Wolfenstein 2: The Freedom Chronicles – The Deeds of Captain Wilkins

Jak se povedl poslední pokus o vytvoření dodatečného obahu pro Wolfenstein 2: The New Colossus?

Reklama

Stále mi nejde do hlavy, jak může být tak dobrá hra, jakou je Wolfenstein 2: The New Colossus, doplňována tak slabými DLC. Iniciativa The Freedom Chronicles, zaměřená na příběhy tří fiktivních komiksových postav, jejichž osudy mají inspirovat americký lid v boji proti nacistům, zní na papíře dobře. V praxi jsme se ale dosud dočkali jen skromné nulté epizody a nezajímavých epizod The Adventures of Gunslinger Joe a The Diaries of Agent Silent Death, které nenabízí nic výjimečného a povětšinou pouze recyklují, zjednodušují nebo zcela opomíjí všechno, co dělá ze základního Wolfensteina 2 tak zábavnou střílečku. Jejich nízkou kvalitu připisuji odlišným vývojářům a velmi krátkému času na vývoj, a i když se nezdá, že by se v případě třetího a posledního DLC něco změnilo, přesto jsem doufal, že se tentokrát dočkáme zajímavějšího počinu.

Vysloužilý neznamená nepoužitelný

Po hráči amerického fotbalu Josephovi Stallionovi a agentce Jessice Valiant přichází v epizodě Deeds of Captain Wilkins ke slovu kapitán Gerald Wilkins, proslulý hrdina americké armády. Jeho cílem je proniknout na Aljašku a s pomocí dvou spolubojovníků překazit tamní operaci nacistů, zahrnující použití ničivé zbraně známé jako Sun Gun. A to je prakticky všechno. Na rozdíl od předešlých epizod si tedy Wilkinsův příběh nehraje na nějakou osudovost nebo kdovíjak vážnou zápletku a naopak nabízí odlehčenější pojetí, v němž je jen máloco bráno úplně seriózně. A ono to občas funguje, což překvapuje víc než šachové vítězství Maxe Hasse nad Setem Rothem.

Aby bylo jasno, děj je stále velmi prostý a plný ohraných klišé. Zvraty dělají dojem, že pochází z venezuelské telenovely, a vedlejší postavy jsou ploché jako žehlicí prkno a nemají žádný prostor pro vývoj. Navzdory tomu mě však příběh DLC vyloženě neotravoval a třeba hlavního hrdinu, který je jakýmsi křížencem Clinta Eastwooda a Soldiera: 76 z Overwatch, jsem si trochu oblíbil, za což může třeba výborný dabing nebo smršť úsměvných prupovídek. I komiksově laděné obrazy, které posunují děj kupředu, tentokrát fungují o něco lépe. Pořád působí jako levná náhražka pořádných cut-scén, ale v několika případech jsou zpracovány vcelku kreativně, takže mohou pobavit nebo aspoň zaujmout. V určitých ohledech tak tvůrci dokázali využít slabiny svých výtvorů a udělat z nich občasnou přednost, i když stále platí, že z hlediska vyprávění, postav a cut-scén nesahá DLC základní hře ani po nacistickou krví zašpiněné kotníky.

Náckové na Aljašce

Té nacistické krve si i tentokrát užijete víc než dost, protože z hlediska hratelnosti se nic nezměnilo. Takřka všechno tedy funguje stejně jako v základní hře. Wilkins může využívat stejné zbraně jako Blazkowicz, jen s tím rozdílem, že jejich vylepšování probíhá automaticky díky upgradům nalezeným v prostředí. Opět můžete hrát Rambo stylem, ideálně s útočnou puškou nebo brokovnicí v každé ruce, stejně tak lze vzít do ruky pistoli s tlumičem a preferovat plíživý přístup. Nečekejte tedy žádné hratelnostní změny. Na nové nepřátele či zbraně zase nedošlo a na rozdíl od předešlých protagonistů The Freedom Chronicles nemá zdejší hrdina vlastní zbraň pro boj zblízka, takže na házení a těsný kontakt s nepřáteli vám musí stačit stejné sekerky, které v základní hře využívá BJ Blazkowicz.

Připravte se však na to, že hraní leckdy není úplně nejjednodušší. Zkoušel jsem hrát při různých obtížnostech a i při druhé nejnižší obtížnosti došlo na situace, v nichž jsem se trochu zapotil. Wilkins sice není takový papír jako Jessica Valiant, v jednu chvíli může mít až 200 % zdraví a 100 % zbroje, ale nepřátel je mnohdy hodně, proto se vyplatí být neustále v pohybu, a to bez ohledu na riziko, že vzbudíte pozornost důstojníka s možností povolávat posily. Samozřejmě lze nácky likvidovat i hezky potichu jednoho po druhém a důstojníků se ideálně zbavit přednostně. Díky tomuhle všemu je tudíž boj téměř vždy zábava, protože lze využívat řadu věcí, které skvěle fungují v základní hře. Jen zkrátka nejde o nic, co bychom už neviděli.

Alespoň že design úrovní je mnohdy navržen tak, abyste mohli aktivně využívat hlasitý i plíživý postup dle vašeho uvážení. To je velká změna oproti předešlým přídavkům, které zpravidla nabádaly ke konkrétním přístupům v závislosti na podstatě a vlastnostech hlavní postavy. Design ale v první řadě podléhá možnosti využívat chůdy, díky nimž se dostane na vyvýšená a jinak nepřístupná místa, což je další věc, kterou si Wilkins tak trochu půjčuje od Blazkowicze. „Ve skutečnosti“ je ale našel někde v nacistických zásobách před začátkem hraní, což je neskutečně geniální (čtěte idiotsky prosté a předvídatelné) vysvětlení toho, proč se zase recykluje něco z původní hry, místo aby se vývojáři pokusili vymyslet něco nového.

Stará vojna

Povětšinou dobrý dojem ze samotného designu úrovní však mnohdy kazí skutečnost, že jsou v nich i tentokrát často využívány prvky, které jsou k vidění v původní hře. Čeká vás tedy návštěva industriálních prostor nebo chodeb ponorky, kvůli nimž je na první pohled nemožné říct, jestli hrajete The New Colossus nebo The Freedom Chronicles. Až příliš povědomé lokace naštěstí střídají svéráznější místa, která v rámci možností využívají netypické zasazení na Aljašku, přičemž si vybavuji hlavně jednu konkrétní lokaci v podobě obrovité nacistické jídelny.

Musím říct, že běhat mezi stoly, kosit dvojicí brokovnic neobvykle velké zástupy nácků a zároveň doplňovat zdraví hektickým požíváním všelijakých pochutin, které na těch stolech najdete, to byl vážně unikátní a nesmírně zábavný zážitek, jenž by hravě zapadnul do základní hry. Jinou lokací zase v pravidelných intervalech projíždí vlak, který do už tak hektické přestřelky vnáší větší chaos a nové možnosti pohybu či krytí. Takových světlých momentů je ale poměrně málo a recyklované prvky prostředí obvykle převládá, přičemž dojde i na pasáž, kterou můžete znát z nulté epizody. Největší kuriozitou je ale fakt, že unikátně působivý exteriér, který lze vidět na jednom z oficiálních screenshotů, je při samotném hraní zcela nepřístupný.

Ve srovnání s předešlými DLC se bohužel nemění ani herní doba, a tak lze The Deeds of Captain Wilkins bez většího spěchu dohrát zhruba za hodinu a půl, což je na přídavek za 10 euro dost málo. Jako obvykle jsou tu ale určité způsoby, jak si herní dobu trochu prodloužit. Už jsem naznačil, že i při obtížnosti Don‘t Hurt Me může být občas boj proti nacistům náročnější. Když si tedy obtížnost zvýšíte, s jistotou vás čeká větší výzva, tedy i potřeba občas něco opakovat a zkoušet jinak. Také se můžete pustit do tří nových výzev v rámci režimu Combat Simulations, navštívit v nich některé zajímavější lokace ze samotného DLC a pokusit se o dosažení co nejvyššího skóre. Dále se vyplatí občas se na čas zastavit a naslouchat rozhovorům nepřátel, které dokážou vážně pobavit.

Trpké vítězství

Samozřejmostí je pak možnost hledat sběratelské předměty v podobě písemností a zlatých cihel. Hledání přitom není tak snadné a přímočaré jako v případě The Diaries of Agent Silent Death, zčásti i díky několika opravdu rozsáhlým lokalitám, v nichž může hledání čehokoliv trvat dost dlouho. Rozsah některých oblastí má však za následek, že na slabších sestavách může dojít k problémům s výkonem a k výrazným propadům frekvence snímků za sekundu. Jak se zdá, s řádnou optimalizací se nikdo příliš neobtěžoval. Stejně tak by možná neuškodilo strávit více času s testováním. Jednou jsem zažil, že mě náckové vůbec nebrali jako nepřítele a já mezi nimi mohl vesele poskakovat, a titulky textů občas zčásti překrývaly zvláštní znaky připomínající čínštinu. Fakt, že chybová hláška „Could not write crash dump“ stále není opravena a může prakticky kdykoliv způsobit pád hry, už snad nemá cenu dál rozebírat.

I na posledním DLC pro Wolfenstein 2: The New Colossus je tak stále co kritizovat a opět se jedná přinejlepším o průměrný přídavek. Přesto jsem se při jeho hraní bavil zdaleka nejvíc a rozhodně ho považuji za nejkvalitnější součást celé série The Freedom Chronicles, za což může zejména odlehčenější pojetí příběhu a postav a solidní design některých úrovní. Je samozřejmě možné, že tentokrát nejsem tak zklamaný jen proto, že předešlé přídavky nenastavily laťku kvality nijak vysoko. I tak mohu říct, že jestli patříte mezi opravdu velké příznivce Wolfensteina a chcete jednoduše více toho, co znáte z původní hry, při koupi s výraznou slevou by vás mohlo tohle DLC aspoň na chvíli zabavit.

Hodnocení: 5/10

Závěrečné zhodnocení Season Passu

Season Pass se všemi epizodami The Freedom Chronicles tedy uzavírá ne úplně katastrofické DLC, ale co je to platné, když v něm jinak najdeme přídavky, které udělaly z pojmu „recyklace obsahu“ vyloženě sprosté slovo. Nyní mohou prohlásit, že se koupě Season Passu nebo jednotlivých DLC za plnou cenu rozhodně nevyplatí. A i v případě slevy není od věci uvažovat, jestli má pořízení vůbec smysl.

Když totiž The Freedom Chronicles minete, opravdu o nic nepřijdete. To už je lepší (a levnější) znovu projít základního Wolfensteina 2, protože jednotlivé přídavky nejsou nic víc než vlažný a nepříliš přínosný odvar mnoha prvků, které v nejnovějším válečném tažení BJ Blazkowicze najdete. Upřímně mám sto chutí zase stáhnout Wolfenstein: The Old Blood, abych si připomněl, jak má vypadat pořádné rozšíření mé oblíbené série. Z The Freedom Chronicles totiž zbyla nanejvýš pořádně promarněná příležitost.