Kooperativní akce Vermintide z universa Warhammeru zaujala natolik, že došlo na pokračování.
Recenzováno na: PC
Kooperativních her v jednu chvíli přibývá a v druhou zase ubývá. Naštěstí se čas od času najdou tituly, u kterých se může sejít hrstka kamarádů a prostě vypnout a pobavit se, nebo naopak zatnout zuby a projít spolu nějakou pořádnou výzvu. První díl téhle série (s o něco delším názvem Warhammer: End Times - Vermintide) od nezávislých švédských vývojářů Fatshark byl celkem dobrý pro oba typy skupin, ačkoli byl v mnoha ohledech blíže spíše té druhé skupině. Vermintide 2 se snaží navázat na to, co dělal první díl dobře, a opravit nebo vylepšit to, co zase dělal hůř. Povedlo se?
Lidskokrysí válka
Hned v úvodu mohu říct, že se povedlo tak napůl, a záleží hlavně na tom, jak to vidíte vy. Na jednu stranu to, co fungovalo předtím, funguje i teď, na druhou stranu je v mnoha aspektech vidět docela málo změn. Tak málo, že bych neměl nikomu za zlé, kdyby si myslel, že se jedná jenom o nějaký větší datadisk k prvnímu dílu, který na první pohled doprovází několik drobných a jenom pár znatelnějších úprav a vylepšení. Když se na to člověk koukne trochu detailněji, nějaké větší úpravy jsou určitě vidět, ale v žádném případě nečekejte nic, co by nešlo s prvním dílem snad ve všech ohledech srovnávat.
Asi není třeba nijak oddalovat konstatování, že došlo ke zlepšení v rámci grafiky, zvuků a hudby a že všechno je prostě takové modernější, hezčí, přehlednější a nárůst rozpočtu i využití předchozích zkušeností vývojářů jsou v tomto ohledu vidět více než jasně. Kosení stovek a stovek nepřátel zkrátka málokdy vypadalo tak dobře, znělo tak dobře a působilo tak dobře jako právě ve Vermintide 2. Sice je to všechno za cenu vyšších hardwarových požadavků, které jsou znatelné hlavně když nevlastníte ty úplně nejnovější grafické karty a procesory, ale naštěstí i na menší nastavení vypadá hra stále velmi dobře. A po troše kompromisů například u stínů, osvětlení a efektů není problém výkon zvýšit celkem masivně, aniž byste viděli úplně markantní rozdíl. Tedy samozřejmě v akci, ze statických obrázků, ve kterých je vidět všelijaký nedostatek, to tak nutně být nemusí.
Díky samotným zvukům a grafice ovšem obzvlášť vyniká jedna věc, a tou je samotná atmosféra. Vermintide je především kooperační hrou až pro čtyři hráče, která dokáže nabídnout slušnou a náročnou výzvu, pokud si na ní troufnete. Ve spojení se zmíněným kosením nepřátel po stovkách je atmosféra hry zkrátka na jedničku. A ten pocit, který během hraní máte, je prostě něco. Ten pocit obtížnosti, ten pocit relaxace, ten pocit nadřazenosti nad obyčejnými nepřáteli i ten pocit beznaděje, když na vás náhodně skočí jeden z minibossů. Je to něco, o co se spousta podobných her v minulosti snažila, a pro mě osobně většinou neúspěšně, a tohle vývojáři z Fatsharku zvládli vážně moc dobře.
Po dokončení celkem krátkého prologu hry dostanete možnost vybrat si z pěti různých postav, které se vrací z prvního dílu a které určují, jak vlastně budete hrát. Jedná se konkrétně o Markuse Krubera, jenž zastává takovou tu střední cestu všehochuti - toho typického vojáka, trpaslíka Bardina Gorekssona, který je zaměřený hlavně pro boj zblízka a aby byl doslova ve tvářích nepřátel, elfku Kerillian, která je zase zaměřená spíše na boj s lukem a kuší, Victora Saltzpyra, jenž v mnoha ohledech funguje jako takový elegantní podpůrce, a v neposlední řadě čarodějnice Sienna Fuegonasus, která porcuje nepřátele díky ohni a area-of-damage útokům.
Novinkou v druhém díle je, že každá z postav má tři kariérní dráhy, které ještě více určují styl a způsob, jakým se hrají. Například elfka Kerillian začíná na dráze Waystalker, která jí dává regeneraci zdraví a více šípů, zatímco její speciální - aktivní - schopností je vystřelení tří šípů, které automaticky zasáhnou zaměřené nepřátelé. Naopak její specializace Shade přidává poškození při útoku do zad a její aktivní schopností je neviditelnost a možnost procházení nepřáteli.
Každá z těchto drah nabízí nejen odlišný styl hraní, ale také odlišné pasivní a aktivní dovednosti, jiné talenty (resp. perky) a v některých případech i možnost používat jiné typy zbraní. Hned od začátku máte k dispozici všech pět postav a jejich první dráhu, ty zbývající dvě dráhy si ovšem odemknete až si dostatečně daného hrdinu nalevelujete. Výhodou určitě je, že bez ohledu na tu roli, pro kterou se samotní hrdinové hodí nejvíc, si je můžete upravit natolik, že mohou v zásadě zastat i roli jinou.
Jsou také samozřejmě věci, které mají všechny postavy společné. A to například, že bez ohledu na styl nebo způsob, jakým by se měly hrát, nabízí každá z postav zbraň na blízko i na dálku. Druhů obou typů zbraní je přitom pro každou z postav více než dostatek, a tak by neměl být problém si najít přesně to, co chcete. Elfka může používat obouruční meč, dvě dýky, kombinaci meče a dýky nebo kopí a několik druhů luků (jako Shade pak můžete používat i kuši), zatímco třeba Saltzpyre může používat rapír, obouruční meč, dvě pistole nebo takové jednoruční několikahlavňové dělo. Každá zbraň se samozřejmě chová jinak a nabízí jiné základní statistiky; rapír je rychlý a bodavý, zatímco obouruční meč se hodí na větší skupiny díky jeho širokému a mohutnému máchnutí.
Otázkou samozřejmě je, o co vlastně ve Vermintidu 2 jde. Bezhlavé kosení vln nepřátel jen tak pro radost to určitě není, ačkoli je to zároveň věc, kterou budete drtivou většinu času dělat. Hra dohromady nabízí třináct misí, každá s jinými úkoly a průběhem, ale de facto je vždy cílem dojít na druhý konec a přežít. V tomto ohledu se hra velmi podobá například sérii Left 4 Dead od Valve; skupina až čtyř hráčů musí přežít v ne zrovna šťastném prostředí, které okupují tuny obyčejných nepřátel, hrstka speciálních/elitních a sem tam nějaký mini-boss nebo dokonce boss.
Zásadní změnou oproti oné sérii od Valve je samozřejmě zasazení do universa Warhammeru a využívání části jeho historie - End Times. Jako někdo, kdo Warhammer zase tak moc nesleduje, vám ale nepovím, jak moc se Vermintide 2 jeho reálií drží, nebo nakolik si s ním naopak vytírá krysí zadek. Rozhodně se ve hře objevují místa, lokace nebo postavy, které na první pohled bezpochyby do Warhammeru patří (respektive nevyčnívají), a to vidím i já, ale jestli je všechno stoprocentní a bezchybné, to fakt nevím.
Vermintide 2 plus mínus přímo navazuje na události prvního dílu. Naši hrdinové byli zajati a připraveni na popravu. Během věznění jsou svědky spuštění Skittergate portálu, který má za cíl rychle přesunout válečníky Chaosu, kteří se spojili se Skaveny, z jednoho místa na druhé, aby plenili, zpustošili a zdevastovali vše, co uvidí. Portál sice fungoval jenom částečně, ale i to stačilo na to, aby mělo našich pět hrdinů zase co dělat a tenhle podlý plán museli zastavit.
Bichle jsou nejlepším přítelem člověka
Jak si ovšem možná dovedete představit, třináct misí není na takovou hru zrovna hodně a hledat v příběhu nějakou dlouhodobou duchaplnost také nejde. Vermintide 2 lze v zásadě dohrát v průběhu několika hodin. Ale stejně jako v prvním díle, i v tom druhém s tím vývojáři počítali, a proto vás čeká hned několik věcí, které se snaží herní dobu co nejvíce prodloužit a zároveň oddálit stereotyp, který samozřejmě dříve nebo později dorazí.
Kromě možnosti levelovat jednotlivé postavy a individuálně si je vylepšovat pomocí nového vybavení (byť od samotných RPG systémů nečekejte nic mohutného a detailně propracovaného, v zásadě jde jenom o statistiku Power a pár dalších statistik u jednotlivých předmětů) jde také o několik obtížností, které ve hře najdete. Jedním z nejdůležitějších prvků je ovšem sbírání knih, griomárů a případně plnění tzv. hrdinských činů.
V každé misi můžete najít celkem tři knihy a dva grimoáry. Zatímco ony tlustopisy zaberou místo pro uzdravující lektvary a lékárničky, a to s možností je kdykoliv vyměnit, grimoáry jsou mnohem zajímavější. Po jejich sebrání se totiž všem hráčům sníží maximální zdraví, zaberou místo pro speciální lektvary, jako je lektvar pro větší rychlost, sílu nebo rychlejší regeneraci aktivní schopnosti, a také je jejich sebrání částečně permanentní. Pokud hráč, který ho má, zemře nebo se ho rozhodne roztrhat, tak je grimoár zkrátka ztracen. Sebrání všech pěti bichlí, které se vždy objevují na stejném místě, a jejich donesení na konec mapy ale rozhodně přinese ovoce.
Kromě toho, že za každou z nich dostanete dodatečné zkušenostní body, které se násobí podle obtížnosti, tak také dostanete „skryté body", za které na konci levelu dostanete lepší bednu s vybavením. Díky ní budete mít (větší) šanci najít lepší vybavení, které si pak můžete vzít, případně rozebrat nebo u něho náhodně vygenerovat jiné statistiky. Vybavení z beden navíc dostanete přímo na vašeho aktivního hrdinu, kterého zrovna máte, nikoliv jen tak na kohokoliv, za koho třeba ani nehrajete, jako tomu bylo v prvním dílu.
„Kosení vln a vln nepřátel zkrátka málokdy vypadalo tak dobře, znělo tak dobře a působilo tak dobře jako právě ve Vermintide 2.”
Sbírání knih v každém průchodu rozhodně zvyšuje obtížnost, a tudíž i oddálí stereotyp. Ten obdobně oddalují, byť jen málo, i různé náhodné elementy v samotných misích. Ať už je to pozice nepřátel, místo nebo tempo zrození hordy nepřátel, typy předmětů, které najdete, nebo, a to především, spawnování mini-bossů. Narazit můžete na zplozence Chaosu, trolla nebo Stormfienda, kteří se vždy objevují na náhodných místech a nikdy předem nevíte, na koho z nich a kde narazíte. Přijít nemusí ani jeden, jindy se může z ničeho nic objevit třeba troll, a to ještě v tu nejhorší možnou chvíli, a klidně vám zkazit i jinak snadný průchod na nejlehčí obtížnost.
K dispozici jsou ještě zmíněné hrdinské činy, které přidávají do samotných levelů dodatečné výzvy. Heroic Deeds jsou jednorázové de facto předměty, které aktivujete a přesunou vás do konkrétního levelu s konkrétními přidanými modifikátory a s příslibem odměny za jejich dokončení. Větší hloubku v nich ale nehledejte. Modifikátory jako „nepřátelé mají více zdraví" nebo „v levelech nenajdete žádné předměty" nejsou rozhodně ničím obzvlášť originálním, ale zabaví. Je rozhodně zajímavé levely, které už znáte, zkoušet s novou a dodatečnou výzvou, ale nečekejte od toho zásadní zázraky. Hlavní roli bude zkrátka pořád hrát nutnost opakovat už známé levely pořád dokola, dokud vás to bude bavit.
Vermintide 2 je zkrátka ten typ hry, který dokáže vydržet desítky hodin jenom určitému sortimentu hráčů. Pokud vám nevadí dělat jedno a to samé dokola, levelovat vašeho hrdinu a snažit se získat lepší výbavu, tak tahle hra vás bavit bude. Obzvlášť jestli máte v oblibě Warhammer jako takový. Pokud byste ale chtěli hru, která dokáže vydržet delší dobu, ale prostě nechcete dělat to samé furt dokola, tak se určitě poohlédněte jinde.
Je ovšem nutno zmínit, že pokud jde o levely jako takové, je rozhodně o co stát. Jednotlivé lokace jsou poměrně otevřené (i když stále lineární), opravdu krásně vytvořené a především i různorodé. Snad každý level je něčím pamětihodný a každý nabízí něco, na co je radost pohledět, což masivně snižuje tu nechuť k jejich opakovanému hraní.
Pro talent je třeba mít talent a půl talentu k tomu
Z mého pohledu se samotná hra hraje skvěle, vypadá skvěle a prostě je upřímně řečeno velmi zábavná a rozhodně dobrá. Obzvlášť s hrstkou dobrých kamarádů. Bohužel jí ale doprovází řada chyb a nedostatků. Narazit můžete na spoustu bugů - od zasekávání nepřátel přes mizení nepřátel po třeba grafické artefakty nebo jiné chyby jako mizení podlahy, problémy s osvětlením (viz moje momentka z ledové jeskyně), nekonečné načítání a bůhví co dalšího. Zmíněné hrdinské činy některým hráčům nefungují tak, jak mají, boss ve finální misi vůbec nic nedělá a jen tak stojí, a těch příkladů by bylo víc a víc.
Zvuky a hudba (která je mimochodem vážně kvalitní a Jesper Kyd je slyšet na hony daleko) mají v mém případě v lásce občas vypnout nebo se zasekávat. A pak jsou tu talenty. Talenty, které si pro jednotlivé postavy odemykáte, jsou většinu času opravdu o ničem. Není to bug, je to prostě nedostatek. Vybrat si můžete například mezi „o 5 procent lepší možnost na kritický zásah", „o 5 procent rychlejší útok", nebo „o 5 procent silnější kritický zásah". Úžasné. Jde o věci nebo čísla, kterých si člověk často vůbec nevšimne a je to vážně škoda, místo toho, aby talenty skutečně měnily samotnou postavu a nenabízely jenom o pár procent rychlejší tohle nebo silnější tamto. Hra sice v zásadě nabízí 15 unikátních postav, což rozhodně dává více než dost voleb, ale zrovna talenty moc dobře vývojáři nevyřešili a vážně bych rád viděl, kdyby byly přeci jenom mnohem zajímavější.
A pak je tu samozřejmě otázka toho stereotypu, to už ale není vyloženě problém hry, spíše takový řekněme hlavní aspekt, na který je potřeba myslet. Mě to baví, hraji hru s přáteli, které to také baví, smějeme se u toho a snažíme se zlepšovat a nasazovat si další a další výzvy. Ale rozhodně to není pro každého, a pokud nemáte s kým hrát, tak bych hru moc nedoporučoval. Takovou hru není dobrý nápad hrát jenom s boty a s náhodnými lidmi, byť samotnou komunitu považuji za velmi přívětivou, to může dopadnout všelijak.
PlayStation 4 a Xbox One verze hry vycházejí později, v současné době nemají stanovené datum vydání.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.
Verdikt
Ve srovnání s prvním dílem hry je vidět řada (menších) vylepšení, která potěší především fanoušky prvního dílu a z druhého dílu zároveň dělají výborný startovací bod pro nové hráče. Ti, kteří ale prvním dílem přesvědčeni nebyli, nebudou nejspíš přesvědčeni ani tentokrát. Tohle si skutečně oblíbí jenom určitý typ hráčů.
