Recenze Assassin's Creed Mirage - omluvný dopis fanouškům starých dílů

Je až bizarní, jak série Assassin’s Creed rozděluje společnost podobně jako volby nebo pizza havaj. Někdo zbožňuje staré díly a kritizuje moderní pojetí s RPG prvky a masivními otevřenými světy, jiný namítá, že se hra přece musí nějak posunout. Někdo si stěžuje na recyklování témat, gameplaye nebo i jednoduchých grafických prvků, jiný výtky nechápe - proč znovu vynalézat kolo, když tohle přece funguje? Mezi jednotlivými tábory jsou často obrovské propasti, které ani asasín s těmi nejsilnějšími stehny nepřeskočí. Nový díl Mirage by měl ale minimálně některé hráče uspokojit.

• Platforma: PC (Epic Games Store, Ubisoft Connect), PlayStation 4 a 5 (recenzovaná verze), Xbox One a Series X/S
• Datum vydání: 5. 10. 2023
• Vývojář: Ubisoft Bordeaux
• Vydavatel: Ubisoft
• Žánr: akční adventura
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 32,17 GB (PlayStation verze)
• Herní doba: 20 až 25 hodin
• Cena: 1249 Kč

Pojďme si rovnou říct, kde stojíme, ať se pak můžeme pod recenzí pohádat. Protože tahle bude už jen kvůli zmíněné vyhraněnosti o něco subjektivnější. Staré díly, nebo moderní: rozhodně staré. Nejoblíbenější díl: Assassin’s Creed II. Nejoblíbenější asasín: Ezio. Tak, máme to za sebou.

Studio Ubisoft předem avizovalo, že Mirage má být návrat ke kořenům. Že má potěšit všechny, kterým už obrovské světy plné otazníčků a odklon od tichého plížení lezou krkem. Vývojáři tak vzbudili velká očekávání, která není snadné naplnit. Stačí se ale podívat na tak jednoduchou činnost, jako je otevírání zabarikádovaných dveří, a skutečně na vás dýchne stará atmosféra. V minulém díle je bylo potřeba rozbít zbraní a silou. Teď váš tmavovlasý vrahoun sundá dřevěnou závoru a potichu ji položí na zem.

Noční můry a halucinace

Hlavní hrdina Basim je pouliční zlodějíček se srdcem na správném místě. Nečekejte ale šablonovitého namyšleného floutka, spíš ctižádostivého kluka, který chce pomáhat ostatním a zároveň “něco dokázat”. Zmítá se mezi touhou po spravedlnosti pro chudé obyvatele Bagdádu a svým vlastním egem. Tenhle vnitřní rozpor se v něm neustále přelévá, a když v jeho životě dojde k zásadnímu zlomu, přidá se k tajemnému spolku Hidden Ones, k předchůdcům asasínů. Tady aspoň na čas najde klid. Postupně se mu ale vrátí až hororové noční můry a halucinace, ve kterých ho pronásleduje děsivý přízrak.

Kdo hrál předchozí díl s podtitulem Valhalla, tuší, o co tady jde. Kdo ne a chce být překvapený, ať tenhle odstavec raději přeskočí. Vikingská Valhalla se odehrává o jedenáct let později, kdy už Basim prošel jakousi změnou. Ve skutečnosti je reinkarnací jednoho z Isu, který je v mytologii znám jako severský bůh Loki. Ve Valhalle pátrá po Ódinovi, který mu kdysi dávno věznil a mučil dítě, vlka Fenrira. A nakonec ho najde: v Eivor(ovi), hlavní hrdince nebo hrdinovi celé hry. Podstatné je, že Mirage je prequel toho všeho a umožňuje nám nahlédnout do doby, kdy byl Basim víceméně normální. V podstatě spící agent, sympaťák, kterého však pronásledují psychické problémy. Tím, jak se stupňují, hráči okamžitě dojde, kam jeho příběh spěje.

Valhalla byla plná brutální síly, jednou z častých aktivit bylo třeba plenění klášterů. Některé problémy se sice daly vyřešit stealthem, ale plížení ve výsledku nebylo tak efektivní jako vytáhnout dvě sekyry a rozšvihat nepřátele před sebou. Šplhalo se po skalách nebo dřevěných věžích spíš než po známých stavbách a krásných palácích. A parkour až na pár měst postrádal smysl. Mirage tohle obrací naruby už prvními hodinami, kdy se v tutorialu nejprve učíte krást, plížit se nebo škrtit nepřátele. Na klasický boj dojde až později.

Když dojde na bitku, obvykle to znamená, že se vám něco nepovedlo.

I ten připomíná spíš starší díly, které postrádaly speciální chvaty a kombinování různých tlačítek. Nutno podotknout, že ale kontaktní souboj v takové Ezio Trilogy byl zároveň neohrabaný a pro mě osobně i nezábavný. Mirage žádné komplikované chvaty nenabízí, ale není to jen o drcení jednoho tlačítka - Basim umí i protiútok a úskoky. Když ale dojde na bitku, obvykle to znamená, že se vám něco nepovedlo. Pokud se zejména na začátku dostanete do konfliktu s větším množstvím nepřátel, velice pravděpodobně zemřete. A to je dobře.

Musíte se naučit spoléhat na své “nečestné” nástroje a postupy. Představte si na první pohled neřešitelnou situaci: potřebujete projít nádvořím luxusního bagdádského paláce, jste to vy versus pět nepřátel. Pokud na ně slepě naběhnete, možná vyhrajete, ale možná taky skončíte v kaluži krve, protože to nejsou žádná ořezávátka. Mnohem lepší je si vše naplánovat. A tak prvního strážce nalákáte k budce, ve které se schováváte, bodnete ho a ukryjete uvnitř. Druhého uspíte šipkou z foukačky, a zatímco se kolem něj shlukli ostatní vojáci, hodíte na zem červenou prachovou bombu, která je oslepí. V oblaku kouře postupně dva podříznete a toho posledního, který k vám z dálky běží, sejmete vrhacím nožem.

Splněné přání

Pamatujete na systém Notoriety, kdy musíte strhávat plakáty v ulicích, jinak vás milí spoluobčané nabonzují? Nebo odposlouchávání kolemjdoucích? A co kapsářství? Všechny tyhle prvky Mirage využívá i v hlavních úkolech a nejde jen o výplň, která by měla uchlácholit staré hráče.

Zároveň si tvůrci vyzobali pár nápadů z novějších dílů, které ale patřily k těm lepším. Basim má třeba orla Enkidua, který dokáže z výšky obhlédnout pevnost, najít cíl, označit nepřátele a třeba i odhalit užitečnou díru ve zdi. Aby to však nebylo tak jednoduché, musí se vyhnout střelcům - pokud ho trefí, asasín infiltruje komplex bez ptačí pomoci. Existuje tu i systém soustředění, velice podobný adrenalinu ve Valhalle nebo Odyssee. Za úspěšně provedené tiché vraždičky vám přibývají body, které pak můžete směnit za velice účinné zřetězené zamordování až pěti nepřátel. Vizuál, který působil jak ze sci-fi, rozděloval hráče už v trailerech a zřejmě bude kontroverzní i v samotné hře. Ale ve skutečnosti jde spíš jen o efekt.

Obecně v Miragi po většinu času není moc magických a “Isu” prvků. Jistě, Basimův životní příběh se bez nich neobejde, ale rozhodně to není tak, že by pravidelně rozmlouval s Ódinem. Chybí taky současnost, která častokrát v Assassin’s Creedech spíš zdržuje (určitě znáte ty momenty, kdy vás pohltí ústřední příběh, ale najednou se musíte vrátit do 21. století).

Hratelnostně je tak Mirage pro mnoho lidí splněným přáním. Tedy, pro ten tábor nostalgických hráčů, kteří si aspoň v jednom, třeba i kratším díle chtěli zase připomenout začátky série. Bagdád je sevřené, malé město, které obklopuje poušť, ale to je zhruba vše. Rozlehlé pláně jsou nahrazeny úzkými uličkami, vodními kanály a tržišti plnými lidí s neopatrně zavěšeným sáčkem s penězi. Parkour po střechách domů je přirozený, zábavný. Basim skáče o něco dravěji a agresivněji než třeba Ezio, ale oproti Eivor(ovi) působí ladněji, skoro jako by létal. Šplhání sice stále není velkou výzvou, ale přece jen musíte hledat úchyty ve zdi a váš asasín už není Spider-Manem z minulosti.

Gameplay je prostě povedený. Samozřejmě je pořád co zlepšovat, třeba umělou inteligenci nepřátel, kteří někdy jdou ve skupinkách prohledat podezřelou kupku sena a umějí vám zavařit, ale jindy jsou to jen panáci, tupě si kráčející pro smrt.

Odhal spiknutí a zastav ho

Takže co je to velké ale? Příběh. Assassin’s Creed Mirage je sice vítaný přírůstek, ale je z něj cítit, že původně se o něm uvažovalo jako o DLC k Valhalle. Basim je sice sympaťák a frajer, pro mě dokonce jeden z nejlepších protagonistů série díky svým problémům a jisté tragičnosti, ale děj kolem něj je velmi plochý. Spolu se svou mentorkou Roshan (mimochodem s úžasným chraplákem Shohreh Aghdashloo) a dalšími členy Hidden Ones se vydá do Bagdádu, kde se rozpíná předchůdce templářů. Postupně odhalí spiknutí a snaží se ho zastavit. Nic více, nic méně.

Několik úkolů má zajímavou náplň, třeba jeden v pozdější fázi v harému, kdy si Basim velmi bolestivě uvědomí, jak ho jeho ego a ambice dokážou zaslepit. Především prostřední část ale nenabízí nic moc jiného než “jdi, zabij, přines informace”. Je škoda, že se tvůrci nesoustředili víc na silnější část příběhu, tedy Basimovy osobní potíže. Pomohl by tomu i fakt, že Mirage je lineární hra, jednoduše mapující důležitou fázi jeho života.

Nové je na dílu Assassin's Creed Mirage to, že je “starý”. Ale povedeně starý.

Hlavní linku pak doplňuje pár více či méně zajímavých vedlejších úkolů a několik velmi strohých zakázek, kde máte třeba ukrást koření nebo zachránit prostořekého básníka (což je opět podobné starším dílům). Hra má včetně všech aktivit zhruba 25 hodin a svou sevřeností a omezenou délkou připomíná trochu i Assassin’s Creed Liberation. Spin-off trojkového dílu, ve kterém jsme se podívali do New Orleans, na bažinatý americký jih 18. století.

Tady se ale pohybujeme po sluncem zalitém Bagdádu, mimochodem plném zajímavých míst, která jsou opět dobře zpracovaná v kodexu. I prostředí je naprostým kontrastem k předchozímu dílu - Bagdád je v 9. století moderním městem, ve kterém žijí vědci a zástupci inteligence. Astronomové řeší, že Země je kulatá a možná není středem vesmíru. Vše doplňuje nádherná hudba s arabskými motivy.

Kdo ale čekal propracovaný příběh nebo “něco nového”, v Miragi to nenajde. Díl recykluje řadu nápadů z minulosti, a dokonce používá i některé pohyby postav, které jste už viděli. Nové je na něm to, že je “starý”. Ale povedeně starý. A vy jste buď na zmíněné straně propasti, kde vám tohle nevadí a chcete si na maximum užít pobíhání přehledným světem a kuchání nebohých vojáků, anebo budete zklamaní.