ZombiU – konečně něco jiného

Pokud zvažujete návštěvu Velké Británie, doporučuji to udělat před tím, než se naplní post-apokalyptická vize studia Ubisoft Montpellier, v níž na vás na letišti v Heathrow místo všedního shonu bude čekat banda nenasytných mrtvolek s mizernou hygienou a nulovým vychováním. Samozřejmě je otázkou, zda-li do monarchie pojedete obdivovat památky a levně nakupovat, nebo vyhledávat adrenalinové zážitky. V tom druhém případě celý úvodní odstavec klidně ignorujte a zvažte nákup ZombiU na novou konzoli Nintenda, která představuje vynikající trenažér.

V netrpělivě očekávané novince francouzského vydavatelského domu se celé ostrovní království působením viru změnilo v nehostinné prostředí, kde se zbytky populace schovávají zabarikádované v metru a ven mezi otravné zombie lezou pouze ve chvíli, kdy jim dojdou zásoby, nebo když z rozhlasu spustí Justin Bieber to svoje „bejby, bejby óóó“ a někdo tomu musí udělat přítrž. Ono se ale není moc čemu divit, na povrchu toho na ně totiž kromě bolestivé smrti moc nečeká a i slunce tam zasvítí jen po noci strávené v příjemné společnosti vyhasínající hvězdy, kterou naposledy dotáhne k vrcholu.

Za to ovšem velké plus, neboť se tvůrcům daří držet atmosféru pěkně hutnou. Vzato kolem a kolem sice grafická stránka hry není bůh ví co, i když od Wii je to výrazný posun k lepšímu, ovšem nepůsobí nikterak rušivě a design nemrtvých je na jedničku. Možná by nicméně stálo za zvážení, zda-li si nemohli umělci trochu víc pohrát taky s přeživšími. Někteří totiž vypadají jako pokrevní příbuzní chodících mrtvolek a člověk neví, jestli jim má pomoct, nebo je přetáhnout kriketovou pálkou po hlavě.

Z té se ostatně velice rychle stane váš nejlepší přítel. Do inventáře se vám samozřejmě čas od času připlete i nějaká ta pistolka, brokovnice, nebo samopal, avšak nábojů je poskrovnu a když už je člověk má, je mu líto jimi plýtvat. Stejně by vám nestačily. Na rozdíl od žánrových souputníků se Ubisoft vydal trošku jiným směrem a hlavní důraz je tentokrát kladený na survival prvek. Pokud tedy můžete, je lepší se zombiím vyhýbat, případně je odlákávat a likvidovat hezky jednu po druhé. Jakmile se jich na vás vrhne víc, máte problém A to sakra velký. To sice platí třeba i v Left 4 Dead, avšak zatímco tam znamená „víc“ dvacet, třicet kousků, tady je to od dvou jedinců výš.

Potvůrky šouravé jsou totiž docela chytré. Vždy se vás snaží obklíčit, jejich útoky jsou nesmírně silné, zdraví se samo nedoplňuje a jedno kousnutí znamená konečnou. Jako by to ale nestačilo, zatímco vaše konstrukce je křehká, ta jejich mi připadala jako vyztužená ocelovými pláty. K šípku totiž nemrtvé pošle teprve až nějakých pět nebo šest ran pálkou, případně asi tři střely z pistole (a to i do hlavy). Kdykoliv se jich proto objeví víc, je lepší vzít nohy na ramena a utíkat co vám síly stačí. S trochou cviku se za sebou naučíte i zavírat a zatloukat dveře a možná (!) už nebudete umírat tak často jako na začátku.

Na druhou stranu, smrt je tu řešena docela sympaticky. Jak už z dřívějška jistě víte, život máte jen jeden a pokud vás zombie dostanou, vaše putování s danou postavou skončilo. Místo toho se převtělíte do další a i přesto, že pokračujete tam, kde jste skončili, je to docela rána. Díky tomu, že musíte opravdu dávat pozor na to co děláte, není problém si k vašemu hrdinovi (či hrdince) vytvořit docela silné pouto. Zážitek je pak mnohem intenzivnější a to obzvlášť ve chvíli, kdy musíte své staré já vystopovat, zabít a vzít si zpět všechno co jste už nasbírali.

Trochu tady u toho všeho zamrzí, že příběh absolutně nezvládá držet nastavenou laťku. On ji popravdě řečeno ani nepodlézá. Spíš se plazí někde po zemi a dělá vše proto, aby si ho nikdo nevšimnul. V případě námětu, který sice není bůh ví jak originální, ale dá se tam procpat spousta zajímavých nápadů, si vystačit s pouhým přežívajícím pimprlákem plnícím nezřídka sporné úkoly, kterého přes vysílačku naviguje postarší „hrdina“ je docela slabota. Na začátku, když vás vývojáři uvádí do děje, to samozřejmě funguje. Jenže když zjistíte, že po šesti hodinách hraní se vlastně pořád nic moc nezměnilo nelze jinak, než cítit zklamání.

Ono je vůbec ZombiU tak trochu „podprůměrné“. Námět, hratelnost, atmosféra, to celé je sice fajn, ale víc než jako hra mi to přišlo jak nenápadná demonstrace možností Wii U. Pokud to byl záměr, beru zpět, v opačném případě obrovská výtka směrem k Ubisoftu, že Nintendu tak okatě leze tam, kam ani v zemi vycházejícího slunce paprsky nedosvítí. Jasně, čistě po technické stránce všechno funguje na jedničku. Dotykový displej na ovladači jede bez problému (i když jeho kapacitní část není úplně perfektní) ať už přetahujete věci do inventáře, využíváte radaru, nebo skenujete okolí. To vše se přitom děje v reálném čase a velice často budete nervózně pokukovat po televizi, zda-li se vám něco neplíží za zády. A věřte mi, většinou bude.

Jak jsem říkal, funkčně toho asi nelze mnoho vytknout, ovšem důraz jaký tvůrci na gamepad kladou je místy až protivný. Naprosto pochopitelný, ale protivný. Něco mi říká, že většina hráčů si ZombiU koupila kvůli hraní a ne kvůli tomu, aby zjistila jak „děsně cool“ Wii U vlastně je. V tomhle to bude mít Nintendo podle mě ještě hodně těžké. Než všechny přesvědčí, že se nesnaží propagovat svou konzoli, ale že jen využívá všech možností nového ovladače bude tak akorát konec roku 2013 a všichni přesedlají na nový Xbox, nebo Playstation. Nebo možná oboje. Ačkoliv to totiž vypadá svěže a zajímavě, všechno to máchání kolem sebe a ťukání na dotykový displej se člověku rychle přejí. Ale třeba je to jen můj názor.