The Last Story - emocionální rubačka

Tvůrce Final Fantasy už byl znuděný svým vlastním výtvorem a tak si stvořil počin nový, který svým stylem připomíná nejen věhlasného kolegu s infantilním číslováním, ale také konkurenční hry na Nintendu Wii. Tedy alespoň z počátku! Nová hra z rukou Hironobu Sakaguthiho je totiž ve skutečnosti svá a nabízí zážitek, který na Wiičku ještě nebyl, nebo tady byl před sakra dlouhou dobou.

The Last Story vyplňuje prostor mezi Xenoblades Chroniclec a Pandor´s Tommorow, avšak nabízí trošku rozdílnou hratelnost. Zatímco oba dva konkurenti se snaží o nabubřelou epičnost a především velkolepou efektnost, Sakaguchiho hra zůstává za všech okolností chladnou a vyváženou podívanou, která sází především na komornější styl vyprávění a příběhovou linku zaměřující se na osobní prožitky postav. Může ale vůbec tohle všechno fungovat pospolu s typicky JRPG bojovým systémem a tak trošku infantilním světem?

Emociální zážitek

Odpověď zní ano, skutečně může a to dokonce setsakramentsky dobře. Překážkou dokonce není ani pro Evropana vcelku obskurní svět a příběh. V Last Story se vtělíte do Zaela, žoldáka který v srdci chová sen, že se jednoho dne stane váženým rytířem. Sen je to určitě obdivuhodný, avšak jak asi tušíte, zas tak lehké to náš hrdina mít nebude.

Jako vždycky je svět v ohrožení a Zael spolu s přáteli musí spojit síly s vládcem ostrova Lazulis aby zachránili poslední výspu civilizace. Do toho se ještě navíc zapletou ženské, přátelství a samozřejmě i nějaké ta nadpřirozená hrozba. Prostě jedním slovem klišé, které však dobře funguje především díky kvalitně napsaným postavám a nijak přílišné porci kecacích scén.

Příběh je zajímavý především v osobní rovině, kdy se zaměřuje na jednotlivé postavy a nabízí až překvapivou míru emocí.

Tvůrci hrají na city, a ačkoli příběh v první řadě pojímá záchranu světa, v té druhé se soustředí především na jednotlivé postavy a tvůrci snaživě pracují s emocemi. Prakticky okamžitě se tak vžijete to jednotlivých postav a budete prožívat příběh spolu s nimi.

Atmosféra a detaily hrají prim

A že je skutečně co prožívat. Reálie a především herní svět jsou typickou směskou západních a východních kultur a Sakaguthiho ruka je cítit na každém kroku. Lokace však nejsou pouze směsicí všemožných barev a neuvěřitelných tvarů, jak si většina myslí. Naopak se příběh Last Story odehrává v kulisách, které se drží v mezích reality. Těšit se můžete na velké množství podzemních chodeb, tajemné chrámy ale také na prostředí kouzelného města nebo královského paláce.

Navíc jsou všechny lokace do detailu vypiplané, obsahují spoustu skrytého nebo bonusového obsahu a hlavně dýchají životem. Jakési centrální místo celé hry, kterým je hlavní město ostrova, je plné života a jedinečná atmosféra je cítit za každým rohem. Dětičky si hrají na ulici, obyvatelé nakupují, stráže spolu komunikují a vcelku často na vás všechny postavy reagují. Navíc je každá postava osobnost a skrze dialogy, které někdy náhodou vyslechnete, je skvěle dotvářen uvěřitelný ráz herního světa.

Lokace jsou skutečně rozmanité a žijí si svým vlastním životem, díky čemuž jsou taktéž neuvěřitelně atmosférické.

V tomhle ohledu hře opravdu není co vytknout. Ve stejných šlépějích pak kráčí i celková audiovizuální prezentace. Příběhovou linku hrající na city skvěle podporuje hudba z pera dvorního skladatele Final Fantasy. Ta sází především na instrumentální styl a musím přiznat, že místy jsem neodolal a porovnával ji s tou u poslední Zeldy, takže kvalita je rozhodně zaručena.

Naopak menší výtku bych měl ke grafice obecně. Jelikož hra přílišně nehýří barvami a bizarními tvary, bylo pro vývojáře o to obtížnější zakrýt pokulhávající výkon Wiička. Některé textury tak vypadají lehce rozplizle a modely postav už také mají to nejlepší za sebou. Oproti tomu cut-scény jsou opravdu vypiplané a je na ně radost pohledět! Celkově je ale grafika na poměry Wii vlastně klasickým průměrem, který ani neurazí ani nenadchne.

Naplánované bitky

Což naopak standardním průměrem není, je soubojový systém, jenž je zábavný až běda. Ostatně být musí, když souboje tvoří dobrou polovinu herní náplně. Oproti největším konkurentům jsou boje poměrně svižné a hlavně ve velké míře sází na strategii. Před každou větší potyčkou si můžete prostředí a nepřátele prohlédnou hezky shora a dobré plánování je zde kritické. Nikdy v tom totiž nejste sami a musíte vhodně spolupracovat s počítačem řízenými spolubojovníky, kteří na tom vůbec nejsou špatně.

To co však dělá souboje opravdu jedinečnými, jsou hlavně Zaelovy speciální schopnosti. Můžete nalákat všechny oponenty na sebe a dát tak čas kouzelníkům hodit nějaký ten fireball. Pokud to nejde zrovna podle plánu, samozřejmě je může i oživit. Leč se to zpočátku nezdá, mágové jsou kriticky důležití a mnohdy odvedou největší kus práce.

Rozhodně však nechci říct, že meče jsou zde zbytečné. Obzvláště během bossfightů se hrubá síla skvěle upotřebí a díky tomu, že Zael útočí automaticky na nejbližší cíl, nemusíte se o sekání až tak starat a můžete se soustředit třeba právě na správné naplánování dalšího kroku.

Soubojový systém se povedl, střídá boje nablízko i na dálku a dost sází na dobře naplánovaný postup, čímž se odlišuje od konkurence.

Škoda jen, že zabíjíte pořád ty samé protivníky a jejich repertoár se obměňuje jen výjimečně. Ještě že bossáci mají vždycky něco do sebe a na finální souboje jsem se vždycky hrozně těšil. Svým způsobem tak bojová část docela rychle sklouzává k mírnějšímu stereotypu. Hlavně základní nepřátele jsou v pozdějších fázích hry totální otrava a mlátíte je už jen tak nazdařbůh. Svou vinu na tom má ohromné množství rozličných zbraní, které se časem stávají poměrně mocnými kousky a samozřejmě i postavy s postupem času trošku zesílí.

Pošramocený pohled

Aby těch záporů nebylo málo, určitě musím zmínit ovládání, z kterého mám pošramocené nervy ještě teď. Jak již bylo řečeno, Zael útočí v podstatě automaticky, ale celý systém je tristně nepřesný. Jen málokdy sundáte toho, koho jste chtěli a nijak zvlášť vám to neulehčí ani kamera. Ta často jen nesmyslně poskakuje a přehled o bojišti vám dává skutečně nulový. Nejednou vás to tak stojí návrat k checkpointu, který rozhodně není příjemný.

Často jsem tedy nakonec používal spíše kuši, která funguje v pohledu z první osoby a problém s kamerou trochu eliminuje. Přesto je nevyladěné ovládání největším problémem hry a v kontrastu s famózní Zeldou způsobuje velké zklamání.

Hardcore multiplayer

Naštěstí to The Last Story vyvažuje svou rozmanitou herní náplní. Jednotlivé mise jsou dlouhé a úkoly rozmanité. V tomhle ohledu je nuda nedostatkovým zbožím. Pochvalu pak zaslouží i vedlejší úkoly, které jsou ve skutečnosti samostatnými příběhy, jež vydají i na nějakou tu hodinku a většinou jsou zakončeny unikátním bossfightem. Celkově se tak ve hře můžete toulat nějakých 30 hodin a to jsou místy některé pasáže zkrácené pouhým monologem vypravěče.

Ve hře je dokonce přítomen multiplayer, který je ale navržen hlavně pro zkušené hráče, kteří už mají nějaký ten boj za sebou. Přesto skvěle doplňuje dlouhou herní sobu singlu.

Kdyby vám ale ani to nestačilo, pořád se ještě můžete pustit do hraní multiplayeru. Ten nabízí co-op a deathmatch. Zatímco deathmatch je prostě klasika nad všechny klasiky a opravdu zábavná rubačka, kooperace je pěkně hardcore záležitostí. Potvory jsou neskutečně tuhé, a pokud nemáte opravdu dobře postavený tým s vysokými levely, zrovna dvakrát si nezahrajete. Proto se hodí multiplayer spíše jako bonus po dohrání singlu. Hrát ho budou především hráči prahnoucí po speciálních nebo vzácných předmětech.

Jedinečný styl

Vůbec celou hru asi bude hrát pouze jistá skupina lidí. I přes snahu žánr JRPG přiblížit i mainstreamovým hráčům je pořád The Last Story poměrně hardcore záležitostí, která vám dá přesně to, co od podobných her očekáváte. Tedy klišovitý příběh, jenž však mnohdy jde skutečně do hloubky, rozmanitý a neuvěřitelně zajímavý svět a zábavné souboje, které vám vystačí na dlouhou dobu. Navíc se od konkurence poměrně striktně vymezuje a rozhodně nemůžete říci, že je to Xenoblade Chronicles nebo Final Fantasy.

Jednu chvíli jsem dokonce myslel, že zde máme pokořitele věhlasných Final Fantasy, ale takovéto překvapení se bohužel nekoná. Může za to především zmršená kamera a rozpačité ovládání, které celkové vyznění hry dosti sráží. Zapomínat nesmíme ani na malou rozmanitost nepřátel. I přesto všechno má ale tahle hra něco do sebe, a když už vás jednou chytne, tak vás jen tak nepustí. Zelda to není, ale bohatostí své herní náplně se jí Last Story zdařile blíží a věřím, že takový druhý díl na Wii U by mohl být dalším mistrovským dílem do výkladní skříně Nintenda.