Co se stane, když musí mutanti přežívat v “post-lidském” světě? Inu, žádný zázrak.
Když jsem poprvé slyšel o videoherní verzi Mutant Year Zero (a to dříve, než jsem se dozvěděl o jejím originálním zpracování v podobě deskovky), tak trochu jsem se zarazil. Nápad to nebyl nikterak šokující, to určitě ne, ale jednoduše řečeno zajímavý. Podstata universa této hry zkrátka tkví v tom, že banda mutantů, včetně humanoidních mluvících zvířat, přežívá ve zničeném světě, ve kterém lidé už převážně neexistují, a to kvůli Red Plague.
- Vychází na: PC (testovaná verze) PS4, Xbox One
- Datum vydání: 4. prosince 2018
- Žánr: Top-down adventura / tahové RPG
- Česká lokalizace: Ne
To samo o sobě mě přimělo se zamyslet nad tím, jak by takový svět mohl vypadat. Když nic jiného, zní to rozhodně originálněji než „prostě lidé” bojující proti dalším lidem, lidé bojující proti mimozemšťanům, lidé bojující proti nemrtvým, lidé bojující proti mutantům, lidé… asi chápete, kam tím mířím. Vypustit z tohoto universa právě lidskou společnost (byť ne lidské bytosti jako takové), poslat celou naší civilizaci do háje po vzoru například Falloutu a nechat jenom odkaz v podobě ruin, trosek a technologií, kterým žádný z hrdinů pořádně nerozumí, je samo o sobě fascinujícím základem, na kterém právě recenzovaný Mutant Year Zero: Road to Eden skvěle staví.
Vaše demence, naše šance na život
V mnoha ohledech není přežívání mutantů, potomků lidí a našich antropomorfních hrdinů nijak odlišné od toho, co bychom normálně čekali. Potřebují jíst, pít a něco dělat, aby se neunudili k smrti. Pro nás je však důležité, že hledají bezpečné útočiště, mohou pomřít a ano, pořád někde s někým bojují. Svět Mutant Year Zero je i přes jeho devastaci stále v konfliktu a polomrtvá Země tomu nijak nezabrání. Právě honba za klidem a bezpečím je to, co naše hlavní postavy (alespoň ze začátku) žene kupředu. Dvojice kačer Dux a prase Bromin, ke kterým se později přidají tři další jedinci, hledají Eden. Jakési bájné místo, kde by si konečně mohli odpočinout a hodit za hlavu všechny problémy, které je trápí. Cesta k takovému pomyslnému ráji ovšem není snadná a nikdo ani pořádně neví, jestli vůbec existuje. Právě na nás je zjistit, zdali ano, a pokud možno se tam nějak dopracovat.
V tom nám pomůže hned několik stalkerů, kterými jsme i my - speciálních de facto vojáků ze zabydlené The Ark, kteří mají za úkol nacházet cokoliv, co by lidem v ní pomohlo přežít další den. Zbraně, šrot, elektroniku nebo starodávné a extrémně pokročilé technologie Prastarých, jako je lednička (ledová krabice), kazeťák (přenosná bomba) nebo iPod (zkoušeč jakosti ovoce). Příběh je v zásadě opravdu tak prostý, jak zní, a naneštěstí se nedopracuje k úplně zajímavému výsledku. Celé to jakoby skončí v polovině třetího aktu a to finále prostě chybí. Naštěstí to levou zadní nohou, prackou nebo tlapou zachraňuje atmosféra a část hlavních postav. Především zmínění Dux a Bromin, s kterými začínáte, mají mezi sebou skvělou chemii. Jejich vzájemné škádlení nebo poznatky o světě kolem dodávají přesně tu pravou míru komedie a uzeměnosti mezi jinak depresivními momenty, kdy chodíte po zničených a prorostlých lokacích s minimálními známkami inteligentního a/nebo přátelského života.
Růžový panter ovšem chybí
Takový klidný průzkum tohoto “post-lidského” světa vám budou kazit především nejrůznější nepřátelé. Narazíte nejen na zmutované psy, ale také roboty nebo ghouly s několika archetypy. Když se k někomu dostanete dostatečně blízko a rozhodnete se s ním nebo nimi bojovat, což nemusíte pokaždé, přejde hra do jakési pomyslné mezifáze, ve které se musíte na následující souboj připravit. To především zahrnuje plížení se kolem hlídek, vymyšlení nějakého plánu útoku a rozestavění vašich jednotek.
Díky tomu, že pohyb mimo souboj funguje v reálném čase, je plížení rychlé a praktické. V podstatě stačí vypnout baterku, díky níž se kruh dohlednosti nepřátel sníží, a právě tomu kruhu se vyhnout. Je ideální si najít nějaký úkryt, vyvýšené místo a rozestavět se tak, aby každá z vašich postav mohla využít svých předností. Případně můžete počkat, až se jedna z nepřátelských jednotek odtrhne od skupiny a tu, o samotě, sejmout. Stealth totiž funguje i během samotných soubojů, a pokud tichými zbraněmi zabijete někoho, kdo je tak trochu opodál, můžete snadno a rychle oslabit vaší opozici, aniž by si toho někdo všiml.
"Díky tomu, že pohyb mimo souboj funguje v reálném čase, je plížení rychlé a praktické. V podstatě stačí vypnout baterku, díky níž se kruh dohlednosti nepřátel sníží a právě tomu kruhu se vyhnout."
V momentě, kdy se během plížení rozhodnete kliknout na tlačítko Ambush nebo jste odhaleni, se z této “top-down adventury” stane tahová strategie. Spousta mechanik v rámci soubojů v Mutant Year Zero přitom funguje skoro stejně, jako v jeho naprosto evidentní inspiraci - XCOMu. Za každou postavu ve vašem tříčlenném družstvu můžete provést až dvě akce; někam se pohnout, zaútočit, hodit granát nebo využít speciálních schopností, takzvaných mutací. Ty například dovolují krátký let, poražení nepřítele na zem nebo sežrání těla pro obnovení zdraví. Právě mutace od sebe nějakým způsobem rozlišují jednotlivé postavy. K jejich využití (resp. obnovení) navíc nepotřebujete měnu, manu nebo vyčkat několik tahů, ale prostě zabít určitý počet nepřátel. Což je zajímavá mechanika, která vám dovolí mutace využívat tak často nebo tak zřídka, jak se do soubojů hrnete.
Kromě toho ale bohužel nejsou mutace nic, co by výrazně měnilo jak postavy, tak i hru samotnou. Vzhledem k tomu, že každá postava, kterou máte, má tyto mutace už předpřipravené a na výběr máte jenom mezi dvěma až třemi volbami, budete mít hrou už víceméně jasně nalajnované, co se z nich stane. V mnoha ohledech zkrátka nedostáváte moc prostoru pro nějakou vlastní úpravu nebo vymýšlení unikátních kombinací týmu. Mj. i z toho důvodu, že se často samotné mutace mezi několika postavami opakují. Což je, vzhledem k faktu, že hratelných postav je jenom pět, celkem žalostná vyhlídka. Během hraní navíc do rukou nedostanete ani moc kousků vybavení a značnou část zhruba patnáctihodinové kampaně budete v rukou třímat skoro ty samé zbraně, které si můžete jenom lehce upravit přidáním nějakého hledí nebo mírným vylepšením za nalezené součástky.
Absence širších úprav, vícero zbraní a předmětů a sofistikovanějších RPG prvků jsem zkrátka pociťoval po celou dobu hraní, což je opravdu škoda. Řada věcí tak i ztrácela smysl. Například defenzivní schopnost Overwatch známá z XCOMu. Ta je v drtivé většině případů naprosto zbytečná, protože vaše postavy prostě pohybující se cíl minou a neexistuje žádný způsob, jak šanci na zásah zvýšit. Žádná úprava, žádné vylepšení, zkrátka nic. Nijak tomu nepomáhá ani zmíněná absence více typů zbraní a vybavení. Po pár hodinách prostě budete nacházet stále těch samých pět zbraní, helem a brnění, což znamená, že po chvíli vlastně máte to nejlepší, na co můžete ve hře narazit. Od té doby už je to pak jenom víceméně ta samá monotónní cesta “jít do další oblasti, tiše vyvraždit jednotlivce, hrubou silou vyvraždit všechny ostatní, jít do další oblasti, tiše vyvraždit jednotlivce…” a tak stále dokola.
Bohužel kvůli tomu nadchází i jeden masivní problém, a tím je obtížnost. Pokud totiž z větší skupinky nepřátel uděláte jenom pár jednotek, budou souboje extrémně triviální a skoro až stereotypní. Když naopak zaútočíte na všechny najednou, co nevidět vás čeká jistá smrt. A to hlavně z toho důvodu, že nepřátelé jsou až nechutně přesní a mají tu početní převahu. Pokud se tedy dostanete do soubojů, které si nelze zjednodušit, čeká vás možná i trochu frustrace, protože ať uděláte, co uděláte, slušně vám nakopou zadek. A protože nemáte dostatek zajímavých schopností, kterými se bránit, nepřátelé mají v pozdějších fázích hry celkem dost zdraví, zbraně nedávají tak velká poškození, po ruce máte jenom tři členy (tedy tři tahy) a lékárniček je vždy nedostatek, tak se tomu nakopání zadku prostě nevyhnete, ani kdybyste se stavěli na hlavu.
S každou další hodinou hraní si navíc začnete více a více uvědomovat, jak hodně přímočaře tahle hra vlastně funguje. V boji proti jednomu nepříteli nemáte žádné problémy a obtížnost je neexistující. V boji proti větší skupině nepřátel pak zase všechno funguje na tom samém principu - vy se pohnete a střelíte, oni se pohnou a střelí. Výjimečně vzduchem proletí nějaký granát nebo někdo použije nějakou mutaci a to je tak všechno. Typů nepřátel zkrátka není mnoho, a tak pocit té jednotvárnosti nadejde opravdu rychle. Ne nutně stereotypu nebo nudy - hra mě koneckonců dokázala udržet až do konce - ale prostě té monotónnosti.
Cesta k ráji je ještě dlouhá
Mutant Year Zero: Road to Eden je ten typ hry, která sice má svůj zajímavý nápad, ale něco jí chybí, aby prostě dokázala překvapit. Rozhodně se povedla atmosféra, postavy a kombinace pohybu v reálném čase s tahovými souboji, včetně možností stealthu. To jsou podle mě dostatečné body, kvůli kterým stojí za to věnovat téhle hře dříve nebo později čas, pokud vás alespoň trochu láká. Přesto mohlo jít o mnohem větší a ambicióznější projekt s lepším zpracováním příběhu, typů nepřátel a především schopnostmi, výbavou a RPG prvky celkově. Jinými slovy se vývojáři z The Bearded Ladies pokusili zkombinovat dva žánry do sebe, dvě různé části, aniž by alespoň v jedné z nich přinesli něco vyloženě zajímavého, nového nebo se postupem kampaní snažili představit nové prvky. Z těchto důvodů jde s odřenýma ušima o opravdu lehce nadprůměrnou, ačkoli příjemnou a v ničem vyloženě špatnou hříčku na nadcházející zimní večery, která dokáže zahnat hlad po něčem trochu pomalejším, citlivějším a přímočařejším. Nic obzvlášť taktického nebo komplexního tu ale zkrátka nečekejte.
"Absence širších úprav, vícero zbraní a předmětů a sofistikovanějších RPG prvků jsem zkrátka pociťoval po celou dobu hraní, což je opravdu škoda."
Ještě je pak škoda horší optimalizace a bugů. Kromě toho, že snímky dokážou spadnout i na 30 (a 60 snímků hra dosahovala jen zřídka), se mi postavy často zasekávaly nebo jsem je prostě najednou nemohl ovládat. Všechny chyby naštěstí dokázalo vyřešit uložení a načtení hry, ačkoli tohle může být obzvlášť problematické, budete-li hrát na režimu Iron Mutant, který manuální ukládání nedovoluje.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.
Verdikt
Mutant Year Zero je v jádru příjemnou a zábavnou hrou, jež kombinuje stealth a průzkum v reálném čase s tahovými souboji v relativně lineárním, příběhovém kabátku. To je zároveň něco, co hru trochu podkopává. Jste hnáni de facto jedním směrem s minimálními odbočkami, kvůli čemuž může hra velmi snadno klopýtnout o nedokonalou vyváženost, nedostatek prostoru pro nějaké zajímavější schopnosti a výbavu a nulovou znovuhratelnost. Pokud ale víte, do čeho jdete, může Mutant Year Zero rozhodně zabavit, ačkoli prostě v ničem nepřekvapí.
