The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel

Recenzovaná verze: PlayStation Vita

Je to smutné. V Japonsku se chodí do důchodu ve dvaceti. To pak znamená, že vzhledem k přirozené dlouhověkosti obyvatelstva musí jeden bezprizorně čekat přibližně sedmdesát let, než umře. Tento pokřivený sociální systém ovšem také znamená, že celá průmyslová produkce národa leží na ramenou těch několika zoufale přepracovaných mladistvých ve věku mezi osmnácti a dvaceti lety. Proč? Protože podle většiny japonských her, hrdinské skutky se vám dějí jen a pouze pokud jste teenager, nejlépe ještě vysokoškolák a na internátu. V Japonsku je zkrátka o hrdiny s občankou dost nouze a mě na stole přistála další taková hra, ve které se to jenom hemží mladistvými. Jako někdo kdo má už Kristova léta, se cítím poněkud dotčený.

Už více než desátá inkarnace ze série The Legend of Heroes se po více než dvou letech konečně doplahočila na západ a to dokonce ve verzi pro PS3 a pro PS Vita. Upřímně řečeno, ze začátku jsem si vůbec nebyl jist, jestli nemám hru brát jako regulérní odpad, sprostou kopírku, nebo skrytý poklad, protože na první dobrou se hra tváří jako chameleon v temném sklepě. Pro někoho kdo nemá zkušenosti s předchozími díly, nebo JRPG obecně, totiž může prvních několik hodin přijít jako svého druhu očistec a prokousat se jimi je záležitost opravdu silné vůle. Ti, kdož s JRPG podobného druhu zkušenosti mají, ti prostě zatnou zuby a vydrží, ale i potom jde o otázku, jak moc se vám podobné hry strefí do vkusu.

Asi nejlepší japonské RPG na Vitě, které se dá momentálně sehnat, je Persona 4 Golden a bohužel autoři si z ní vzali až nepříjemně veliký kus inspirace, takže hráč může mít do začátku chuť titul radši zahodit pro sprosté plagiátorství. Ti kdož nějaký titul ze série Persona hráli, mají docela jasno, na jakém principu je valná část The Legends of Heroes of Cold Steel založená. Chodíte do školy, plníte každý den nějaký ten úkol, navyšujete své statistiky přátelství s členy party a většina činností jsou řekněme časově limitovány, takže si musíte vybírat. Potud žádná změna a hráč je nucen běhat z jednoho kouta školy do druhého v jakémsi obskurním kolotoči „najdi zatoulanou kočku, přines mi bylinky z krámku hned za rohem“ questů, popřípadě si sem tam zaskočí do poněkud jednotvárně zpracovaného dungeonu příhodně alokovaného pod nejstarší budovou školy. Jenže z nějakého důvodu, pokud nemáte averzi proti „školním“ JRPG, se to hraje dobře a čas pěkně ubíhá.

Velikou zásluhu na tom mají dobře napsané postavy. Pravdou totiž je, že všechny podobné JRPG stojí a padají na charakterech a ty jsou v dané hře sice klasicky archetypální, ale zato docela vtipně napsané, s poměrně bohatou historií a až na nějaké otravné a předvídatelné zvraty i ideologicky hluboké. Sice zde nenajdete nějakou opravdu silnou love-story, která by udělala hru ještě více atraktivní a dala jí lepší tah na branku, koneckonců se tu hraje za nezletilé středoškoláky, jež hluboce rozjímají nad smyslem života, ale mající hysterický záchvat když jim upadne kapesník a navíc jsou definitivně pod zákonem. Jenže pomalu se rozvíjející politická linka dokáže alespoň částečně nahradit to co většina lidí tak nějak podvědomě od hry na hrdiny očekává. Totiž po vysilujícím boji zabít draka, plivnout na tlející skvrnu zla a s holkou oblečenou pouze do plechové podprsenky odejít do západu slunce. Bohužel, tak zrovna takový happy –ending se zde nekoná a hra dokonce skoro až drze vyhroceným cliffhangerem hráči oznámí, že si musí počkat blíže neurčenou dobu na další díl, protože tohle prostě nemůže být definitivní konec. Vzhledem k tomu jak dlouho se čekalo na překlad tohoto dílu, je jen na vás, jak moc vám to bude vadit. Dvojka totiž nemusí taky nikdy přijít.

Na hře mi ale doopravdy vadily jen dvě věci. Ta za prvé to je příšerná rozvláčnost. Gratuluji autorům k nevšednímu smyslu pro detail, propracovanosti scén, systému, počtu questů, rozhovorů a tak dále, jenže trvá to hned několik hodin, než se člověk vymotá ze základního uvítacího kolečka, okecá všechny povinné postavy a shlédne asi milion neodkliknutelných cut-scén. Tohle může být opravdový zabiják pro vaše nadšení pro JRPG, protože než jsem se dostal k nějakému pořádnému svobodnému courání po areálu a soubojům, trvalo mi to dobře okolo sedmi hodin. A to je stále v podstatě jen tutoriál, protože hra se pořádně začne rozjíždět až po třetí kapitole, což mě osobně zabralo bratru solidních deset hodin a pár drobných navrch. Cítil jsem se jako bych znovu a zase hrál Final Fantasy XIII s jeho pět a třiceti hodinovým tutoriálem, což se zde naštěstí neděje, ale na nějaký solidní příběhový zvrat, který by dokázal vtáhnout, si prostě musíte počkat.

Částečně na vině je i způsob, jakým je příběh vyprávěn, kdy autoři jaksi dost šetřili na postu choreografa a střihače, protože cut-scény jsou rozvláčné, utahané a akční asi jako sledování sto desáté reprízy Dalasu. A kameraman by asi taky zasloužil přijít o prémie, protože se ani vzdáleně nepokusí o nějakou dynamiku, nedej bože akci. Škoda.

A s tím souvisí moje druhá největší výtka. Technologie, kterou hra předvádí, by se dala popsat přinejmenším jako generická. Ano, já vím, hra byla designována především pro Vitu a upřímně řečeno, na PS3 verzi se skoro ani nešáhlo, ale ona i ta Vita jaksi má na víc. Ne že by hra vypadala špatně, ale jaksi v ní postrádám větší důraz na detail, různorodost a smysl pro estetiku, takže hra nakonec vypadá depresivně zaměnitelně. Například monstra jsou tak nějak nudně obvyklá a člověk si až klade otázku, jestli jim má vůbec říkat monstra. Všechno je sice více méně funkční a přehledné, ale nezabroušené a prázdné. Nehledě na animace, jež mi přijdou dobré tak možná pro minulou dekádu. Jinými slovy – hra mi přijde jako vytvořená v nějakém univerzálním enginu bez dodatečné péče a dopilování, hlavně aby se to stihlo co nejrychleji. Hardwarem to asi nebude, protože jsem viděl hry na mnohem slabších strojích, které vypadaly jednoduše mnohem více sexi. Na druhou stranu, hra běží bez jakýchkoliv problémů, framedropů, glitchů a pádů. Kdo tohle dneska má?

V protikladu tu ale stojí soubojový systém. Ten je na dnešní dobu nezvykle tahový, což shledávám jako osvěžující, protože opravdu nabízí možnosti zapracovat i nějakou taktiku do věčného rubání nepřátel. Systém je více méně standardní co do navěšování různých oblečků a brnění na postavy, plus možnost upgradování v místních obchodech. Je tu ale takový drobný twist v podobě kouzel a atributů přidávaných pomocí jakýchsi kuliček do vašeho ARGUS „mobilu“, jež je až podezřele podobný Materia systému z FFVII a navzdory tvrzení Square Enixu, funguje skvěle! Plus ještě jedno vylepšení spočívající v možnosti spárovat libovolné dva členy vaší bojové družiny, takže jejich specifické atributy vám dají další vrstvu speciálních útoků, nebo bonusů, jež jsou navázány na vaši předchozí činnost ze školy a plnění vedlejších úkolů. Jinými slovy – čím více se mají členové vaší party rádi, tím více devastující útoky lze odemknout. Všechno je hezky provázáno, sešněrováno a s mašličkou na vrchu.

Druhou velmi pozitivní věcí je hudba a zvuk. Hudba je samozřejmě velmi osobní kategorie, kterou buď máte rádi, nebo se vám v daném případě leží v žaludku a tak sáhnete po tlačítku MUTE, ale mě přišlo, že se autoři pokusili o docela solidní soundtrack, ve kterém se sice nenajdou tak vysoké produkční hodnoty jako živý orchestr, nebo slavný skladatel, ale dohromady se hra poslouchá docela příjemně, což je pro titul který spolkne s klidem padesát a více hodin jednoznačně plus. Navíc jako pozitivum musím uvést objem namluveného textu. Vzhledem k tomu, že jde o JRPG, tak i přes to, že vedlejší NPC jsou většinou jen otitulkovány, jde o úctyhodný kus práce, protože hlavní postavy jsou pro nedostatek přesnějšího výrazu – ukecané až hrůza. Není sice nadabované vše, ale i tak to nějakou hodinku stopáže dá. Autoři se navíc tentokrát nespokojili jen s anglickými titulky a ponecháním původní zvukové stopy jak je tomu v poslední době zvykem u asijského importu, ale hra obsahuje anglickou stopu.