Jak je to s kauzou okolo tvůrců Disco Elysium?

Od obrovského hitu z roku 2019 k velmi zmatené situaci plné nařčení a soudních sporů. Asi tak by se dalo shrnout dění okolo studia ZA/UM, které stojí za hrou Disco Elysium. Celé je to opravdu zamotané a dosud jsme slyšeli jen úryvky celého příběhu. Nyní však přinesl YouTube kanál People Make Games hned dvouapůlhodinové video, které obsahuje rozhovory se všemi klíčovými osobami. Pokud si chcete udělat plný obrázek, rozhodně doporučuji se na celé video podívat, já se pokusím alespoň o stručné shrnutí, jakkoli je to v tomto případě poměrně obtížné.

Nejprve je potřeba shrnout si základní informace. Studio ZA/UM zprvu vlastnili podnikatelé Margus Linnamäe (přes 80 % akcií) a Ilmar Kompus, kterému připadl zbytek. Po vydání hry ale došlo k odkoupení akcií a přerozdělení mezi více lidí. Ilmar Kompus získal přibližně 20 %, zatímco spisovatel (ale v tomhle případě především investor) Kaur Kender, hlavní designer Robert Kurvitz a hlavní výtvarník Alexander Rostov dostali každý po 10,2 %. Zbytek (necelých 47 %) si ponechal Linnamäe, který tím ale ztratil většinu, studio už tak nekontrolovala jedna osoba.

Kromě estonské centrály ale v této době vzniká také nová společnost ZA/UM UK Ltd, která, jak už název napovídá, sídlí ve Spojeném království. Pod tu byly také přesunuty práva na značku Disco Elysium. Akcie byly rozděleny na 5 rovných dílů mezi Kurvitze, Rostova, Kendera, Kompuse a společnost YesSirNoSir Ltd. Tato firma patří Aně Raiman, přítelkyni Tonise Haavela. Ten je spojený s Kompusem, neboť dříve spolu měli firmu. Haavel byl zapojený ve finančím skandálu a hrozilo mu vězení. A ten stejný člověk pracuje ve studiu ZA/UM jako výkonný producent. Podle Kompuse odvedl skvělou práci a bez něj by Disco Elysium nevzniklo.

V průběhu roku 2021 nastala velká změna, když se Linamäe rozhodl prodat celý svůj podíl ve firmě Ilmaru Kompusovi, který tím získal pohodlnou většinu (69 %). Jak přesně k této transakci došlo, je poněkud sporné, protože Kurvitz a Rostov tvrdí, že o ní vůbec nevěděli ani s ní nesouhlasili. Kaur Kender navíc Kompuse žaloval za to, že si měl vzít půjčku od britské pobočky ZA/UM, kterou následně splatil tím, že za 1 libru odkoupil koncepty pro novou hru, aby je následně studiu zpátky prodal za 4,8 milionů eur. Nutno ale říct, že Kender soudní spor nakonec ukončil a není jasné, jestli k této události skutečně došlo. Kender mimochodem po mimosoudním vyřešení sporu prodal svůj podíl Kompusovi, který tak už vlastnil 79 % akcií.

Ani tady byznysová část nekončí. Linnamäe měl při prodávání svých podílů údajně podmínku, že chtěl mít co dočinění s pokračováním Disco Elysium. Byla proto založena nová společnost Newelysium Limited, pod kterou byla přesunuta specificky práva na sequel této hry. Linnamäe získal 10 %, Kompus 5 % a zbytek dostala firma ZA/UM UK Ltd.

Následný rozhovor s Ilmarem Kompusem toho příliš nepřinesl. Otázkám se snažil spíš vyhýbat. Tvrdil, že o transakcích všichni akcionáři věděli, zároveň ale řekl, že to bylo pouze ústní komunikací, nikoli písemně, oficiálně.

Kauza má ale ještě druhou část, Kompus totiž propustil hlavního designera Roberta Kurvitze, hlavního výtvarníka Alexandra Rostova a a hlavní spisovatelku Helen Hindpere. Důvodem měl být prostý fakt, že nepracovali, neplnili své povinnosti. U Kurvitze se navíc objevovala také různá nařčení z toxického chování. Tím se dostáváme k druhé porci rozhovorů, které proběhly s několika zaměstnanci studia ZA/UM.

Spisovatel Argo Tuulik, dlouholetý přítel Kurvitze, říká, že Roberta považoval za jakéhosi mentora, skoro až boha. Jejich vztah byl údajně opravdu nezdravý, ale včas se z něj dostal díky své manželce. Jakkoli je Kurvitz podle Tuulika geniální tvůrce, je rád středem pozornosti a jeho chování vůči ostatním zaměstnancům, jejichž několikadenní práci prý často označil za odpad a požadoval o kompletní předělání, by se skutečně dalo označit za toxické. Argo následně potvrzuje, že Kurvitz, Rostov a Hindpere opravdu příliš nepracovali. Ačkoli je Hindpere v titulcích vylepšené verze Final Cut označená jako hlavní spisovatelka, údajně nenapsala téměř nic.

People Make Games udělalo rozhovor i s dalšími zaměstnanci. Jmenovitě je to hlavní výtvarník Kaspar Tamsalu, který převzal povinnosti po Rostovovi, jenž si údajně vzal dlouhou dovolenou. Dále Justin Keenan, který plnil povinnosti hlavního spisovatele u Disco Elysium Final Cut, Helen podle něj nenapsala dokonce ani slovo. Tvrdí navíc, že po vydání Final Cutu mu Kurvitz řekl, aby dva juniorské spisovatele zaúkoloval textem na sequel, který je měl prověřit z toho, zda se pro práci hodí, a že poté práci zhodnotí. To přišlo Keenanovi zvláštní, neboť oba už pracovali na Final Cutu, ale úkol splnil. Když měl Kurvitz práci zhodnotit, řekl Keenanovi, že má oběma spisovatelům říct za něj, že odvedli dobrou práci, ale součástí core týmu u sequelu být nemohou. To Justina zarazilo a zeptal se, jestli vůbec Kurvitz text četl, ten mu řekl, že samozřejmě ano. Až o několik měsíců později se Kurvitz jednomu ze spisovatelů přiznal, že si nepřečetl ani slovo.

Hlavní specialista na technologie Petteri Sulonen zase tvrdí, že dva dny poté, co byl Robert Kurvitz vyhozen, ho požádal o něco, za co by byl sám nejspíš propuštěn. Sulonen to nechtěl specifikovat, Ilmar Kompus ale pro People Make Games řekl, že Kurvitz chtěl po Petterim zdrojový kód hry Disco Elysium, což Sulonen nakonec potvrdil.

Na závěr jsme se dočkali rozhovorů s "hlavní" trojicí. Helen Hindpere tvrdí, že deadliny, o kterých si ostatní spisovatelé stěžovali, že jim je nedala, neznala ani ona. A spíš než na psaní prý pracovala na voice overu, přestože je v titulcích uvedena jako hlavní spisovatelka. Kurvitz zase tvrdí, že Kompus celou společnost jednoduše ukradl a o žádných transakcích nevěděl. Nařčení z pokusu o krádež zdrojového kódu odmítá, podle Kompuse se měl prý spojit se společnostmi jako Ubisoft či Microsoft, kterým měl chtít hru prodat, což se ale nestalo. Jiní zaměstnanci ale pro People Make Games řekli, že tou firmou, které chtěl zdrojový kód Kurvitz prodat, bylo studio Larian, tvůrci série Divinity.

Když ale pomineme byznysovou stránku věci, několik zaměstnanců tvrdí, že jeho propuštění bylo nevyhnutelné, jednak pro toxické chování a jednak zkrátka proto, že nebyl dobrý šéf. To je asi ten hlavní problém, protože celá situace okolo studia ZA/UM zahrnuje dva konflikty: byznysový, jenž bude zřejmě vyřešen soudem, nicméně existuje důvodné podezření, že převzetí společnosti Ilmarem Kompusem neproběhlo úplně v souladu se zákonem. A následně mezilidský konflikt, který rozvrátil dlouholetá přátelství. Kurvitz si oba spojil do jednoho a tvrdí, že nařčení jeho bývalých kolegů jsou pouhým nástrojem Kompuse, jak se bránit, na samotné stížnosti vůbec nereagoval.

A tím se ocitáme na konci dosavadního příběhu, obrázek si už budete muset udělat sami. Je ale jisté, že práce na případném sequelu celá tahle kauza výrazně zpozdila. A že Kurvitz, Rostov a Hindpere už se na něm s největší pravděpodobností podílet nebudou.