White Knight Chronicles II – když chce Japonsko RPG

Poslední dobou je systém japonských RPG velmi podobný. Vezme se léty provařený koncept, vytvoří se lahodně znějící kombinace online a offline MMO a nakonec se do koktejlu nasype fůra menších detailů, aby to nevypadalo moc prázdně. To, co ale zabralo v díle prvním, nemusí nutně znamenat úspěch v pokračování. O to víc, když je vše na jedno brdo. Velmi nepřehledné brdo.

Vítejte v Balandoru

Hned z kraje je třeba říci, že je hra opravdu jen pro otrlé fanoušky tohoto žánru, protože každého normálního člověka unudí už první hodina hry. Přitom příběh není vyloženě špatný. Vrací se náš milovaný, i když lehce prťavý, hrdina Leonard, který v prvním díle zachránil princeznu a zapsal se do podvědomí obyvatel světa Balandor jako ten nejvíce uber-cool klučina. Pokračování jde ve šlépějích jedničky a ukládá na ramena Leonarda další záchranu našeho milovaného světa. Opět se tak musíme vzepřít hanebným silám Magi, jejich veliteli Grazelovi a mnohým dalším hnusákům. A samozřejmě přitom využít mocný dar, našeho ochránce panen a epického utlačitele nepřátel – Bílého Rytíře.

Pokud přemýšlíte, proč se vám popis příběhu zdá tak trochu jetý, je to tím, že je pohřben pod tíhou mechanismů a nápadů, které mezi sebou soupeří o místo na výsluní. Z mnoha velmi slibných konceptů se tak nakonec stává nesourodá kombinace. Ale popořadě.

Když se věci pokazí

Potíže začínají už na samotném počátku, kdy je vám do rukou svěřen nabušený rytíř, ochránce princezny a před zraky se rozprostírají otevřené cestičky hradní zahrady. Bohužel prvních 40 minut hodně připomíná řízení auta bez toho, abyste věděli, k čemu je volant a převodovka. Obrazovku tak zahlcují familiérní texty z Final Fantasy, v menu na dolním okraji problikávají pokyny a než se člověk zorientuje, jak se co dělá, nějakou chvíli to zabere. Bohužel mu to zrovna nezjednodušuje velmi přeplácané uživatelské prostředí, které je nepřehledné, příliš těžkopádné a vůbec špatně navržené. Přitom by stačilo věnovat chvíli vytvoření tutoriálu a podobné problémy by vůbec nemusely být. My ale máme smůlu.

Když se konečně prokoušeme skrze počáteční nedůvěru a speksi, narazíme na několik ultra dlouhých filmečků plných filozifických žvástů a frází, ve kterých by se opravdu zorientoval jen fanoušek série. A nakonec dorazíme k editoru postavy. Ten je relativně jednoduchý a dovoluje vytvořit ještě vypadajícího svěřence relativně bez omezení, navíc lze importovat postavu z předchozího dílu. A abychom jen nehatili, na disku je též přítomen kompletní první díl, takže se k cca 30ti hodinám přidává ještě několik desítek navíc. Ono by možná bylo na místě jásat, jenže právě v tomto případě méně znamená více.

Ale dobře, dostali jsme se přes všechny neduhy a konečně vyrážíme vstříc novému dobrodružství s naší věrnou partou na palubě létajícího…něčeho ocelového a divného. Možná by tedy nebylo od věci říct si něco více o novinkách, jež na nás kluci ze studia Level-5 nachystali. Největší pozornost totiž byla věnována systému soubojů a administraci našich parťáků, což jsou samy o sobě velmi důležité složky každého RPG.

Co ty tady?

Velkým plusem je rozhodně možnost nastavit si chování kolegů přesně podle svých představ, od bojové mentality až po čas, kdy budou chodit na záchod. To je sice hezké a fanouškům opět zabere několik hodin navíc, problém ale tkví v tom, že umělá inteligence není zrovna na nejvyšší úrovni a ať si hrajete s křivkami sebevíc, v konečném důsledku se stejně všechny souboje svrhávají na mydlení menších potvor, než si dostatečně naplníte ukazatel magie, načež se změníte v Bílého Rytíře a zmydlíte pro změnu ty větší. Ostatní členové party zmateně pobíhají okolo, řežou kolem hlava nehlava a nijak situaci nepřispívají. Alespoň že jsou tu léčitelé, jež se rozhodně vyplatí postavit opodál, aby dohlíželi na situaci a čas od času vyvolali kouzlo, které obnoví počechrané fasády našich bijců.

I přes všechny ty omračující detaily se však stále jedná o solidně lineární záležitost, kdy běháte z bodu A do bodu B a tak mimochodem kosíte zástupy nepřátel. Alespoň kdyby byla zábava ono kosení, vývojáři nám navíc slibovali patřičně strategičtější bitvy, což z části dodrželi. Souboje probíhají v reálném čase a hráč má na výběr mnohé schopnosti, které si postupně odemyká a učí. Větvit a kombinovat je můžete libovolně, zde ale opět hraje smutnou píseň uživatelské prostředí, které je tak nepřehledné a matoucí, že jsou souboje spíše matematické, než zábavné. Co potřebuje člověk k zábavě během rvaček? Především bleskurychlý přístup ke všem potřebným funkcím. Zde je ale i obyčejný útok pohřben tak hluboko do akčního menu, že hráč stráví více času zíráním do tabulek, než na samotnou akci, což je vzhledem k zaměření hry dost nešťastné. Naopak opět musím podotknout, že zde budou v sedmém nebi fanoušci, jež ulítávají nad JRPG a obrazovkách zavalených číslicemi.

A co když mě to neba?

I ty nejotrlejší to ale jednou přestane bavit. S trochou štěstí příběh dohrají, ti ostatní se na to nejspíše vykašlou podstatně dřív. Aby ale neletěla hra přímo do koše, vytáhli se vývojáři ještě s jednou vychytávkou. A tou je Georama, online mód, který dovolí hráčům vytvářet a navrhovat svá vlastní městečka, chlubit se s nimi komunitě, přizvat šest dalších kamarádů a účastnit se rozličných questů. Hra se najednou stává nevlastním bratrem World of WarCraft a člověka napadne, že si pro změnu otitulkování MMO opravdu zaslouží. Zde totiž nastupuje ta pravá zábava, která je limitována pouze vaší vlastní kreativitou. A samozřejmě připojením. Na pořádný příběh samozřejmě můžete zapomenout, i těch pár úkolů v doprovodu přátel však rozhodně potěší.

Složitost a chaos základní složky naštěstí alespoň zčásti vynahrazuje celkový design a výtvarný styl, který sice hodně olizuje oblíbené japonské fantazie, ale dokáže vymyslet skvělé a různorodé nepřátele, nádherné scenérie i působivá města. Mluvím tu navíc především o stylu, nikoliv kvalitě samotné grafiky, která je značně průměrná a i když občas překvapí pěkné efekty (především v přírodních oblastech), nikdy nenarazíte na místo, které by vám opravdu utkvělo v paměti.

Raději do Azerothu

White Knight se snaží hráče přesvědčit, že nabízí zábavu až do konce světa, který by měl dorazit příští rok (už poněkolikáté). Místo toho ale chabě kloubí online a offline prvky, vítá zbytečně složitým začátkem a místo opravdových novinek spíše přináší rozpačité nápady, které uvázly na půl cesty. Nebýt slušné atmosféry, skvělého výtvarného stylu a v neposlední řadě Georamy, nejspíše by se opravdu jednalo o propadák. I takhle ale White Knight doporučím spíše statečným fanouškům série a zarytým zastáncům JRPG, které poslední dobou snášejí jen samé průšvihy. Snad příště.