Recenze Iron Harvest - kampaň

,,Poté co skončila první světová válka, začali farmáři při orbě polí nalézat nepřeberné množství nevybuchlé munice, ostnatého drátu, zbraní, šrapnelů a střeliva. Není proto divu, že tomuto období začali říkat ocelová sklizeň."

• Platformy: PC (později Xbox One a PlayStation 4)
• Datum vydání: 1. září 2020
• Vývojář: KING Art Games
• Vydavatel: Deep Silver
• Žánr: real-time strategie
• Česká lokalizace: Ano
• Herní doba: 25-35 hodin
• Cena: 49.99€ (Steam), 1299,- Day 1 edice (Xzone)

Iron Harvest je klasická real-time strategie ve stylu Company of Heroes, jež nabízí rozsáhlou kampaň pro jednoho hráče (na tu se zaměříme v této recenzi) a kompetitivní multiplayer. Pokud na Zing chodíte pravidelně, pak zřejmě tušíte, s jakou radostí jsem hru pouštěl – už v březnu tohoto roku jsme vám totiž přinesli na tuto hru obsáhlé preview, ve kterém jsem měl možnost okusit veškerý obsah donedávna probíhající otevřené betaverze, která zahrnovala celých 5 misí z kampaně za Polanii. Již tehdy jsem hru označil za mimořádně nadějnou a vyjma technických chybek jsem téměř neměl co vytknout. Nyní se mi konečně dostala do rukou obsahově kompletní verze, a proto se pojďme společně podívat na to, jak se hra hraje, jak vypadá a zda se ty dříve avizované (a vzhledem k tomu, že se jednalo o betaverzi také očekávané) technické chyby podařilo odstranit.

Ocelová sklizeň

Jak bylo již nastíněno v úvodu, jedná se o RTS v dieselpunkovém kabátku s mechanikami ve značné míře převzatých z Company of Heroes. Hra je zasazena do alternativní historie, konkrétně do let 1920+. Co se týče kampaně, tak ta nabídne celkem 21 misí, z čehož 7 připadne na každou frakci. Aby ale hned ze začátku nedošlo k omylu – nejedná se o tři zcela odlišné kampaně, ale jakýsi pohled na válku od třech stran konfliktu. Těmi stranami jsou Polania, Rusviet a Saxony, což je variace na Polsko, Rusko a Německo. Po dokončení první kampaně zjistíte, že všechny tři celky na sebe plynule navazují a tvoří jeden hlavní příběh. Díky tomu si tak vyzkoušíte hraní za velké množství postav, jež jsou velmi dobře napsané a samozřejmě to také znamená, že si osvojíte technologii různých frakcí.

Kampaň je rozdělena na tři části, které dohromady tvoří jeden celek.

Příběh jako takový je možná pro někoho překvapivě hlavním tahákem hry, a proto z něj nevyzradím příliš. V následujících řádcích se tak dozvíte jen to nejnutnější a při případném hraní bude váš zážitek narušen naprosto minimálně.

Vzhledem k vyzření hry je na první pohled zřejmé, že tentokrát nebudeme hrát za běžné pěší a mechanizované jednotky, ale chopíme se ovládání přibližně třech desítek nádherně designovaných mechů, které vycházejí z maleb polského kreslíře Jakuba Różalskiho. Kromě výše zmíněných jednotek však budete mít při boji za jakoukoliv frakci také hlavního hrdinu, který hraje v příběhu klíčovou roli. Osaháte si tak ovládání dcery vynálezce, která se postupně stane odstřelovačkou, dále se přesunete do Rusvieti a prožijete kousek života ochránkyně samotného cara a skončíte v Saxonii, kde budete hrát za generála Guntera von Duisburga, jehož země není ve zrovna záviděníhodném stavu.

Hlavní postavy jsou sympatické a dobře napsané.

Abych to shrnul – příběh je zábavný, dobře podaný a bude vás dostatečně motivovat k dohrání kampaně. Velmi uspokojivý je i konec, který i po 30 hodinách přijde v tom nejlepším a tudíž vysloveně nabádá k dalšímu rozšíření či přímo pokračování.

Jak se to tedy hraje?

No… stejně dobře, jako se na to dívá. Ve stylu CoH zde stavíte základny, zabíráte zdroje a postupně plníte hlavní a případně i vedlejší úkoly, které vám hra zadá. Těchto misí ale není ve hře tolik, kolik byste si mohli myslet. Samotná rozmanitost úkolů je do určité míry dechberoucí - zažijete tu souboj s bossem, budete se plížit kolem nepřátelských hlídek, budete sabotovat pohraniční vysílače a nad rámec toho si samozřejmě užijete spoustu příběhem hnaných misí.

I v tomto titulu platí, že pro zvýšení efektivity pěších jednotek je nutné jejich správné umístění v krytu, zatímco obrovští mechové se mohou víceméně v klidu pohybovat po mapě a u toho sem tam rozšlapat nějakou tu budovu (to neplatí pro malé mechy, kteří musejí chodit po cestách). Destrukce terénu je na pohled fantastická, snad nikdy se neomrzí a v neposlední řadě ji lze využít při taktizování – rozdupat budovu, ve které jsou schované nepřátelské jednotky leckdy přijde vhod.

Co se týče obtížnosti, tak by bylo bláhové očekávat procházku růžovým sadem – a to i na té nejnižší. Od počátečních a poměrně jednoduchých úrovní bude křivka obtížnosti stoupat až do samotného konce, což je dobře, jelikož se po každé zdolané misi dostaví onen pocit zadostiučinění. Jednotlivé frakce a postavy se navíc zdají velmi dobře vybalancované a co jedna frakce nabídne navíc v rámci kvality techniky, to dožene druhá nízkou cenou jednotek. Důležité ale je, že ve většině misí (snad kromě jedné, která byla z hlediska obtížnosti a pocitové nevyváženosti opravdu šílená) se necítíte jako ti silnější či slabší – o všem rozhodují vaše zkušenosti, nikoliv balanc hry.

Balanc hry je proveden skvěle.

V betaverzi jsem si stěžoval na technické chyby související s hratelností, které mi do značné míry kazili zážitek. Není tak divu, že jsem byl velmi zvědav, jak se s nimi vývojáři vypořádali – a jsem rád, že mohu napsat, že vyjma několika nešťastných a v daných misích frustrujících pádů hry (tento problém se zdá býti výjimečným a s největší pravděpodobností na něj nenarazíte) jsem zcela překvapivě žádné problémy neměl – AI nepřátel fungovala správně, mé jednotky už poslouchali rozkazy a správně se řadili do obranných pozic... no zkrátka zde lze jen stěží něco vytknout.

Většina chyb, na které jsem si stěžoval v preview byly odstraněny.

To se ale bavíme jen o chybách, které souvisejí s gameplayem – na ty vizuální jsem totiž narazil. V několika misích docházelo k problikávání textur na vybraných místech a v jedné cutscéně nedošlo k načtení části assetů a tak velká armáda, která mi byla prezentována vypadala spíše jako menší skupinka nepřátel, se kterou by se jeden mech s radostí vypořádal. I tak by se ale tyto problémy daly napočítat na prstech jedné ruky, a tak se nejedná o výrazný problém.

Audiovizuální slast

Z předchozích odstavců jste asi pochopili, že hratelnost i příběh jsou velmi povedené aspekty hry – no a grafika a ozvučení jsou na tom úplně stejně. Jednotliví mechové překypují detaily a na jejich drobné animace je radost pohledět. To samé platí o mapách, na kterých je snad krom klíčových objektů vše zničitelné, což dodává bitvám skvělý pocit. Rozlišení textur na některých místech není zrovna nejlepší, ale tyto nedostatky na povrch vyplynou až když kameru přibližujete opravdu blízko – z běžného pohledu vše vypadá tak jak má. Z hlediska grafiky byste asi jen obtížně nyní hledali hezčí RTS – teď se ale přesuňme k ozvučení.

Audiovizuální stránce téměř není co vytknout.

Inu… každá frakce má vlastní hlavní znělku, která tak nějak podtrhuje daný národ a příjemně se poslouchá, což ostatně platí o celém soundtracku. Zvuky mechů, výbuchů a vlastně celého světa se drží celkové kvality hry a ani na ně nelze vyjádřit jakoukoliv stížnost. To vše podtrhuje kvalitní dabing.

Shrnutí

Iron Harvest se za poslední měsíce od uzavřené bety posunul kupředu a těch několik výtek, které jsem u bety měl bylo spolehlivě opraveno. Hra se v mnohém podobá Company of Heroes a je vlastně bez přehánění jednou z nejlepších strategií tohoto typu právě od vydání CoH, kterému nyní zdatně konkuruje. Povedený příběh, který je na RTS až nezvykle kvalitní a chytlavý, zasazení, které už ani nemohlo být lepší, audiovizuál, hratelnost – to vše dělá z Iron Harvest výjimečný titul, který stojí za zahrání. Samotná kampaň navíc skončí v tom nejlepším, a tak se vyloženě nabízí prostor pro budoucí rozšíření nebo rovnou pokračování.

Tolik k této přibližně třicet hodin dlouhé kampani – víte ale, že hra nabízí i kompetitivní multiplayer?

[sc name="reklama_lynx" ]