Březnové ohlédnutí redakce

Martin Zavřel

Přestože v březnu nevyšla žádná opravdu velká AAA hra, opět jste zlomili dosavadní rekordy návštěvnosti a čtenosti Zingu. Už to zní trochu jako ohraná písnička, ale nikdy nás v redakci tyhle momenty, kdy se Zing najednou posune na novou úroveň, nepřestanou dojímat - přestože poslední měsíce se to děje skoro pravidelně. Píšu to hlavně proto, abych vám za to mohl jménem celé redakce poděkovat. Díky vám a vašemu zájmu můžeme dělat to, co děláme a zkoušet nové věci, jako třeba streamování.

Jak jste nám připomněli svým hlasováním hned na začátku měsíce, největší herní událostí byla v březnu kooperativní adventura pro páry, It Takes Two. Ačkoliv jsem si v recenzi stěžoval na poněkud nepovedenou vážnou část příběhové linky či místy nevyváženou obtížnost, celonoční non-stop jízda tímhle dobrodružstvím patří k zážitkům, na které budu já (i moje spoluhráčka) dlouho vzpomínat.

Příští měsíc se konečně dočkáme hned několika velkých her, takže novoroční herní sucho oficiálně skončilo a letošní herní nadílka se rozjede naplno. Jak stálí čtenáři dobře vědí, ohromně se těším na Outriders, ale ještě větší očekávání mám od remaku Nier Replicant i parádně tajemně vypadajícího sci-fi hororu Returnal. Studio Housemarque nám v minulých letech nadělilo některé z nejlepších old-school stříleček, co jsem kdy hrál (namátkou Resogun nebo Dead Nation). Nepochybuji o tom, že Returnal se bude naprosto skvěle hrát. Velmi zvědavý jsem ale na to, jak dopadne jejich první opravdový pokus o výpravný příběh.

Ondřej Partl

Březen byl z mého pohledu velká bída, jelikož z nových her mě zaujalo jenom It Takes Two, na které si ovšem musím počkat až se rozvolní aktuální situace, abych si to mohl zahrát s přítelkyní. Tudíž jsem svůj čas věnoval především Valheimu, jenž jsme s kamarádem úspěšně dohráli a vy jste si mohli přečíst dojmy. Kromě toho jsem se také vrátil k Magic: The Gathering – Arena, jelikož jsem chtěl do hry naskočit ještě před vydáním další expanze, kterou je kouzelnické Strixhaven: School of Mages.

Po sepsání herního menu pro duben se posléze obávám, že situace se bude opakovat, jelikož z chystaných her mě téměř nic nezaujalo. Tedy, určitě vyzkouším NieR Replicant ver.1.22474487139... (to je skutečně název jak víno), ale jelikož jsem hrál původní hru, tak úplně nevěřím, že to pro mě bude vyloženě nový zážitek. Okem nicméně ještě zavadím o Returnal, které mě zatím příliš nepřesvědčilo, ale velice rád se nechám překvapit. A ještě bych možná vypíchl next-gen verzi Judgment, protože jestli jste tento titul ještě nehráli, tak nyní budete mít šanci tento prohřešek napravit, přičemž se dočkáte opravdu skvělého herního zážitku.

Mikuláš Stoklasa

Březen byl pro mě ohledně nových her takovým suchým měsícem. Naštěstí tady byl pro mě Game Pass, který se o moje volné chvíle postaral. Jako fanoušek sci-fi jsem nemohl odolat akční adventuře Outer Wilds a rozhodně toho nelituju. Prozkoumávání vesmíru, hledání stop po dávné mimozemské civilizaci a boj s časem. To všechno mě neskutečně bavilo, obzvlášť když byly tyto prvky zabalené do příjemné stylizace. Pokud hledáte nějakou hru, kde je potřeba prozkoumávat vesmír, určitě nad Outer Wilds neváhejte.

Samozřejmě jsem pokračoval také v dohánění svých restů ohledně Nintendo her. Tentokrát na řadu přišel titul The Legend of Zelda: Link’s Awakening. Jedná se o remake akční adventury z roku 1993, která byla původně vydaná pro Game Boy. A je to na tom skutečně znát. Retro-moderní design je doplněný o řadu dungeonů a hádanek, které mi mnohdy dokázaly zavařit mozek, a musel jsem tak potupně hledat návod na internetu. Samotné ovládání ovšem není nijak složité a celý princip velmi brzy pochopíte. Díky tomu je tahle hra ideálním parťákem na oddychové večery.

Z dubnových her se ze všeho nejvíce těším na NieR Replicant ver.1.22474487139, jelikož NieR: Automata neskutečně zbožňuju, a doufám, že se u Replicantu dočkám tak působivého prostředí a vynikající hudby, jako tomu bylo právě u Automaty. Nepochybně vyzkouším také Outriders, přestože nejsem příliš velký fanoušek tohohle žánru, bude fajn si po nějakém tom náročném dni zastřílet a bojovat na cizí planetě.

Jakub Žežule

V únoru jsem strávil nemalé množství času přípravou speciálu o komplikovaném vývoji, kterým prošly japonské hry v HD éře. Je to jeden z těch případů, kdy mě téma pohltilo natolik, že jsem si vůbec nevšiml, jak moc článek narostl. Nicméně věřím, že kdo se o vývoj v herním průmyslu zajímá do hloubky, měl by si z výsledného textu odnést leccos zajímavého.

Nezahálel jsem ani co se hraní týče, za což ,,vděčím“ hlavně drtivému lockdownu. Těsně po skončení minulé závěrky, kdy posíláme text do této rubriky, jsem dohrál ultimátní edici Control na Playstationu 5. Většinou si nechávám dojmy nějaký čas uležet, než se o ně veřejně podělím. Control jasně ukazuje proč. Moje první dojmy byly zcela pozitivní. Obecně bývá strašně těžké udělat hru zaměřenou na střílení s takovou hloubkou, jakou mají tituly, v nichž vymýšlíte komba v rámci boje nablízko. Controlu se to nicméně povedlo. Dále s nejhlubší úctou smekám před grafiky a designéry prostředí. Ač i já samozřejmě miluji prostředí gotických hradů anebo širé pláně se západy slunce, designéři Control vytvořili v kulisách brutalismu něco naprosto nádherného, a to způsobem, na který ve hrách nejsme zvyklí.

Bohužel, zážitek mi ve výsledku zásadně zkazilo otravné (a nepovinné!) pročítání spousty lóru, sledování videí a poslouchání nekonečných audio nahrávek. Autorům se tak podařilo tempo této akční (!) hry zcela zadusit. Obličejové animace všech postav byly tristní a hlavní hrdinka Jessie Faden mi pak přišla vyloženě slabá. Samotný příběh mi přes přehnaně okatou snahu o tajemnost připadal ve výsledku zcela banální, na druhou stranu se mi strašně líbí, jak scénárista Sam Lake boří stěnu mezi hráčem a hrou, používá dvojznačnost a hraje si se slovy. Control je pro mě zkrátka velmi rozporuplnou hrou.

Druhým velkým titulem, který se mi podařilo dohrát, byl Ghost of Tsushima. Zde je můj názor naopak zcela jednoznačný. Čekal jsem vleklou hru na úrovni posledních Assassin’s Creed. Co jsem dostal, byl jeden z nejdojemnějších příběhů AAA her poslední doby, nejkrásnější open world všech dob a fantasticky vtahující hratelnost, která si mě zcela získala. Všem vřele doporučuji přepnout při hraní na minimalistickou verzi HUDu, hrát přitom na jednu ze dvou těžších obtížností a nepoužívat fast travel. Na PS5 jsem si užil i 60 fps a vynikající design 3D zvuku, který mě neustále navigoval, kam bylo potřeba. Jistě, i tady bych mohl kritizovat místy opakující se aktivity a scénáře, ale Ghost of Tsushima dělá spoustu věcí mnohem lépe než openworldová konkurence, kterou jinak už opravdu nemusím. Celkově jej řadím jen o něco níž než Red Dead Redemption 2 a The Legend of Zelda: Breath of the Wild. Nenechte se zmást lidmi přirovnávajícími hru k AC. Tohle je, alespoň podle mého názoru, mnohem, mnohem lepší.

Jan Urbančík

Březnem sice začala jarní sezóna a několik zajímavých her rozhodně vyšlo, já se však stále soustředil na dohánění restů. A že jsem docela pokročil. Kdybych si nedělal seznam dohraných her, ani bych si nemyslel, že jsem toho dohrál tolik.

Na začátku března jsem využíval poslední dny Game Passu. Dohrál jsem tak Halo 3 a následně Halo 3: ODST, přičemž trojka mě z celé série zatím bavila zdaleka nejvíc. Ještě ale nevím, kdy se dostanu k posledním dvěma dílům.

Následně jsem využil lákavé nabídky na Steamu a pořídil si na měsíc předplatné EA Play. Přes něj jsem si zahrál oba díly Mirror’s Edge. K oběma mám určité výhrady, ale ve výsledku mě přece jenom bavil víc ten novější s podtitulem Catalyst, hlavně díky zajímavějšímu příběhu. Zkazil to však pro mě velmi neuspokojivý konec. Dále jsem se pustil do série Dead Space. Za sebou mám zatím dva díly a jsem z nich naprosto nadšený. Jednička už bohužel docela zastarala (ostatně vůbec tu hru na PC rozjet bylo peklo), ale dvojka prakticky všechno vylepšila a od začátku do konce jsem se neskutečně bavil. V rámci žánru se hra podle mě kvalitou rovná těm nejlepším dílům Resident Evilu. Na třetí díl se teprve chystám a trochu se obávám, protože už je to spíš akce než horor. Poslední hrou v rámci EA Play, ke které jsem se dostal, byl TitanFall 2. A po dohrání můžu říct jen to, že nevím, proč jsem se do něj nepustil dřív a jeho hrání jsem tak odkládal. Skutečně jde o naprosto výbornou hru a byla by velká škoda, kdyby Respawn značku opustil.

Aby toho nebylo málo, dostal jsem se k dalšímu velkému restu na PlayStationu, kterým je The Last of Us. Příběh už jsem bohužel znal, přesto jsem se při hraní poměrně bavil. Hra mi však přišla v některých pasážích příliš natahovaná, což způsobilo, že mě gameplay po určité době omrzel. DLC s názvem Left Behind pak bylo vyloženě zklamání. V podstatě se hrálo jenom v jedné části a ta druhá byl spíš takový walking simulátor. Příběhově sice zajímavé, ale možná by bylo lepší vše odvyprávět v rámci cutscén v základní hře. I přes moje výhrady jsem samozřejmě zvědavý na druhý díl, který jde zařadit snad mezi nejkontroverznější hry loňského roku. Na rozdíl od ostatních mě však ani tak netrápí příběh, u kterého věřím, že kvalitní je, ale spíš právě hratelnost a natahování celé hry.

V dubnu měla vyjít strategie Humankind, na kterou jsem se hodně těšil, ta byla ale bohužel odložena až na srpen. Stále je tu však hra Returnal, která vychází na konci dubna a velmi se na ni těším. Relativně zvědavý jsem pak také na letošní ročník MotoGP.

Daniel Jarocký

Úvod měsíce března jsem strávil recenzováním vesmírného survivalu Breathedge. Hra mě potěšila zajímavých světem, povedeným audiovizuálním zpracováním a nespočtem vtipných momentů.

Bezprostředně po návratu z vesmíru jsem se přesunul k hraní a následnému hodnocení motocyklových závodů Monster Energy Supercross 4. V tomto případě šlo o klasický počin od Milestone se známými přednostmi i neduhy.

Ve druhé půlce měsíce jsem nějaký čas už tradičně věnoval poslednímu Hitmanovi a novému obsahu pro pátý DiRT. Zejména se mi ale podařilo odehrát velký únorový rest v podobě Little Nightmares II. Tento atmosférický zážitek s nápaditým příběhem mohu zejména fanouškům hororů určitě doporučit.

Při pohledu na dubnovou nabídku jsem jako příznivec závodních her samozřejmě zvědavý na MotoGP 21. Vývojáři lákají na solidní změny v oblasti hratelnosti, tak snad se jich dočkáme. Láká mě ale i očekáváná plošinovka Oddworld: Soulstorm a kooperativní akce Outriders.

Ivan Jeziorek

Březen je měsíc první měsíc, ve kterém se začíná všechno zelenat a který lidé tráví většinou venku. Herně pak jde často o nudný měsíc, suchý jako Sahara. Ne však tento. Začátek pro mne byl laděn silně do JRPG hávu, jen abych jej ze sebe strhnul a vrhnul se do lehce vtipného 3D kempu. Pokud vás ale zajímá, jak jsem trávil druhých 14 dní, tak to byla a je velká zkušenost.

Aktuálně se totiž pro vás snažím vypořádat s dvojicí dungeon RPG, které společnost Experience vypustila v lehce upgradovaném stavu na konzoli Switch. Vytížení pracovní je kupodivu opravdu velké, takže mi na hraní nezbývá moc času, ale snažím se, seč můžu. Díky tomu se ráno se snažím v posteli zůstat co nejdéle můžu, abych naspal aspoň pár hodin (díky bohu za home office, který si u mne až v době kovidové vybírá svou daň). Doufám, že aspoň vy máte klidnější dny a noci, ale přitom všem chaosu mi aspoň krásně vyrašila letošní várka chilli.

Martin Pritula

Hned na úvod se musím přiznat, že jsem se vyloženě na žádný titul, který v březnu vyšel, netěšil – výjimkou bylo pouze It Takes Two, jehož velmi pozitivní recenze mi sice vykouzlily úsměv na tváři, ovšem druhého hráče se mi zatím sehnat nepodařilo. Novinka od studia Hazelight tedy bude muset ještě počkat. Místo toho jsem se ale vrátil k Days Gone, jehož rozvleklé počáteční hodiny při prvním rozehrání způsobily, že jsem titul odložil. K mému překvapení se ale ukázalo, že druhá polovina hry je výrazně lepší, než ta první a odložení titulu tak bylo zcela zbytečné. Sice bych si přál, aby byla hra klidně o polovinu kratší, jelikož jsem přesvědčen, že by to jejímu tempu jen prospělo, ale jinak jsem ve výsledku velmi spokojen.

Co se týče měsíce nadcházejícího, pak se již nemohu dočkat na vydání přepracovaného NieR Replicant Ver.1.22474487139, který jsem ve svém žebříčku nejočekávanějších her letošního roku zařadil na třetí místo. Informacím o hře se snažím vyhýbat a věřím, že po naprosto vynikající NieR Automata, se mám opět na co těšit.

Dominik Tománek

Třetí měsíc tohoto roku si pro mě přichystal další boření předsudků na poli videoherní produkce. Tentokrát jsem se vžil do role Clouda v remaku Final Fantasy VII. Této sérii jsem se dlouho vyhýbal a kdyby se remake neobjevil v PS Plus, tak se jí asi budu vyhýbat do teď. Za toto rozhodnutí bych se však nejraději vrátil v čase a napálil se Buster Swordem do zad. Byla by to totiž opravdu škoda, protože jsem si desítky hodin strávených v Midgardu opravdu užil! Hned po dohrání se skoro osudově objevila originální verze FF VII ve slevě na Nintendo Storu. S koupí jsem tedy neváhal ani vteřinu.

A u Nintenda ještě zůstaneme. Do začátku března se totiž přelilo dohrávání Zeldy. Moje pocity byl z počátku dost rozporuplné a upřímně jsem nechápal hype, který se okolo hry točil. Čím víc jsem se však do hry ponořoval, tím víc jsem to začínal chápat a na mechaniky, jež mě iritovaly, jsem si následně zvyknul a dokonce mě začaly bavit. Ze Zeldy se nakonec stal velmi silný herní zážitek.

Cestu si do mé konzole našel i Mario v podobě Odyssey. Nacházím však se zatím v poměrně na začátku, proto se o něm rozepíšu příští měsíc.

V rámci terapie jsem se také rozhodl po několika letech nainstalovat CS: GO a zavzpomínat na staré dobré časy. Bohužel frustrace z obrovského množství cheaterů a mé vlastní neschopnosti mi nakonec příliš terapeutických okamžiků neposkytla. I přesto bylo příjemné vrátit se do svých mladších let a „rozdat pár jedniček“ protivníkům.

Jakub Marušák

V březnu jsem si konečně mohl s klidným svědomím odškrtnout z herního backlogu jednu z největších launchových her PS5 – Demon’s Souls. Po opatrných úvodních hodinách v Boletarii (rozuměj umírání) jsem se nakonec dostal zpět do rytmu Souls her a prošel titulem jako nůž máslem. Teď už na mě čeká pouze Sekiro, to bude určitě brnkačka. Společně s kolegy jsme se také vrhli do velmi zábavného módu Outbreak v Call of Duty: Balck Ops Cold War a zjistili, že crossplay mezi různými platformami funguje překvapivě velmi dobře. Doufám, že v budoucnu bude tento trend podporovat více studií. Zbývající herní čas jsem strávil v Crash Bandicoot 4: It’s About Time a Tony Hawk’s Pro Skater 1 + 2. Obě hry dostaly update pro nové konzole a běží (a vypadají) ještě nádherněji než loni.

Mou nejočekávanější dubnovou hrou kupodivu není Outriders (demo mě bohužel vůbec neoslnilo), ale Oddworld: Soulstorm, jehož PS5 verze bude v rámci dubnové nabídky PlayStation Plus zdarma. Původní Oddworld je jednou z prvních her, kterou jsem koncem 90. let hrál na své nové PlayStation a tak se velmi těším na pokračování příběhu mudokonského uprchlíka Abea. Černým koněm pro mě zůstává mysteriózní střílečka z dílny finských Housemarque – Returnal. A v rámci osvěžení příběhu se vrhnu do posledního dílu série Ratchet & Clank (kteří v uplynulých dnech také obdrželi update na konzole nové generace). Duben tedy pro mě rozhodně nevypadá na herně suchý měsíc.