Vždycky jsem měl neskonalou úctu k lidem, co dokážou vystupovat před kamerou a vypadat u toho sebevědomě jako já na parketu v klubu po kolotoči panáků…
Vždycky jsem měl neskonalou úctu k lidem, co dokážou vystupovat před kamerou a vypadat u toho sebevědomě jako já na parketu v klubu po kolotoči panáků když mi bylo 16. Nejsem stydlivý, dokonce se považuju za člověka, co je velmi komunikativní a ve větším společenství lidí rozhodně nepropadám panice, nicméně vystupování před objektivem pro mě vždy bylo velkou neznámou. Možná je to tím, že moje přirozené sebevědomí ještě není za prahem, který je potřeba překročit aby člověk nevypadal před kamerou jako flegmatickej kretén. Nicméně ještě více obdivuju lidi, jako jsem já, co však mají dostatečnou kuráž před kameru si stoupnout a ono falešné sebevědomí jen předstírat a hrát si na to, že hraje. Už jako dítě jsem po nocích koukal na TELE TELE a ani do dnes jsem nepřišel na kloub tomu, co přesně mě na tomhle, tak přitahuje a tajně vnitřně uspokojuje. Všechno je dělané na koleně, v celém pořadu účinkují 4 lidi, scénář se takřka bez výjimky, přiznaně a očividně tvořil až na place nebo v hospodě nad pivem. Samotný humor je snad ještě lacinější než samotná a produkce a nezřídka kdy mi po zádech projede lajna mrazivého studu. Je v tom, ale jistá alchymie, do které ani omylem nevidím, hlavní je, že na mě funguje. Ani omylem na jedničku, ale prostě funguje. Byť se za tuto skutečnost i po letech pořád spíše tajně stydím, protože ve společnosti cizích lidí se rád tvářím jako ten, co by si za svého večerního baviče vybral někoho s elegancí Marka Ebena.
Jakožto dlouholetý předplatitel Levelu mi neunikla ani Level TV, která tenkrát byla něco jako TELE TELE akorát ve všech směrech vyhnánaná do absolutních extrémů. Produkční kvality tu de facto žádné neexistovaly a věřím, že sledování pitvoření se redakce Levelu , musel být pro nejednoho člověka nadlidský úkon. Nicméně vzhledem k tomu, že Level TV se takřka vždy opírala o herní témata, její sledování se mi jevilo ještě o kus přitažlivější, přestože veškeré objektivní kvality (výjimkou byl v pozdějších letech scénář) byly absolutně mizerné. Vzhledem k tomu jak tahle redakce Levelu (potažmo Hrej.cz) naprosto zásadně ovlivnila moje vnímání a přistupování ke hrám, přišlo mi až skoro záhadně prapodivné, jak dokáže někdo napsat filozofickou existencionální úvahu v o Mass Effectu a pár minut poté si stoupnout před kameru, kde se bude útrpné hodiny tvářit, že tam má co dělat. (Byl to neparadoxně pouze Lukáš Grygar, který byl jako jediný schopný vystupovat v negroteskních rolích, i když stejně vždy, nejspíše chtěně, musel sklouznout do bizarní sebeparodie, v tom lepším případě). Level TV pro mě nikdy nebyla hlavním důvodem, proč bych si měl Level kupovat, navíc se jednalo o nějakých 20 minut měsíčně, a tak jsem podobné bizarnosti začal logicky hledat hlavně na internetu. Kupodivu se podobné věci na českým internetu začali objevovat až později, okolo roku 2008, kdy se tehdy ještě pořád minoritní internetová TV Stream začala dostávat ke slovu, pár měsíců poté, co byla zakoupena Seznamem. Čas jsem tehdy zabíjel snad u všeho, od rapujícího Ondřeje Hejmy až po Kazmovu rádoby punkovou One Man Show. Nicméně pořád jsem hledal něco podobného, co by se týkalo her. Bylo to v době, kdy žádné, dnes na YouTube známé, „playe“ neexistovaly. Jediný původní český videobsah na netu byly video recenze na tiscali od Ondřeje Broukala (mimochodem: ty svou kvalitou strčí do kapsy drtivou většinou video produkce dnešních českých herních webů). Ono i samotné YouTube tehdy ještě moc v českých podmínkách nefrčelo, vlastně nefrčelo ještě vůbec. Nebylo tedy, kde moc hledat a tak jsem čekal, až se něco objeví samo, stejně jako tomu bylo s Level TV.
Přišlo. A netrvalo to kupodivu moc dlouho. Jednou z našich poškolních rutin, bylo hraní Counter-Striku s kamarádama. Nikdy jsem však neměl ani ambice, ani snahu jakkoliv se na tuzemské scéně prosadit, mě mnohem víc bavilo dívat se na všechny ty mega trunaje, který v tomhle období zažívaly, v jedna šestce, zlatou éru. V téhle době byl u nás, už delší dobu, rozjetý jeden dost ambiciózní projekt: internetová televize věnovaná profesionálnímu gamingu (a jak se později ukázalo i všemu, co s tím ani pixelem nesouvisí), pg24. Na první i na druhý pohled to vypadalo, že v celé její rádoby hierarchii vládne naprostá anarchie. Byl to pro mě tedy nečekaně ráj i když drtivá většina produkce byla opravdu mizerná a dokonce i pro mě nekoukatelná (a taky měly tyto pořady většinou jepičí život). Občas to bylo však, tak bizarní, že jsem si tyhle pořady pouštěl už jen z mé čiré fascinace. Nutno ještě dodatečně podotknout, že při sledování TELE TELE či Level TV jsem nikdy nepropadal záchvatům smíchu, při sledování se v mém obličeji akorát občas rýsovalo cosi, co by se dalo nazvat stydlivým úsměvem, sledování mi akorát přišlo více než dostatečně zábavné aby udrželo moji pozornost. V tom nepřeberným množství pořadů, co tahle TV každotýdně produkovala si však moje srdce získal jen jeden...
...Indian. Už od první chvilky mi bylo jasný, že Fiolou a spol. budu kámoš. Přestože koncept Indiana je něco dost jinýho, než všechno to, o čem jsem tu doposud sáhodlouze vyprávěl, pocit ze sledování byl víceméně dosti stejný. A není ani moc těžký si vzpomenout, proč mě Indian tenkrát, tak strašně vzal. Naprosto nejzásadnější věc, byla ta, že celej pořad běží živě (stejně jako všechny pořady pg24) a probíhá vzájemná interakce na obou stranách obrazovky. Tenkrát to pro mě bylo v českých podmínkách něco naprosto nevídanýho, a když se člověk zpětně ohlídne, tak i dost průkopnickýho, především proto, že obsazení Indiana si na rozdíl od ostatních pořadů pg24 uvědomovalo jaký potenciál tohle všechno má. Fiola sice po většinu času zněl nervózně asi jako těhotná ženská, které praskla voda a Gelu ještě ani zdaleka netušil, jakej přirozenej talent, na vystupování před kamerou, má. Tím moje okouzlení, ale zdaleka nekončilo, ono nejen, že je to maximální underground mezi pořadama, ale oni tam dost často mluví i undergroundových hrách, což byla taky dost zásadní odlišnost od tehdejšího českýho herního obsahu na netu, především, proto, že tenkrát těmhle hrám ještě nikdo moc nevěřil. Upřímně si myslím, že za tuhle skutečnost by si Fiola zasloužil poplácat po rameni, navíc je to druhá průkopnická idea, se kterou tenkrát přišel. Poslední, a jak se s uplynulými roky ukáže, nejproblematičtější bude Indianovi jeho vlastní stopáž. Indian někdy trval i několik hodin, ale ničemu to nevadilo jelikož, pořad byl dostatečně vyváženej komunikací s diváky a už předem hotovým videomateriálem, který mě, narovinu, nikdy na Indianovi zas, tak netankoval. Vždy jsem užíval, ono rozpačité producírování se před kamerou, kluků, kteří nebyli o nic starší než já. Dokonce jsem vydržel první měsíce pořad sledovat a sám být absolutně pasivní, k zábavě mi stačila aktivita ostatních diváků. Každotýdně jsem si Indiana pouštěl a takřka vždy jsem si udělal čas bych ho stihnul živě, protože v záznamu notná část jeho kouzla zmizela. Roky utíkaly...
...všechno vypadalo úžasně kolem Indiana pomalu, ale jistě začala růst věrná, početně už nezanedbatelná komunita a i kvalita samotného pořadu šla znatelně vzhůru. Fiola už nekoktal, jak v první třídě u tabule, grafika, střih a veškerý ostatní technický aspekty se úrovní kvality pomalu blížily komerčním televizím a Gelu konečně objevil své charisma, na kterým bude později nemalá část pořadu stát. Tyhle časy budu nejspíš mít zahalené v mlze nesmrtelné nostalgie na pořád, i-přesto, že vody od té doby zase tak moc vody neuplynulo. Doma to moc dlouhá není, avšak je to více než dostatečná doba na to aby se toho dost změnilo. Změnilo se však vše. I když okolo roku 2010 zažíval Indian doslova zlatu éru, ke snu či nějaké pomyslné dokonalostí to mělo daleko, jelikož všechny kluky, co se na pořadu podíleli, čekal nevyhnutelný náraz do světa pracujících. Najednou už nestačilo ono nadšení, ale už bylo potřeba na pořadu i vydělat, pochopitelně, aby se desítky hodin strávených nad přípravou každého dílu, alespoň nějak zúročily, což naprosto akceptuji a chápu. Jeden z dalších elementů, který čas přinesl, a který potkal i redakci Levelu a musí nevyhnutelně potkat, každý supermladý kolektiv: všichni z okolí Indian začali dospívat a s dospíváním mizelo i ono mladické nadšení a odhodlání, život začal mít, zcela pochopitelně, docela jiné priority. Nicméně mezitím, co u většiny z redakce Levelu se mladické nadšení změnilo v jakousi lásku k řemeslu, u Indiana to připomínalo spíš syndrom vyhoření. Původní jádro se absolutně rozpadlo, až z toho zbylo jen původní duo, což je na jednu stranu dosti obdivuhodné, akorát je to obdiv více než hořký. Fiolův přechod na normální TV jsem chápal, nicméně jsem s jeho motivem do dnes nesouhlasím. Člověku, který tehdejšího Indina nezažil, to bude nejspíš jen obtížně vysvětlitelné a těch pár přeživších, co tohle čtou, mě nejspíš chápou. Fiolova zoufalá snaha přiblížit se mainstreamu, co to jen jde, mi přijde jako tiché pokrytectví toho, co Indian vždy představoval. Troufám si tvrdit, že původní formát se v Česku ukázal jako nadčasový až teprve letos, kdy live streamy zažívají absolutní boom. Restart v podobě zkrácení a zpřístupnění byl tedy paradoxně největší krok zpět jaký, kdy Indian udělal. Myslím si, že Fiola si to záhy uvědomil (nebo si toho byl vědom už v té době) a tak se snažil udržet si původní komunitu, jak jen to šlo. Kromě původní, stále dosti úzké, komunity totiž pořad nic (až na velmi mělkou sledovanost sledovanosti v TV) neměl, opravdu si nemyslím, že by Indian v TV měl dostatek elánu a chytlavosti aby mohl fungovat jako strůjce zcela nové komunity a komunita původní, by byla příliš jiná a pro normální hráče dosti nepřístupná. Když si to teď dávám zpětně dohromady, dávají mi motivy pro restart pořadu o dost menší smysl, vzhledem k tomu jak strašně moc tenhle pořad stál na komunitě. Těžko říct jestli byla pravým důvodem pouze znouzecnost (Indian by prostě skončil) a nebo jen Fiolova zoufalá touha všechno posouvat někam výš. Hašení lesa, který sám Fiola zapálil v podobě laciných let’s playů a streamů z obýváku na YouTube od lidí, kteří s původním Indianem nemají nic společného, funguje, tak akorát jako hašení popela. Indianovi děkuju, za to, že mi ukázal, že stačí nadšení a jde všechno, že mi dal mé první místo v čistě internetové herní komunitě a hlavně za nekonečná oblaka nostalgie, které mě pravidelně jednou za čas obklopí. Navíc, nebýt Indiana, tak bych tady Zingu ani vůbec nebyl.
Kdyby Indian dnes nadobro skončil, smutnit nebudu,Indian mi nebude chybět.
Indian už mi dávno chybí.
