Shadow of the Colossus - dojmy

Když na letošní E3 oznámila Sony na své tiskové konferenci remake kultovní hry Shadow of the Colossus od Fumito Uedy, naprostá většina hráčů zajásala radostí. Samozřejmě se zcela logicky najdou škarohlídové, kteří budou polemizovat nad tím, jestli má cenu dělat remake remasteru. Shadow of the Colossus totiž jednou vyšel už v reamsterované podobě na PS3, lze však předpokládat, že tento článek je určen především těm, kteří se na příchod hry na konzoli PlayStation 4 těší. Měl jsem výjimečnou možnost si hru vyzkoušet a musím říct, že je úplně jedno, kolikrát Shadow of the Colossus vyšel nebo nevyšel. PS4 verze vypadá a hraje se fantasticky!

Stará škola, co vás vyškolí

Jak už jsem naznačil ve videoblogu z výstavy, ukázka, jež jsem měl k dispozici, byla více než velkorysá. Dostal jsem možnost utkat se s prvním, třetím a třináctým protivníkem a každá z těch bitev byla nezapomenutelnou záležitostí. Nepamatuji si, že bych se v poslední době dostal do křížku s něčím tak obrovským, a ještě z toho všeho vyváznul vítězně. Je podle mě spravedlivé přiznat, že jsem doposud neměl co dočinění jak s PS3 remasterem, tak ani s originálním dílem pro PS2 z roku 2005.

Skočit rovnýma nohama do speciálně vytvořeného dema tak pro mě bylo o to složitější díky tomu, že Shadow of the Colossus je hrou ze staré školy, takže vám prakticky s ničím neporadí. Je vždy skvělé dostat se k nějakému klasickému kousku a opět okusit starou známou beznaděj i u tak triviálních úkonů, jako je nasednutí na koně. Opodál naštěstí stál jeden z prezentujících a tlačen blížící se schůzkou jsem ho poprosil o radu, jak na koně vylézt a rozjet se, načež jsem byl ujištěn, že se není za co stydět.

„Na to, že jádro samotného titulu má už něco za sebou, byl pohyb postavy na skvělé úrovni.“

Celá hratelnost je ale naštěstí až přímočaře jednoduchá, takže naprostá absence jakýchkoli prvků nápovědy je více než na místě a ku prospěchu věci. Nepřítomnost kompasu či mapy nahrazuje meč, který po zvednutí svým paprskem lokalizuje váš cíl. Ne však úplně přesně, takže po určité chvíli musíte opět zkontrolovat vaši pozici. Vzal jsem vše popořadě a jako první cíl jsem si zvolil nepřítele číslo jedna, který se nacházel v soutěsce mezi horami, kam bylo třeba nejprve vyšplhat. Na to, že jádro samotného titulu má už něco za sebou, byl pohyb postavy na skvělé úrovni a bylo radost sledovat, jak hlavní postava šplhá po kamenných terasách k nebi. Přestože k tomu nemám žádné oficiální vyjádření, museli v tomto směru autoři učinit nemalá vylepšení, protože pohyb postavy je minimálně srovnatelný s aktuální konkurencí.

I zde jsem se však nevyhnul potížím s neznalostí ovládání. Jediným, avšak zásadním rozdílem je to, že při lezení je třeba držet tlačítko R2, jinak se přestanete držet povrchu po kterém šplháte a spadnete dolů. Naučen z o poznání jednoduššího lezení z aktuálních adventur jsem ještě několikrát spadnul, přesto jsem tuto „novinku“ paradoxně uvítal, protože ze samotného lezení dělá daleko intenzivnější zážitek. Nutnost držet tlačítko vám připomíná, že právě provádíte něco obtížného, čemu byste měli věnovat značnou pozornost.

Souboje, na které se nezapomíná

Pak už ale přede mnou čněl do výšky obrovský míšenec chlupatého býka a kamenného obra. Díky drobné nápovědě vypravěče jsem rychle zjistil, že jeho slabé místo je na patě, kam jsem se pomocí několika rychlých skoků poměrně rychle dostal. Poučen z předchozího šplhání jsem naskočil na jeho chlupatou srst a dvojitým zmáčknutím čtverečku zasadil ránu. Po efektním gejzíru krve jsem začal šplhat o něco výše, protože další zranitelný bod byl až na čele samotného kolose. Podobně impozantní šplhání jsem zažil snad jen v posledních dílech série Uncharted, jistou dávku pompéznosti tomu však dodával fakt, že šplhám po živém stvoření, kterému se moje počínání pranic nelíbí a snaží se mě co nejrychleji shodit.

Překvapen svým důvtipem jsem o několik málo minut nepřítele opravdu skolil a vydal se na v pořadí třetího bosse. Ten však mou hráčskou pýchu rozdupal na prach. Ještě než jsem ale selhal v jeho zdolávání, překvapilo mě prostředí kterým jsem se musel proklusat na svém pekelně černém oři. Pro hráče remasteru nebo fanoušky původní hry není třeba příliš zdůrazňovat, že svět Shadow of the Colossus je obrovský a především nádherný. Ovšem v okamžiku, kdy se posadíte před padesáti palcovou 4K televizi se skvělým HDR, je to neopakovatelný zážitek. Náhlý úžas z gigantických proporcí světa bych přirovnal snad jen k tomu, co lze zažít v poslední Zeldě pro Nintendo Switch, zatímco ale zmíněná Zelda musí činit kompromisy ve vizuálním zpracování, Shadow of the Colossus na PlayStation 4 Pro předvádí až nečekaně pěkný vizuál.

Nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně

Značná část mapy je skalnatého charakteru a jsou to právě nejrůznější skaliska, která si pohrávají takřka s foto-realističností. Flóra pokrývající většinu povrchu už tolik neuchvátí, ale i tak se ve většině případů jedná o skvěle zpracované prostředí. Pouze místy jsem zaznamenal škaredé ploché textury, které ale po chvíli vystřídaly trojrozměrné rostliny a do větru pohybující se traviny. Pochvalu si zaslouží i věrný koník Agro, kterého jsem velmi bedlivě sledoval. Rozpohybovat lidské bytosti už díky technologiím jako je motion capture dokáže i kdejaké nezávisle studio, ale vdechnout život zvířatům je někdy oříšek. Bujný oř se však pohybuje přirozeně a líbila se mi i jeho interakce s vámi v momentech, kdy zataháte za uzdu nebo ho pobídnete ke klusu.

Kolose jsem našel až na náhorní kamenné plošině, kam jsem se musel vyšplhat a díky tomu, že jsem zapomněl dvakrát držet tlačítko pro šplh, jsem z pořádné výšky spadnul do vody, takže jsem absolvoval i takřka minutový kraul zpět k pevnině, a to hned dvakrát. Tento boss mi dal pořádně zabrat. Byl snad ještě větší než ten předchozí a v ruce dřímal obrovský kamenný meč. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, že jím musí praštit přímo do kamenného kruhu. Díky následnému nárazu opadlo jeho brnění na ruce a já jsem po dočasně zapíchnutém meči vyšplhal až na jeho paže. Po několika dobře mířených zásazích jsem ale spadnul dolů, nicméně původní taktika už nezafungovala. Kolos zapichoval meč do země jinak než předtím a nedalo se na něj znova vyšplhat, a tak sem po několika minutách marných pokusů tento souboj vzdal, aby mi zbyl čas ještě na třetího velikána.

Jiný nepřítel, jiná taktika

Ten byl třetí jen v mém pořadí, ale celkově se jedná o třináctého kolose v celé hře. Cesta k němu byla zdaleka nejdelší a také nejkrásnější. Nedokážu přesně posoudit, jak moc je pravdy na tom, že ze sedla koně vypadá skvět vždycky lépe, ale v případě Shadow of the Colossus to asi pravda bude. Nejprve jsem se prohnal po dlouhé skále, která přemostila dvě obrovská prostranství, mezi nimiž se nacházela hluboká průrva do neznáma, která ještě více umocnila pocit z velikosti celé hry. Zelená louka se však rychle změnila v les, který mě přímo učaroval a soudě podle kolegů, kteří sledovali mé hraní, jsem nebyl sám.

Na hru až nepřirozeně autentické mihotání větví listnatých stromů mě okamžitě okouzlilo, pravou nádheru jsem však shledal pod kopyty mého černého koně. Okamžitě se mi připomněly letošní houbařské výpravy, protože místní podhoubí bylo až nečekaně autentické pro nás Středoevropany. Z hnědého spadaného listí vyrůstaly autentické kapradiny, které najdete právě v našich českých lesích. Slunce právě prostupovalo pod přesně takovým úhlem, aby se na zemi mihotaly stíny vytvořené korunami stromů a já jsem na okamžik toužebně zavzpomínal na Kingdom Come: Deliverence. Až mi přítelkyně vynadá, že nechodím na čerstvý vzduch, právě do těchto lesů se vydám, prozatím ale jako velmi schopná náhrada postačí právě lesní porost v Shadow of the Colossus, který vás dozajista ohromí.

Od novinářů postávajících opodál jsem zaslechl uštěpačnou poznámku o tom, že se teď určitě ztratím, protože právě v lese se mnoho kolegů ztratilo a daleko jsem k tomu neměl ani já. Ve členitém prostoru není váš kompas v podobě meče úplně přesnou navigací a je třeba i trochu důvtipu. Netrvalo ale dlouho a z lesa jsem se přes skalní průrvu dostal až do nádherného písečného prostředí, které obývá právě třináctý kolos a souboj s ním jsme mohli vidět právě na tiskové konferenci. Impozantní byl už jeho vstup na scénu, z ničeho nic se totiž jako pouštní Olgoj Chorchoj vyřítil z písku a vplul na oblohu.

Jeho povislé vaky jasně vybízely k tomu, abych je propíchnul svými šípy, což nešlo úplně jednoduše, protože celou dobu jedete na hřbetu svého koně a samotné míření je taktéž trošku staromilské. V tomto případě se ale, spíše než o lichotku, jedná o drobnou výtku. Lepší citlivost při ovládání luku by hře rozhodně neuškodila, naštěstí kůň se při míření chová více než intuitivně, a tak se můžete soustředit na samotnou střelbu. Po sestřelení všech tří vaků kolos klesnul k zemi a já jsem mohl po jedné z jeho ploutví vyšplhat na jeho chlupatý hřbet.

Už jenom pouhé seskočení z koně a chycení se obrovského nepřítele pro mě bylo velké zadostiučinění, úspěšný pohyb po jeho hřbetu desítky metrů nad zemí byl ale ještě uspokojivější. Boj to byl dle očekávání zdlouhavý, kolos měl totiž tři body, které bylo třeba zasáhnout a po každém úspěšném zásahu mě shodil dolů a bylo tak třeba opakovat anabází se střílením z luku a šplháním na jeho hřbet. I když jsem příliš nechyboval a vždy věděl, co mám dělat, souboj trval odhadem takových dvacet minut a pocit uspokojení potom co padnul k zemi byl, jak se říká, k nezaplacení.

Pokud vás cokoli z výše popsaného uchvátilo, rozhodně se vyplatí na čerstvou předělávku Shadow of the Colossus nastražit své hráčské senzory. Je sympatické, že půjde opravu o zbrusu nové zpracování, ostatně na hře pracují odborníci z Bluepoint Games. A pokudjde o remaky nebo remastery, těžko byste v současnosti hledali někoho povolanějšího.

Shadow of the Colossus vyjde 6. února 2018 na PlayStation 4. Hru předobjednáte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Sponzorem výpravy Zingu na Paris Games Week je PlayStation CZ. Sledujte jejich oficiální Facebook, kde se dozvíte informace o PlayStation 4 exkluzivitách a můžete si zasoutěžit o zajímavé ceny.