Headbang a chill.
Ach, ona hořká pachuť zklamání a následné rozmrzelosti. Určitě to znáte, zajdete na internet, otevřete nějaký videoherní magazín (doufejme, že třeba Zing) a naleznete na něm titul, který vám okamžitě padne do oka. Ať už třeba díky ukázce, popisu, nápadu. Proto se na něj okamžitě začnete těšit, kdy i třeba o něm hltáte každou další informaci, s níž je vaše zvědavost vyšší a vyšší. No, a poté to konečně přijde. Onen Den D, kdy titul vychází, vy ho s nadšením spustíte, a po nějaké chvilce hraní si začnete všímat toho, že vaše očekávání nejsou úplně naplněna a nedostává se vám onoho pocitu, v jaký jste doufali. Tak přesně toto se mi aktuálně stalo u novinky švédského studia The Outsiders. A rovnou se přiznám, že tato recenze se mi nepíše s lehkým srdcem. Ale pokusme se nepředbíhat.
- Platforma: PC (recenzovaná verze), PlayStation 5 a Xbox Series X/S
- Datum vydání: 15. září 2022
- Vývojář: The Outsiders
- Žánr: Rytmická střílečka
- Česká lokalizace: Ne
- Multiplayer: Ne (akorát žebříčky skóre)
- Dat ke stažení: 12,16 GB (PC)
- Herní doba: Necelých 5 hodin
- Prodejní verze: Digitální
- Cena: 29,99 eur - PC / 39,99 eur - konzole
Výprava do pekel
Jestli jste doposud o hře Metal: Hellsinger neslyšeli, tak vězte, že se jedná o metalovou rytmickou střílečku, která vás v roli Neznámé pošle do samotných pekel, kde se pokusíte porazit Ďábla (nebo spíše Ďáblici?) a získat zpět svůj hlas. Během toho vás navíc bude doprovázet hořící lebka, která není namluvena nikým jiným než v dnešní době už poněkud zprofanovaným Troyem Bakerem, což znamená, že rozhodně nepozbývá charakteru. Ta ale kromě společníka má také funkci zbraně a vypravěče, jenž vám postupně odvypráví celé zdejší příběhové pozadí a vysvětlí různé jednotlivosti, a to v rámci cutscén složených z rozpohybovaných obrázků, případně během načítacích obrazovek.
Nechybí ani Troy Baker.
Je však opravdu vysoká pravděpodobnost, že zrovna tento titul kvůli příběhu hrát nebudete, což si uvědomují i tvůrci. To tedy znamená, že jeho kvality nejsou nikterak závratné, kdy působí trochu jako něco, co si vysnil dvanáctiletý klučina, který zrovna našel cestu k metalu. Jednoduše musíte počítat s tím, že se jedná spíše o pouhé lepidlo, které se snaží dohromady spojit zdejší jednotlivé úrovně, v nichž se teprve děje to nejdůležitější, tedy samotné hraní.
Střílení, u něhož se hlava nezastaví
Hra celkově nabízí 8 úrovní (+ kratičký tutoriál), každá reprezentující jedno z pekel, lehce se lišící vizuálem, v nichž za doprovodu jedné z několika dostupných písní (každá úroveň pracuje se svou přidělenou skladbou) začnete odpravovat místní démonickou chásku. Naprostým základem tedy je, že v podstatě veškeré své úkony, jako je střelba či uskakování, musíte dělat ideálně do rytmu hudby, kdy pokud se vám to bude dařit, budete navyšovat násobič skóre, ale také vámi udělené poškození. Vtip ale spočívá v tom, že tím, jak navyšujete násobič, se také dynamicky mění přehrávaná skladba, kdy čím vyšší je, tím metalovější se stane, přičemž na nejvyšší úrovni násobiče se přidají také vokály, pocházející od různých metalových ikon, jako je třeba Serj Tankien (System of a Down), Matt Heafy (Trivium), Alissa White-Gluz (Arch Enemy) či Dennis Lyxzén (Refused a INVSN).
Každopádně přesně v této rovině je titul naprostou slastí. Akce je totiž nesmírně dynamická, vtahující a chytlavá, kdy tvůrcům se zároveň daří uchovávat přehlednost, která je pro takto frenetické střílení klíčová, a vlastně až do jisté míry překvapivá. Protože headbangovat budete v podstatě nepřetržitě, kdy v podbříšku se vám možná také objeví nutkání zdvihat paroháče. Navíc si troufám tvrdit, že se autorům povedlo hru udržet maximálně přístupnou a v podstatě kdokoliv do ní může okamžitě naskočit a bavit se. Třeba do konkurenčního BPM: Bullets Per Minute jsem se musel nějakou chvíli dostávat a zvykat si jak na pohyb, tak střílení, zatímco tady jsem se téměř okamžitě dostal do bodu zábavy, a to i díky přiměřenému trestání v případném nezdaru. Každopádně ale pro nejvyšší skóre, a tedy i nejlepší umístění ve zdejším žebříčku, je stále třeba pilně trénovat. A ty pocity, kdy se vám po celou dobu levelu podaří udržet maximální násobič za pomoci přesně provedených pohybů a různých kombinací, jsou naprosto k nezaplacení.
Akce je dynamická, vtahující a chytlavá.
Stejně jako zcela geniální soundtrack od dua Two Feathers, jenž tepe ohromným tempem, a v podstatě v něm nenaleznete žádný slabý kus. Dovolím si tvrdit, že toto album si do svých playlistů přidá nejeden příznivec řízné hudby. K tomu je třeba pochválit způsob, jakým si je hra schopna poradit s přechody mezi jednotlivými verzemi dané skladby, jelikož nepůsobí rušivě. Ba naopak, ve většině případů jsou naprosto plynulé a přirozené, tudíž vás to vůbec nebude vytrhávat z nastaveného tempa. Jenom bych se chtěl omluvit svým sousedům, jelikož jsem se během recenzování poněkud utrhl ze řetězu a pořádně „ohulil“ svou reprosoustavu. Ale třeba jsem je tím alespoň přetáhl na správnou stranu síly.
Zatlačení slz
Na tomto místě si ale možná říkáte, že na zklamaného člověka nějak moc chválím, kdy zním vlastně podobně nadšeně, jako v případě svých dojmů z demoverze. A tady právě narážíme na ten největší problém, který se hrou mám. Během celého svého počínání jsem se totiž nezbavil dojmu, že když jsem hrál demo, hrál jsem ve skutečnosti i plnou verzi. Neskutečně jsem totiž postrádal dodatečné vrstvy, které by celé počínání nějakým způsobem ozvláštnily a vy jste nedělali pořád to samé dokola. Nějakou mechaniku, nápad, cokoliv. Ale toho se mi nedostalo. Jednoduše jediným vaším úkolem je vystřílet aktuální místnost, přesunout se do další, vystřílet ji a stále takto dokola v naprosto identickém trendu. Nic jiného. Tedy pardon, kromě hlavních úrovní zde ještě naleznete arénové výzvy, v jejichž rámci odemykáte bonusy, jimiž lze vyzbrojit hlavní hrdinku (před každou misí tvoříte vlastní loadout sestavený ze dvou střelných zbraní a dvou bonusů). Nicméně tyto výzvy jsou kratičké a přílišnou pestrostí neoplývají. Nechci samozřejmě střílečku kárat za to, že její hlavní složkou je střílení, ale hráče je třeba stále nějakým způsobem překvapovat. Tady se to však neděje.
Nezbavil jsem se dojmu, že když jsem hrál demo, hrál jsem i plnou verzi.
A ono celkově mám trochu problém s variabilitou. Naleznete tu akorát šest zbraní (respektive pět, protože dříve zmíněnou lebku budete spíše využívat akorát na udržování vysokého násobiče), které není možné jakkoliv vylepšovat, pár druhů nepřátel a kulisy, které jsou sice kvalitně zpracované, ale postavené na stále stejných principech. Co mne ale mrzelo snad úplně nejvíce, tak je zvolený přístup k bossům. Ten na vás čeká na konci každé z úrovní, kdy nevím proč, ale tvůrci se rozhodli, že budete bojovat proti sedmi variantám toho samého bosse, kdy sice pokaždé má trochu jiné útoky a schopnosti, ale přišlo mi to nesmírně líné a po herní stránce trochu nudné. Přitom závěrečná potyčka i přes své kostrbatější provedení ukazuje, jak to mohlo být zajímavé, kdyby se studio trochu více utrhlo ze řetězu.
Únava materiálem
Kromě toho je poměrně problém, že projít vším, co titul nabízí, vám bude trvat necelých pět hodin na střední obtížnost (hra nabízí obtížnosti tři), kdy případné další hraní už bude motivovat akorát lepší umístění v místních žebříčcích. Jestli Zing čtete pravidelněji, možná víte, že krátké hry mi ani zdaleka nevadí. Ostatně si můžeme vzpomenout na Shadow Warrior 3. Jenomže tomu se stále dařilo nějakým způsobem překvapovat či strhávat. Tady jsem však díky výše zmíněnému už během oněch pěti hodin začal pociťovat lehkou únavu materiálem. A pomyslnou korunu tomu nasadil závěr, u něhož si dovolím tvrdit, že nedokáže uspokojit snad nikoho. Spíše vás naštve.
Projít vším, co titul nabízí, vám bude trvat necelých pět hodin.
Abych se ovšem alespoň krátce vyjádřil k technickému stavu, tak uvedu, že jsem hrál na notebooku s RTX 3060 (6 GB VRAM) a ve Full HD, kdy kromě stínů bylo vše nastaveno na ultra, přičemž se zde nacházely nějaké propady, ale nic, co by vyloženě při hraní vadilo. Trochu horší to pak bylo u bugů, kdy v tomto typu hry není úplně žádoucí, aby se nepřátelé občas pohybovali skrze textury, případně do nich propadali, což se tady bohužel dělo. Také jsem si všiml několika nepřesností v případě hitboxů (především při útoku na vás). Všeobecně vzato jsem však během hraní tyto problémy byl schopen přejít, jelikož se děly buď občas, případně při počínání zase tolik nevadily. Osobně ale opravdu doporučím vzít verzi na PC. Zkoušel jsem totiž hraní na gamepadu a zážitek jsem z toho měl poloviční.
Hořkosladké loučení
Na závěr však musím upozornit na to, abyste mě i přes mé rozhořčení a poněkud příkrá slova v předchozích odstavcích nepochopili špatně. To, co titul nabízí, dělá naprosto skvěle, a samotná hratelnost si vás dokáže omotat kolem prstu, stejně jako naprosto evidentní láska k metalu, která z něj srší každým tónem. A i já jsem se u hry ve skutečnosti velice bavil. Jenom jsem během toho všeho stále přemítal o tom, že kdyby nám tvůrci nadělili trochu vrstevnatější zážitek, mohli jsme tu mít jasného kandidáta na hru roku. Takhle to je ale „jenom“ fajn jednohubka, která se do herních análů zapíše asi pouze u oddaných metlošů. Což není málo, avšak já jsem doufal ve víc. Problém nereálně nastavených očekávání? Možná. Ale stejně mě to bolí.
Verdikt
Zdejší výprava do pekel nabízí výsostně dynamické a velice zábavné střílení do rytmu geniálně vystavěného soundtracku, ozvláštněného hromadou ikon hudebního žánru, kdy z celku vyloženě čiší láska k metalu. Tato láska však autory možná až příliš zaslepila, pročež jaksi zapomněli na to, aby dodali přeci jen o něco vrstevnatější zážitek.
