Seznam kapitol
Historie vývoje i portů a pohled dnešního hráče.
Samozřejmě není žádným tajemstvím, že jsem obrovským fanouškem série Resident Evil a řadu dílů jsem prošel nespočetněkrát. Ale těm úplně nejstarším jsem se dlouhou dobu vyhýbal, a to z prostého důvodu – dnes už jsme jako hráči zvyklí na úplně jiné standardy herního designu a bylo mi jasné, že návrat do roku 1996, 7 let před mé narození, nebude vůbec jednoduchý. Nicméně nakonec jsem do toho šel, a i přes prvotní obavy jsem byl ve výsledku velmi mile překvapen.
Když technická omezení mají své kouzlo
Na úvod je třeba říct, že si jednička drží už od začátku velmi silnou atmosféru. Pokud pominu onen úvodní hraný filmeček, který svou kvalitou připomíná spíš produkci pro dospělé, hned první momenty po vstupu do Spencerova sídla na vás dopadne celá situace, ve které se hlavní hrdinové ocitli. Už brzy se navíc, jak už to v hororech bývá, rozdělí a drtivou většinu času strávíte v sídle sami.
Onen strach z neznáma spolu s faktem, že z téhle budovy nemáte jak jednoduše uniknout, funguje skvěle i díky animacím dveří, které jsou přitom ve hře přítomny hlavně kvůli technickým limitacím. Ačkoli pro pozdější průchody a speedruny určitě budete využívat možnost přeskočení, když jdete do hry naslepo nebo po dlouhé době, je onen pocit, kdy zkrátka nemáte tušení, co na vás na druhé straně čeká, naprosto skvělý.
A ačkoli nejsem jejím fanouškem, pravdou je, že statická kamera zde také atmosféře velmi pomáhá. Její úhly jsou vždy nastavené velmi chytře, takže mnohdy nevíte, kde přesně se nachází ten nepřítel, kterého slyšíte, a co všechno vůbec místnost skrývá. V tomhle ohledu zkrátka funguje statická kamera skvěle, ale zároveň je nutné dodat, že má své limity a dokáže hraní, v kombinaci s tankovým ovládáním, docela znepříjemnit.
Právě ovládání jsem se zprvu docela bál. V základu naštěstí až takový problém není (hrál jsem na Xbox ovladači, pohyb na D-padu), ale v hektických momentech či kvůli matoucímu přepínání úhlů kamer se občas můžete dostat do lehce frustrujících a nepříjemných situací. Nejsou naštěstí až tolik časté, ale určitě je třeba s nimi počítat. V tomto ohledu se stáří hry rozhodně projevuje.
Stárnoucí, ale solidní audiovizuál
Trochu těžší je pro mě posoudit vizuál, tím že jsem hrál výrazně vylepšenou modifikovanou verzi. Ale i když jsem chvíli zkoušel původní Director’s Cut na PS5, nevypadala hra vůbec špatně. Nižší rozlišení je tam určitě znát a modely postav trpí klasickým třesením polygonů, které trápí snad každou PS1 hru. RE má ale obrovskou výhodu v předrenderovaných pozadích, která jsou tím pádem sice statická, ale zato i dnes vizuálně pěkná, byť na strašidelnosti grafika určitě během let ztratila.
Stejně tak hudba a celkové ozvučení zestárlo poměrně solidně. Hrál jsem samozřejmě verzi s původním soundtrackem, nikoli tím nechvalně proslulým z DualShock verze, a musím říct, že mě jeho kvalita dost potěšila. RE jsem nikdy nebral jako sérii, kde bych jako jednu z hlavních předností považoval soundtrack, ale ten v prvním díle dokáže už tak skvělou atmosféru ještě o něco vylepšit. Je zde hned několik silně zapamatovatelných melodií, v čele se skladbou, jež hraje v save roomech.
Nicméně RE1 dokáže být vážně děsivé i v momentech, kdy žádnou hudbu neslyšíte a vaší cestou vás provází buď úplné ticho, nebo ambientní zvuky. Právě ty jsou v základu velmi kvalitní, je ale obrovská škoda, že jsou extrémně repetitivní, neboť se neustále přehrávají ve smyčce, takže se rychle ohrají a ztratí své kouzlo. Tohle je tak další aspekt, kde hra přece jenom trochu zestárla.
Skvělý lore, velmi špatný příběh
Přesunul bych se k příběhu, který má však dvě, kvalitativně extrémně odlišné roviny. A začal bych radši tou pozitivnější, kterou je lore. Na rozdíl od pozdějších dílů ho tu není zase tolik, ale i přesto se Capcomu povedlo už v prvním díle vystavět naprosto funkční a uvěřitelný svět, nejenom díky prostředí, ale také pro sérii dnes již ikonickými textovými dokumenty. Ty vám přiblíží osudy lidí, kteří v sídle žili či pracovali, a postupně s nimi prožíváte prakticky všechny důležité momenty od prvotního vypuknutí nákazy až po poslední chvíle daného člověka. Krátké příběhy jsou skvěle napsané a do světa vás naprosto vtáhnou, především pak dnes už naprosto legendární věta „Itchy, tasty.“
Kvalitní lore byl ale jeden z aspektů, kterým se Resident Evil proslavil i v průběhu následujících let. S příběhem jako takovým je to bohužel výrazně horší. Ačkoli RE nikdy nebylo známé pro kdovíjak geniální příběhy, původní jednička má rozhodně jeden z nejslabších ze všech hlavních dílů. Premisa je přitom zajímavá, Alpha tým elitní jednotky S.T.A.R.S. se vydává do pohoří Arklay, aby pátral po ztraceném Barvo týmu. Brzy ale narazí na zdejší monstra a členové jsou nuceni se ukrýt ve Spencerově sídle, kde na ně čekají neméně děsivé objevy.
Občasná setkání s více či méně živými členy S.T.A.R.S. jsou příjemná, jinak je ale příběh jako takový velmi prázdný. Hlavní zápletka je v podstatě naprosto banální a jednotlivé postavy bohužel poměrně ploché, možná až na Barryho. Jistě, RE má působit jako béčkový horor, to je tak trochu účel, ale tady už jsme někde na úrovni D či E.
Scénář dialogů bych se nebál nazvat vyloženě příšerným. Je možné, že se něco málo ztratilo v překladu, ale v tom případě se ztratilo všechno. Dialogy působí extrémně nepřirozeně a velmi podivně, korunu tomu pak nasazuje naprosto otřesný dabing, který je dnes už nechvalně proslulý. Ale je pravda, že vtipnost se mu upřít nedá, protože hlášky jako „You were almost a Jill sandwich“ nebo „The master of unlocking“ jsou právě díky němu tak legendární.
Tady možná stojí za to doplnit, že podle Mikamiho byly tyto primitivní, občas až nesmyslné dialogy tak trochu úmysl. Takto jednoduchým anglickým větám rozuměli i Japonci, kterým by jinak komplikovanější souvětí dělaly problém. Japonský dabing totiž hra nikdy neobdržela, a tak byli hráči odkázáni na porozumění původnímu znění či čtení japonských titulků. Zdali je to ale skutečný důvod, nebo spíš takový pokus o dodatečnou obhajobu nepříliš dobře odvedené práce, to už můžeme jen těžko posoudit.
Nestárnoucí hratelnost, až na pár nedostatků
Kde mám naopak hodně chvály, je hratelnost, která zestárla až překvapivě dobře. Obával jsem se, že budu, podobně jako u většiny starších her, odsouzen k použití walkthrough, ale nakonec jsem ho téměř vůbec nepotřeboval. Jistě, určitě tomu pomohl fakt, že jsem hrál remake, ale už je to asi 5 let zpátky, takže spoustu věcí jsem si nepamatoval. A i přesto jsem většinou neměl problém se zorientovat.
Tím nechci říct, že hratelnost splňuje nějaké moderní standardy, to samozřejmě ne, a pár QoL věcí mi tu chybí. Nejvíc mě tedy trápila nepřehledná mapa, jež neobsahuje důležité informace o konkrétním místě puzzlů či symboly uzavřených dveří, to vše si musíte pamatovat nebo někam zapsat. To mi přece jen orientaci poněkud komplikovalo, i když sídlo a okolí je dostatečně malé a do lokací se budete vracet dost často na to, abyste si layout alespoň rámcově zapamatovali.
Druhá věc je pak vyloženě maličkost, ale přesto vám hraní zbytečně znepříjemňuje, a to je fakt, že modely podobných předmětů v inventáři jsou identické. Konkrétně je to problém u kliky, které jsou ve hře dvě, ale každá je potřeba jinde, přestože vypadají úplně stejně. Jak říkám, ve výsledku dost malá věc, ale šlo jí poměrně jednoduše předejít.
Jinak ale musím rozhodně pochválit hádanky. Není jich příliš a nejsou ani nějak obzvlášť těžké, ale u obou těchto aspektů se vývojářům povedlo najít dobrý balanc. Je jich tak akorát, obtížnost je ideální, a navíc jsou dost různorodé, takže žádný typ se vyloženě neohraje. Puzzly jsou jednou z hlavních herních mechanik, pro kterou je RE známé, a už jednička tomu položila vážně dobré základy.
Překvapivě jednoduché
Nezaostávají však ani souboje. Nepřátel je zde určitě méně než v pozdějších akčních dílech, ale pořád budete bojovat docela často. Typů nepřátel je podle mě na herní dobu tak akorát a navíc je první střetnutí s nimi dobře rozloženo. Co mě ale poněkud překvapilo, je docela nízká obtížnost. Resident Evil je známý pro nedostatek nábojů a nutnost je šetřit, v jedničce jsem ale tento pocit příliš neměl. Prakticky nikdy jsem se nenacházel v situaci, že by mi náboje docházely, vždy jsem měl nějaké po ruce, a často jsem si mohl na klasické zombie dovolit použít i silnější zbraň.
To samé se dá říct o boss fightech, kterých je ve hře jenom pár. Sice velmi odlišných, ale přece jenom až příliš málo. Pokud už máte k dispozici brokovnici, dá se bosse uprostřed hry porazit poměrně lehce, zabití finálních bossů je pak díky Magnumu naprosto triviální záležitostí, což je docela škoda. Musím se tedy přiznat, že výrazně těžší Advanced režim jsem nezkoušel, ale i tak bych si od základní obtížnosti, která byla ostatně v původní hře tou jedinou, představoval trochu větší výzvu.
Cesta tam a zase zpátky
Kde naopak výzva bezpochyby zůstává za jakýchkoli podmínek, je management inventáře a s ním spojený backtracking. Pokud RE1 hrajete poprvé, téměř s jistotou nedokážete všechny podstatné předměty dát do svého velmi omezeného inventáře na jednu „výpravu“. Budete se tak muset opakovaně vracet do save roomů (kde si můžete předměty uložit do ikonických item boxů, jejichž obsah se příhodně teleportuje), kterých není mnoho, a své další cesty pečlivě plánovat. To je jeden z aspektů, který mám na RE zdaleka nejradši a tady funguje naprosto skvěle.
Backtracking je navíc okořeněný proměnou sídla. Do hlavní budovy se podíváte dvakrát a podruhé se v ní nachází noví nepřátelé, takže se sice vracíte do známých místností, ale stejně úplně nevíte, co očekávat. Díky tomu, ale také díky chytrému layoutu, postupnému odemykání zkratek a omezenému ukládání, jež vytváří silné napětí a pocit strachu (Mám se dlouhou cestou vrátit zpět, nebo pokračovat dál do neznáma a riskovat smrt?), vás backtracking nebude nudit, právě naopak, je jednou z nejzajímavějších částí celé hry, což je rozhodně dobře, protože na něm hratelnost do velké míry závisí.
Úhel pohledu
Nezmínil jsem tu ještě jednu podstatnou vlastnost RE1, a to je fakt, že si můžete vybrat, za koho budete hrát: Jill Valentine, nebo Chris Redfield. A rozdíly mezi nimi jsou větší, než byste možná čekali. V PC verzi, kterou jsem hrál, je už Jill označena jako „Easy“ obtížnost, což vlastně docela odpovídá, přestože obtížnost jako taková se nijak nemění. Jill má ale hned několik výhod, konkrétně 8 slotů v inventáři namísto 6, což vám výrazně usnadní první hru, a navíc má u sebe šperhák na neomezené použití, zatímco Chris je musí sbírat po jednotkách. Na druhou stranu má Chris o něco více zdraví, ale to je oproti dvěma výše zmíněným výhodám spíš menší věc.
U toho ale odlišnosti zdaleka nekončí, protože budete také různými místnostmi procházet v jiném pořadí a setkávat se na své cestě s jinými parťáky. V případě Jill je to tak trochu tajemný Barry, kterého se hra pokouší vykreslit jako potenciálního zrádce, u Chrise je to pak medička Rebecca. Oba vám nějakým způsobem pomůžou dostat se dál a můžou vám průchod ulehčit, pokud s nimi budete udržovat dobrý vztah. Každopádně určitě doporučuji, abyste si RE1 prošli za obě postavy.
Celkově jsem si původní RE1 vážně užil. Do takto starých her se pouštím jen málokdy, ale tady to rozhodně stálo za to. Jakkoli se najdou aspekty, které výrazně zestárly, jako celek je původní RE1 stále velmi dobře hratelné, a to i pro mě jako hráče, který na starší standardy už není zvyklý. Dokonce jsem se bavil natolik, že okamžitě po ukončení průchodu za Jill jsem se pustil do hraní za Chrise a jedním dechem dokončil i tenhle průchod. Znovuhratelnost je další aspekt, díky němuž je série známá, a už v prvním díle je vážně vysoká, takže se vyloženě nabízí nejenom klasické speedruny, ale také třeba průchod jenom s pistolí či bez jakéhokoli léčení.
Pokud jste tedy taky fanoušci Resident Evilu a původní jedničku jste nikdy nehráli, určitě vám ji doporučuji. Myslím, že budete mile překvapeni, jak dobře se titul drží i z dnešního pohledu.
