Na světě je jen málo věcí, které by moje myšlenkové pochody ovlivňovalo natolik, jako to dělají hry. Jelikož jsem k hraní i dějově a herně…
Na světě je jen málo věcí, které by moje myšlenkové pochody ovlivňovalo natolik, jako to dělají hry. Jelikož jsem k hraní i dějově a herně komplikovanějších her zasedal už od útlého věku, vždy jsem postrádal ve filmech a knihách onu kouzelnou interakci, kterou hry, mnohdy byť jen falešně, disponovali. Tímto rozhodně neshazuji jakýkoliv kredit pasivního vyprávění příběhu, jelikož ona interaktivita může dost často paradoxně zabránit pisatelům a stvořitelům utrhnout se ze řetězu vlastního strachu, že by se jim to mohlo rozpadnout pod rukama.
Je jen pramálo her, které by mě donutili o nich přemýšlet v takové rovině, jako to udělal první Mass Effect. Je to však bohužel rovina pro mne jen obtížně popsatelná, jelikož věřím, že už v tehdejší době existovala spousta nejen hráčů, kteří v Mass Effectu viděli jen duté pozlátko. „Vypadalo to tak krásně!“ To je to totiž to první na co si vzpomenu, když si v hlavě položím otázku, proč, že mě to tak tenkrát vzalo, i když slovo tenkrát není lehce na místě, když jsem totiž oprašoval vzpomínky na Normandii a především doloval uložené pozice do druhého dílu, můj stav fascinované lásky k této hře zůstal až na pár úšklebů, nad mojí tehdejší ignorací několika rezavých herních principů, bez změny. První Mass Effect jsem sice nepustil víc než 6 let, přesto si pamatuju všechny členy mé posádky a všechny jejich strasti a životní osudy. Je to u mě něco dost neobvyklého, patřím mezi ten typ lidí, co je schopný si ulehnout do postele poté, co přišel z kina za boha si neschopen vybavit o čem, že to dvouhodinový sezení sakra bylo. Ve světě Mass Effectu tomu bylo jinak, po pár minutách zmatkování jsem začal hltat každé slovo, které na mě tamější stvoření, nejen lidská, chrlila. Přestože mě přepísknutá ukecanost postav v počítačových hrách, vždy spíše iritovala, tady jsem se za celých snad pětadvacet hodin neuchýlil ani jednou ke stlačení tlačítka pro escape, to bych si v životě neodpustil. Přehršel textu v ostatních hrách mi vadí především, protože se jedná pouze o vatu, kterou vývojáři ucpou ústa grafomanským uživatelům internetových fór, avšak hráčům prahnoucím po kvalitním psaní vrhnou spíše jen slzy do očí. U počítačových her takřka vždy, platila nepřímá úměra délky textu a jeho kvality, Mass Effect byl první, který tento mýtus “že to nejde” zbořil.
Nejen, že se postavy úžasně poslouchají, ale ony i nádherně vypadají a to nemluvím o počtu obličejových polygonů, který je už dnes lehce nedostačující. Ženy zde nemají míry jako Pamela Anderson a nelidské rasy se nesnaží explicitně šokovat počtem chapadel. Přirozenost je totiž to hlavní, čím tento vesmír disponuje, tvůrci totiž lehce dokázali hráče přesvědčit, že nemá soudit knihu podle obalu. Je úplně jedno jestli má dané stvoření správný počet očí či v případě lidí předepsané míry. Dokud si s ním nepromluvíte, nikdy nezjistíte, co je doopravdy zač. Vzhledem k minulosti tvůrců si tento vesmír logicky tyká se světem Hvězdných Válek, nicméně mu nelze upřít mnohem větší dávku osobitosti, jakkoliv to může znít, od býalého a zahořklého fanouška Hvězdných Válek, troufale. Přestože je Mass Effect vesmírná opera se vším všudy, není to forma ani herní prvky, co ji činí natolik výjimečnou. Je to cit a nadšení, které ze hry vyzařuje a s jakým tvůrci naprosto očividně přiváděli tento svět k životu. Tohle je mimochodem jedna z mála těžko popsatelných věcí, která z tohoto světa s následujícími díly vymizela. Onen cit a smysl pro preciznost, v místech, kde na tom záleží nejvíc a ne jen na oko všude. Přestože v prvním Mass Effectu strávíte v kabině prapodivného vozítka na povrchu pustých planet více času, než by jedna prosezená noc měla snést. Byla to věc čistě dobrovolná a ani sami tvůrci určitě po hráčích nechtěli, aby prozkoumali každé prázdné těleso, na které narazil. Byl to právě jen pocit svobody, že se tam lze vydat, co činilo tenhle ten prvek ojedinělý, nejspíše však nepochopený. Není to hra ani omylem dokonalá, ale je ve všech směrem dotažená a taková jakou ji tvůrci chtěli. Na rozdíl od svých následovníků, kteří se pokoušeli o jakousi pseudo dokonalost ořezáváním okolních větví, které však ani omylem nebyly suché a nakonec stejně byly v určité formě přilepeny zpět stahovatelným obsahem.
Přestože následující dvě pokračování svou atmosférou se nemohou ani omylem rovnat dílu prvnímu, ty další dvě stěžejní věci si hry ponechaly a těžili z nich, jak nejlépe mohli. Jde samozřejmě o postavy a celý vesmír. Jak až čas ukázal postavy jsou to naprosto nejzásadnější, co celé tohle veledílo táhne kupředu a nejspíše i důvod proč nechci žádný další díl. Bude samozřejmě nadpozemsky kouzelné opět se projít po povrchu Citadely, ale zároveň, hořké a smutné, protože už tam semnou nebudou moji milí známí. Stále mi přijde zvláštní mluvit takhle o shluku polygonů, ale na postavách mi tehdy záleželo do takové míry, že jsem byl schopný se platonicky zamilovat do někoho, kdo nebyl ani člověk, avšak to byla jedna z nejlépe napsaných, zahraných a navrhnutých postav jaké jsem kdy ve smyšleném příběhu zažil. Strávil jsem dlouhé hodiny čtením kodexu abych byl schopný pochopit určtié motivy mých parťáků a nezřídka celého jejich druhu. Další Mass Effect prostě pro mě nebude mít nikdy smysl, pokud sebou nebudu mít všechny ty, co jsem, tak zbožňoval. To, že by tvůrci byli schopni přijít s někým, tak osobitým jako byl byť jen libovolný vedlejší Jouda jedničky se mi věřit nechce vzhledem k tomu, že v ostatních dvou dílech se všechny zásadní postavy opírali o své kořeny napsané v jedničce a noví pisatelé se zmohli na to aby přivedli k životu, tak možná groteskní svalovce a prdelatou vyumělkovanou novinářku. Ve dvojce bylo stále cítit doutnání posledního nadšení tvůrců trojka už byla jen perfektně zmáknutá nastavovaná kaše, kterou jsem zhltnul tenkrát na jeden dvoudenní (!) zátah a to jen proto, abych se podíval, jak tragicky to vše skončí. A to nemluvím o samotném konci, který mi přišel i přes hluk, snad veškerého lidstva, nejspíše jediné možné logické vyústění, vzhledem k tomu v jaké megalomanské břímě se tohle všechno muselo pro tvůrce časem, chtě nechtě, dřív nebo později stát. Byl to konec, po kterém však zůstalo sto hodin vyprávění, který nemá v herním průmyslu obdoby a jakkoliv se bude spousta lidí tvářit, že se nejedná o nic menší pohádku než ony už skloňované Hvězdné Války, nemá pravdu. Hlavní poselství Mass Effectu není o boji dobra a zla, ale naopak boje mezi lidmi a nelidmi, mezi dobrem a dobrem a s poselstvím, oslavou lidskosti nejen lidské, ale všeobecné, která má za cíl říci, že je úplně jedno kdo jsme, protože pokud chceme přežít musíme se naučit táhnout za jeden provaz. Veškeré to stojí na postavách, které jsou všechny přivedeny na svět scénáristy dílu prvního a poté jen popostrkovány v dalších dílech, tvůrci, kteří mají nepopiratelné psací schopnosti, avšak jim chybí onen cit k přivedení na svět postav nových, které by byly schopné se ze vztyčenou, hlavou postavit vedle původní posádky. V prvním díle byla navíc ještě cítit aura doktorského dua, ze kterých se později proti jejich vůli stali jen mluvící hlavy s kravatama a zlomenými srdci.
Návrat na Eden Prime a osud Tali ve třetím díle, sebevražedný závěrečný marathon, či první setkání s Illusive Manem v díle druhém to všechno jsou momenty, na které nejspíše nikdy nezapomenu. Avšak první promluva se Sovereignem v jedničce bylo pro mne asi něco jako rozhovor Luka Skywalkera a Dartha Vadera, když mi bylo pět. Rande s Liarou ve stínu vesmírné temnoty, poslední řeč se Sarenem či závěrečný boj o Citadelu, to je něco pro mé city absolutně jedinečného. Na rozdíl od původních Hvězdných Válek, které jak jsem se nedávno přesvědčil, snesu s otevřenými oči a srdcem i dnes mám obavy, že u Mass Effectu by to nemuselo fungovat, za což může nejspíše jen strach, že bych si mohl zničit ty nejkrásnější herní vzpomínky jaké jsem kdy zažil. Nechci, avšak moje svědomí mi nejspíš nedovolí odolat, až se někdy dočkám naprosto kompletní edice všeho, co kdy bylo v tomto vesmíru k vidění.
