřičných situacích pomáhá s navozením správné atmosféry a nálady. Okolní zvuky jsou obvykle standard, nejvíc pozornosti na sebe ale strhává dabing. Postavy v epizodických roličkách občas dělají dojem, že je namlouvají lidé, které vývojáři náhodně nahnali z ulice do studia, ale dabing obou hlavních protagonistů je vysloveně excelentní a krásně odráží jejich charakter a vystupování. Obzvlášť pokud jde o Lea, v jehož projevu a přízvuku jsem nejednou slyšel samotného Josefa Farese. Pokud jsme s Michalem náhodou něco neminuli, Leo nenadává na Oscary, což možná bude tím, že A Way Out se odehrává v 70. letech, kdy ještě udílení Oscarů nebylo taková fraška jako dnes. Nebo tím, že Leo nemá možnost vystupovat na The Game Awards po boku utrápeného Geoffa Keighleyho. Tak jako tak, Leo je zjevně trochu alter ego šéfa vývoje, ačkoliv nosí tvář jeho bratra, a nic toto zdání neutváří tak silně jako dabing.
Bez ohledu na vědomí toho, jak unikátní osobnost stojí v pozadí vývoje, je na A Way Out vidět jasná a nekompromisní vize, jejíž naplnění není omezeno snahou sledovat aktuální trendy nebo potřebou zavděčit se všem skupinám hráčů. Tohle je zkrátka řemeslně zpracovaná, po všech směrech poctivá a s pílí a citem vytvořená hra, která dokazuje, že čistě kooperativní tituly mají smysl, pokud se vezmou za správný konec. A když zohledním solidní příběh, sympatické protagonisty, pestrou a zábavnou hratelnost nebo fakt, že pro hraní stačí v každém případě jedna kopie, tak ten správný konec rozhodně vnímám.
Díky kombinaci dějových událostí, herních možností a z nich plynoucích důsledků je důležité nejen to, co zažívají obě postavy, ale i to, co zažíváte vy sami během hraní. Příběh Lea a Vincenta tak může mít dopad i mimo virtuální prostředí, což utváří unikátní zážitek, kvůli němuž bych vám doporučil najít si někoho známého a projít s ním A Way Out od začátku do konce. Klidně s přestávkami, ale rozhodně bez nějakého přeskakování mezi kapitolami a bez střídání spoluhráčů. Jinak budete ochuzeni o zkušenost, která je nesrovnatelná s čímkoliv, co jsem za poslední léta hrál. Spousta vydavatelů a vývojářů se ohání snahou o vytvoření sociálního zážitku, ačkoliv se mnohdy míjí účinkem. A přitom stačí postavit dva hráče do rolí dvou svérázných protagonistů a na jejich příběhu a spolupráci nekompromisně vystavit celou hru. Tím vzniká netradiční sociální počin, který může nejen zabavit, ale i překvapit.
Hra A Way Out vyšla na PC, PlayStation 4 a Xbox One. Konzolové verze koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk, PC verze je k dostání pouze digitálně prostřednictvím Originu.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.
Verdikt
A Way Out je unikátním kooperativním počinem pro dva hráče, který může nabídnout zážitek přesahující cokoliv, co ve hře dělají samotní protagonisté. Jestli máte po ruce někoho, s kým si rozumíte a kdo je ochotný s vámi hru projít od začátku do konce, budete odměněni neobyčejným dobrodružstvím, jež povyšuje prostou spolupráci dvou vězňů na něco mnohem hlubšího, zábavnějšího, významnějšího a dalekosáhlejšího.
