Zajímavý nápad, který se ale nehezky zvrhnul.
Určitě nebudu jediný, kdo měl velmi zajímavě vypadající indie titul 12 Minutes mezi nejočekávanějšími hrami letošního roku. Jde o projekt jednoho vývojáře, Luise Antonia, který se postaral o celý koncept a příběh. Pochopitelně ale měl několik pomocníků, včetně vydavatelství Annapurna Interactive, jež je poměrně známé pro různé artové hry, mezi které by se 12 Minutes také dala zařadit. Do hry jsem se tedy pustil s velkým nadšením, ale už na začátek musím říct, že poměrně brzy opadlo.
- Platforma: PC, Xbox One, Xbox Series (recenzováno)
- Datum vydání: 19. 8. 2021
- Vývojář: Luis Antonio
- Vydavatel: Annapurna Interactive
- Žánr: adventura
- Česká lokalizace: Ne
- Multiplayer: Ne
- Dat ke stažení: 2 GB
- Herní doba: přibližně 6 hodin
- Prodejní verze: Digitální
- Cena: 20,99 € (Steam, Microsoft Store), dostupné ve službě Xbox Game Pass
Silný začátek
Začátek je na celé hře vůbec nejlepší. Jenom pro připomenutí, v 12 Minutes hrajete za bezejmenného hlavního hrdinu, který poklidně žije se svou manželkou. Když se ale jednoho dne vrátí domů a manželka si pro něj připraví překvapení, do bytu nečekaně vtrhne policista, který manželku obviní z vraždy svého otce. Jakmile zemřete, nebo uběhne časový limit, smyčka se opakuje a jste hozeni zpátky na začátek.
Několik prvních smyček ve mně vzbuzovalo ten správný pocit tajemna a touhy objevovat víc. A nutno říct, že zkoušet všechny různé možnosti dialogů nebo používání předmětů je ze začátku opravdu zábavné, jenže brzy přijdete na to, že prostředí je velice omezené a vlastně toho ani moc dělat nemůžete. Celou smyčku totiž strávíte ve vašem velice malém bytě, v němž najdete pouhé 3 pokoje. Jakmile se byt pokusíte opustit, smyčka se resetuje.
Co se po mně vůbec chce?
Právě prostředí je jedna z věcí, která celému konceptu zrovna moc nenahrává. Už po pár smyčkách pocítíte, že se vše pořád opakuje. Možná si teď klepete na čelo a říkáte si, že to takhle přece časová smyčka funguje. A to samozřejmě máte pravdu, jenže každá smyčka by měla být ve hrách unikátní, měli byste se zkrátka dozvědět něco podstatného pro celý příběh, aby si vás hra udržela. Zmínit můžu například nedávnou PS5 exkluzivitu Returnal, jež motiv časové smyčky pojala skvěle.
V 12 Minutes je náplní prakticky každé smyčky procházení dialogů, které už jste několikrát slyšeli, a klikání na různé předměty, zatímco doufáte, že tentokrát se něco stane. Ano, metoda pokus-omyl je při hraní často nutností, neboť hra vám nedá žádný cíl, ani nějaké vodítko, podle kterého byste se mohli řídit. Celá hratelnost je založena na experimentování, které vás do cíle dovede jen velmi nepravděpodobně, a nakonec se tak budete muset podívat na nějaký návod na internetu. Sám to dělám velmi nerad, ale při hraní 12 Minutes jsem se zasekl tolikrát, že jsem byl k tomu vyloženě donucen. Rád bych řekl, že jde čistě o mou hloupost, avšak v tomto případě je to opravdu vina špatného game designu. Nejsem ani zdaleka jediný, kdo měl stejný problém.
Tomu všemu pak nepomáhá ani nepřesné ovládání, nejvíc jsem to pocítil při snaze zamknout dveře. Přestože jsem měl kurzor jasně namířený na ikonu „Lock“, tak hlavní postava dveře otevřela. Tyto nepříjemnosti vám můžou občas kompletně zkazit celou smyčku, a vy tak budete muset opět začít znovu.
Průměrný příběh s podivným koncem
Ale budiž, hratelnost by se dala omluvit, přece jen 12 Minutes je především o příběhu a gameplay je zde zjevně odsunutý na vedlejší kolej. A i u příběhu platí, že je ze začátku zajímavý, postupně se dozvídáte nové informace o minulosti a celé záhady smrti otce vaší manželky. Dočkáte se hned několika zvratů, které byly rozhodně nečekané a dle mého trochu… divné. Těžko se to popisuje bez spoilerů, ale příběh této hry je zkrátka zvláštní a bezpochyby kontroverzní. Po silném začátku už mě ale postupně přestal zajímat a doufal jsem, že se to všechno ještě nějak zvrátí. Čekal jsem tedy na velkolepé finále, které… nepřišlo. Hra nabízí hned několik konců (sám jsem se ujistil, že jsem prošel všechny), ale ani jeden mi nenabídl uspokojivé vysvětlení nebo alespoň nějaké poselství, které by se hra snažila předat. Řeší sice dospělá témata, ale velice zvláštním způsobem a po dohrání vůbec nevíte, co si z toho všeho vlastně máte odnést.
Pozitiva se také najdou…
I přes zmíněná negativna se zde najdou také pozitivní stránky. Hned na první pohled zaujme netradiční top-down kamera a jednoduchý, ale působivý vizuál. Pochválit musím také animace, u kterých sice občas narazíte na prolínání textur, ale to je něco, co jsem tak malému týmu vývojářů schopný odpustit. Nejlepší věc na celé hře je pak nepřekvapivě dabing, na kterém vývojáři tak trochu postavili celý marketing. James McAvoy, Daisy Ridley a Wilem Dafoe, kteří namluvili hlavní postavy, rozhodně nezklamali a každá jejich věta je nadabovaná opravdu skvěle. Jenže to mě přivádí k dialogům.
…ale není jich mnoho
Ty sice nejsou vyloženě špatně napsané a díky již zmíněnému hvězdnému dabingu jsou velmi poutavé, horší je to ale s jejich návazností. Nejednou se vám stane, že spustíte dialog, ve kterém daná postava nějakým způsobem zareaguje, přičemž ihned v tom následujícím na stejnou otázku zareaguje úplně jiným tónem a nedává to smysl. Občas se navíc stane, že se dialogy překrývají, což vytváří úplně zbytečný chaos.
Marně jsem hledal něco, co by z Twelve Minutes dělalo opravdu výjimečnou hru. Hvězdné obsazení a nevšední téma časové smyčky sice zaujme hned na první pohled, jenže samotná hra je jednoduše špatně nadesignovaná. Repetitivní hratelnost nezachraňuje ani příběh, který je sice zprvu zajímavý, ale postupně čím dál tím víc průměrný a jeho finále je navíc velmi neuspokojivé. Skoro všem problémům by se přitom dalo předejít velice jednoduše: udělat z této hry film. Odpadly by repetitivní pasáže, nelogické dialogy a i finále by se dalo udělat lépe. Jenže autor si zvolil hru a my jsme dostali lehce nadprůměrný titul, od kterého nemůžete očekávat zázraky. Přesto bych ho v předplatném Xbox Game Pass doporučil minimálně vyzkoušet, protože je zde určitá šance, že vás hra bavit bude.
Druhý názor: Martin Zavřel
Do určité míry souhlasím s Honzou, že hra dokáže neskutečně frustrovat, pokud se dostanete do série smyček, kde se vám nedaří najít cestu dál a musíte pořád dokola opakovat stejnou sekvenci kroků, jen abyste měli omezené časové okno, ve kterém můžete následně vyzkoušet nové věci, než těch "dvanáct" minut zase vyprší. Na druhou stranu si ale nemyslím, že jsou příběh nebo jeho finále špatné.
Zápletka je naprosto skvělá a když jsem ji o víkendu na jedné společenské akci vyprávěl lidem, kteří hry vůbec nehrají, jednoznačně je ta situace/příběh 12 minut zaujaly. Stejně tak zvraty ve hře jsou působivé, tím jak do sebe postupně všechny zapadají mi připomněly třeba jeden z nejlepších filmů tohoto ražení, kterým je Magnolia. Závěrečný zvrat je podle reakcí řady hráčů možná příliš, ale také dává smysl a osobně jsem si říkal, že jde dost možná o nejlepší a nejdrsnější pointu s ohledem na situaci (to ale neberu v potaz alternativní "předčasné" konce, které mohou být ještě mnohem brutálnější.
Zároveň si také myslím, že příběh svým obsahem mnohem lépe sedne starším hráčům, vzhledem k jeho tématům (nemohu napsat víc, aniž bych vyzradil příliš). Hře podle mne především chybí nějaký systém "paměťové mapy", která by hráče upozorňovala na vynechané oblasti (podobně jako to měl třeba Detroit: Become Human). Navíc to chtělo, aby šly opakované rozhovory odbýt jednou větou se souvisejícím časovým posunem. Ovládání na konzoli je strašné, sám jsem také musel přejít na PC (naštěstí Xbox a Game Pass naprosto automaticky synchronizovaly moji uloženou pozici mezi Xboxovou a PC verzí hry, aniž bych musel cokoliv dělat). Navzdory slušné dávce frustrace jsem nicméně vděčný za tak nápaditou, dospělou a zajímavou hru. Osobně se moc těším, co si na nás její autor připraví příště.
Verdikt
Časová smyčka je zajímavé téma, ale hra 12 Minutes ho nedokázala zpracovat správně. Repetitivní hratelnosti rozhodně nepomáhá ani příběh a jeho neuspokojivé finále, hvězdné obsazení už titul příliš nezachránilo. I přesto vás má 12 Minutes šanci zaujmout, jen musíte přistoupit na pravidla hry a pokud možno ji dohrát co nejrychleji. Čím déle ve hře strávíte, tím víc budete frustrovaní z neustálého opakování.
