V době rozmazlené rozsáhlostí GTA a možnostmi Assassin´s Creed je těžké zavděčit se krátkým, byť atmosférickým zážitkem. Dobrodružství dvou chlapů na pokraji zhroucení se to částečně daří. Silný filmový zážitek si však bere svou daň v podobě neuvěřitelně

První díl s podtitulem Dead Men nesklidil nijak pozitivní hodnocení od recenzentů ani zájem publika, přesto se jednalo o zajímavou akční adventuru se skvělou ústřední dvojicí, která neměla k husté hlášce daleko. Na tomto úspěchu se vývojáři rozhodli postavit i pokračování. Až na to, že jsem ještě nezažil hru natolik přizpůsobenou „dospělým“. A nejen kvůli všudypřítomné brutalitě, krvi a tvrdým slovům. Dospělí také budou jediní, kteří v sobě po skončení příběhu najdou dostatečnou psychologickou sílu a nerozbijí monitor. Především proto, že konec přijde dříve, než stihnete sáhnout po prvním Redbullu.

I´ll kill you all motherf*ckers!

To uslyšíte často. Druhý díl si bere to nejlepší z béčkových akčních filmů devadesátých let, kdy byl Arnie in a Van Damme letěl. Klišovité přestřelky v ulicích a polorozpadlých staveništích tak budou na pořadu dne. Ono to ani tak nevadí, alespoň polovinu hry totiž máte dostatečnou motivaci jít dál, po určitém příběhovém zlomu vás pak táhne krvavá chuť pomsty, která je zde asi tak studená, jako hlavně samopalů našich hrdinů. A o to jde. Frenetičtější a hektičtější akční hru jsem totiž ještě nezažil, přitom hlavní aspekty jsou zcela profláklé. Máme tu aktivní krycí systém a la Gears of War, vykukování a střílení naslepo, parťáka, který vám rádoby kryje záda, automatické uzdravování a hlavního záporáka, jenž vám pořád uniká o chlup Lynchových mastných vlasů. Ale popořadě.

Vyšší smysl za příběhem dvojky nehledejte. Kane přijíždí za svým kamarádem Lynchem do Šanghaje, který je ve hře prezentován vskutku precizně. Zrnitá, třesoucí se kamera a celkový přesvícený styl skvěle doplňuje ponurou atmosféru podsvětí, audiovizuální zpracování je vůbec jednou z nejsilnějších stránek titulu (až na tu třesoucí se kameru při běhu, která se dá naštěstí vypnout). Po krátké procházce městem a vyřízení účtu s jedním chudákem začíná příběh nabírat na intenzitě. Původní plán s loupeží se tak ztrácí v hlubinách strachu za vlastní život (a také život Lynchovy přítelkyně) a snahou zachránit si holou kůži. Rozhodně tu nehodlám rozpitvávat příběhové zvraty, jelikož jsou jedním z mála důvodů, proč hru dohrát. Kane & Lynch ale velmi dobře prezentuje pocit beznaděje a noir atmosféru, která tolik proslavila např. Maxe Payna.

Krýt či nekrýt, toť otázka

Nebýt působivého vizuálního kabátku, zapadl by druhý díl do šedi akčních adventur. Celý systém je totiž až bolestivě monotónní. Vejdete do místnosti, objeví se nepřátelé, začíná hektická přestřelka s krytím, vykukováním a střílením nepřátel mezi oči. Místnost vyčištěna, pokračuje se dále. A tak až do konce, až na jednu výjimku. Mění se jedině prostředí, i ty jsou si však značně podobná. Industriální komplexy, kanály, rozbořené budovy a nakonec to nejpůsobivější – letiště. Jediné, co člověka drží při přistřelkách naživu je vidina nové zbraně a samotné prostředí, které detaily doslova přetéká. Celková stylizace je velmi filmově pojatá. Od zrnitého obrazu se světelnými „fleky“ přes celkový sépiový nádech a pocit, že je vlastně všechno v reálném čase natáčené na příruční kameru. To rozhodně přispívá intenzivnějšímu zážitku a vtáhnutí do děje. Když už jsme u těch zbraní, můžete se těšit na klasický arzenál moderních nástrojů na zabíjení, mezi kterými nesmí chybět pistole, samopaly, brokovnice či ostřelovačky. Nepříjemné je spíše to, že z hlediska využití prakticky nerozeznáte jednu zbraň od druhé. Po určité době, kdy pochopíte, že kulka z pistole nadělá stejnou paseku, jako z AK47, začnete si vybírat zbraně čistě z estetického hlediska.

Další maličkostí je automatické uzdravování, které je řešeno zajímavým způsobem. Po několika zásazích hlavní postava upadne na zem a hráč má šanci se odplazit do bezpečí, případně sejmout poslední přeživší, dokud to samé neudělají jemu. Pokud nechá postavě krátkou dobu na uzdravení, vše se zase vrátí do normálu. To se hodí především při větších přestřelkách. Parťák na vás totiž většinou kašle a dělá si, co chce. Nepřátelé naopak koncentrují hlavní palebnou sílu právě na vás, tudíž mimo kryt nemáte moc času na oddych a klopýtáte neustále. To je možná vůči adrenalinovému pojetí hry dobré, v perspektivě to ale začíná unavovat.

Trochu mě zklamala absence byť jednoduchých pokynů pro vašeho počítačem řízeného kolegu, jak tomu bylo v prvním dílu. Ačkoliv se většinou dokáže o sebe postarat, opětuje palbu a aktivně se kryje, vyloženě vám moc nepomáhá. Přitom by stačil pokyn akce a krytí, abyste si mohli plánovat vlastní postupy. Naštěstí tento problém mizí v brilantním kooperativním režimu, který si na konzoli užijete i na rozdělené obrazovce. S kamarádem po vašem boku je ihned jasné, k čemu byl druhý díl uzpůsoben především, i když se s trénovaným hráčem dostanete na konec příběhu neskutečně rychle. I já, akcemi ostřílený hráč, jsem se dostal na konec za nějaké čtyři hodiny, do čehož počítám procházky na záchod, do kuchyně a snění o delším příběhu. Pokud však máte s kým si druhý díl užít, neváhejte a připojujte druhý ovladač.

Jeden za všechny? Kašlu na vás!

Krátkost hlavní kampaně částečně kompenzuje i multiplayer, kde bych mezi klasickými módy vytknul především Fragile Alliance, kde s kamarády v týmech bojujete o tučné balíky peněz. Vtip je v tom, že můžete své kolegy kdykoliv zradit, chytnout pod krkem a vystřelit mozek z hlavy, díky čemuž obdržíte jejich nasbírané penízky. To přidává multiplayerovým kláním tu pravou šťávu, protože není nic sladšího, než s úsměvem na rtech prostřelit koleno kolegovi z týmu, který má při svém štěstí větší obnos, než vy. Nejedná se o bůhvíjaký přídavek, vzhledem k singleplayeru ale prodloužení hrací doby rozhodně vítáme.

Kane & Lynch 2: Dog Days je jako správný americký akčňák. Nabízí ponurou atmosféru, špinavé ulice a krví nasáklá trika. Vše navíc zabalené do luxusního audiovizuálního kabátku, který v současné době stylizací výrazně překračuje své soupeře. Bohužel se filmovému béčku blíží i délkou, která je neúnosně malá. Faktu nepomáhá ani kooperativní režim s multiplayerem, což jsou aspekty, které vzhledem k omezení prostředí prodlužují herní dobu jen částečně. Přidejme k tomu monotónní přestřelky, ničím nevybočující ze žánrových kolejí a máme tu zážitek na jednu zimní noc. Nebo spíše její začátek.

Autor hrál titul na konzoli PS3.

PS: K hodnocení přihlížejte i s tím, že byla cenová hladina nastavena velmi únosně, lehce nad budgetovou úroveň, což u takového titulu příjemně překvapí.