Two Worlds II – pro záchranu dvou světů

Návrat do obou světů

Stejně jako původní hra i Two Worlds II je v podstatě klasické RPG. Máte k dispozici hrdinu, v rámci příběhu procházíte všemožné lokace, plníte tuny questů, hledáte a používáte lepší a lepší vybavení, mydlíte nestvůry, žvaníte s různými postavami… Zkrátka nejde o nic, co bychom už někde jinde nezažili. To ale neznamená, že hned musíme druhé Dva Světy (všimli jste si, jak to zní blbě?) odsuzovat, právě naopak. Ale nepředbíhejme a nevynášejme soudy hned z počátku, pěkně jedno po druhém.

Budeme se držet zažitých zvyklostí a začněme příběhem. Ten navazuje na konec prvního dílu, a hned z kraje musíme říct, že byste měli vědět, co se v jedničce dělo. Pokud jí neznáte, časem vám sice skoro všechno docvakne, ale je více než pravděpodobné, že v začátcích bude vaše mozkovna plná samých otazníků a hra vám tak přijde docela nesmyslná. Radíme vám, i když jste jedničku nehráli, to prvotní rozkoukávání zkusit překousnout. I když na druhou stranu, nebude to nic jednoduchého, protože začátek hry může snadno uspat i ty z vás, co jedničku znají jako své boty. Zhruba v první hodině hry se toho totiž moc neděje. Sice je snaha vývojářů uvést hráče do hry co nejlépe viditelná, moc úspěšný pokus to však není. Seznámíte se skoro se vším, co budete po zbytek putování potřebovat, ale jde o to, že to je hroooozná nuda. Takže na to fakt opatrně.

Cestou necestou, světem nesvětem

Stejně jako radíme neznalým jedincům překousnout fakt, že se mohou ze začátku docela ztrácet, tak radíme všem, aby překousli i ten nudný začátek, protože zbytek hry už je docela jiné kafe, to nám věřte. Jádro příběhu, tedy záchrana vaší sestry ze spárů šíleného zlouna předtím, než z ní udělá hostitele pro ještě šílenějšího démona, sice nepatří k nejoriginálnějším, ale jako motivace to bohatě stačí. A navíc, v RPG hrách je příběh důležitá věc, ale vždycky bylo na prvním místě zkoumání prostředí a vývoj vaší postavy. Herní svět patří k tomu nejlepšímu, co jsme za poslední dobu viděli. Během hraní navštívíte třeba pouštní oblast nebo ostrov stylizovaný do čínské architektury a nesmí chybět ani jeskyně nebo katakomby, prostě prostředí je vytvořené tak precizně, že vás pořád baví ho zkoumat a procházet.

A teď něco k samotnému hrdinovi, tedy hlavní postavě. Tvorba vašeho avatara je v Two Worlds II na dost pokročilé úrovni a umožňuje vám skoro až maniakální drobnosti. My bychom se tedy bez možnosti úprav velikosti nosu nebo výšky obešli, ale když už to ve hře je, vůbec se nezlobíme. Další věc, která nám dost sedla je ta, že si nemusíte ze začátku vybírat specializaci vaší postavy. Hra nabízí tři, tedy válečníka, lučištníka a mága, ale jde o to, že vám nikdo nenařizuje napevno jednu z nich, všechno řídíte hezky sami tak, jak vám to vyhovuje a navíc máte možnost všechny tři styly kombinovat. Vždycky je sice lepší soustředit se na jeden z nich, ale zase to nesmíte přehánět. Doporučujeme tedy získané dovedností body jednou za čas investovat i do jiných oblastí boje, než do té, která vám padne nejlíp. A jako v každém dobrém RPG můžete kromě bojových schopností utratit body (jež dostáváte převážně za postup po úrovních) za větší regeneraci zdraví, větší výdrž a odolnost, nebo za lepší schopnosti v oblasti alchymie a metalurgie.

Správně, Two Worlds II umožňuje vylepšování zbraní i míchání dryjáků. Jde o systém podobný Zaklínači a přiznáme se, že na rozdíl od Geraltova dobrodružství jsme toho při hraní moc nevyužívali, ale nikdy nevíte, kdy se to může hodit. Třeba při jednom questu, kdy je nutné pro koně uvařit projímadlo, aby mu to pročistilo střeva a on zase mohl vesele běhat. A jak už jste možná uhodli, aby mohl vesele běhat s vaší postavou na hřbetě. Kůň sice není až tak klíčový prvek hratelnosti, jak by se ze začátku mohlo zdát, ale sem tam vám usnadní cestu, takže proč ne? Navíc se ovládá zajímavým způsobem, kdy pravým tlačítkem myši kopírujete intenzitu jeho klusání. Už jen díky ovládání nás jízda na koni docela bavila. Kéž by to ale šlo říct i o ovládání samotném.

Chci otevřít dveře, ne na ně skákat!

Ovládání je prostě největší slabina hry, to říkáme rovnou. Snad všechny akce, např. otevírání dveří, prohledávání mrtvol nebo naskakování na koně ovládáte jedinou klávesou (defaultně mezerník), jenž ale zároveň slouží pro skok. Člověk si na to sice zvykne docela rychle, ale během hraní mohou nastat ne zrovna úsměvné situace. Jeden příklad za všechny, dostali jsme za úkol vybít tábor vlčích humanoidů zvaných Varni, jenže když jsme tam dorazili stylem „Tak pojďte šmejdi, vaše vlčí zadky poznají středověk“, sesypali se na nás a nám nezbývalo než zdrhat a zkusit jim ujet na koni. Tak běžíme k našemu oři, Varni v patách, a když už se chystáme stisknout mezerník ve chvíli, kdy se ukáže ikonka nasednutí, kůň sám uhne, ikona zmizí a my místo toho slepě vyskočíme, což dává Varnům dostatek času nás dohonit a zabít. No nenaštvalo by vás to? Taky mohli tvůrci něco udělat s tím, že bez vytažené zbraně má pravé myšítko jiné funkce, takže když stojíte, po stisku se skrčíte a můžete s dýkou zabíjet hezky potichu a zezadu, při chůzi zase slouží myšítko na běh. Je to sice lepší než s mezerníkem, ale taky to šlo vyřešit mnohem lépe. Také si musíme trochu postěžovat nad animacemi, jež při boji (nebo spíš při uklikávání nepřátel) občas působí docela prkenným dojmem.

Ovládání se zkrátka nepovedlo a asi bude nejlepší zaměřit se zase na něco trochu jiného, třeba nepřátele. Na svých cestách jich potkáte úctyhodné množství, ať už jde o obyčejné lidi, gepardy, opičáky, nosorožce, mumie, zmíněné Varny nebo takové extrémy jako oživlé kostlivce a dinosaury. Někteří vám dají ze začátku hodně zabrat (a nemůže za to jen ovládání), naštěstí tu je možnost nechat silné nepřátele na pokoji, chvíli dělat něco jiného, tím nabrat zkušenosti a zesílit, a pak jít zpátky a vrátit jim to i s úroky. Ani tady Two Worlds II nevybočuje z RPG zvyklostí, což je jedině dobře.

Učiněná pastva pro oči

Jestli je ale jedna věc, ve které Two Worlds II exceluje, je to určitě grafické zpracování, které bere dech. Sice to není další Crysis, ale jde hlavně o to, že má druhé Two Worlds dost nízké HW nároky a k přihlédnutí k nim prostě grafika nemá chybu a vymáčkne z vašich strojů jen to nejlepší. O zvukové stránce hry toho na druhou stranu moc říci nejde, každopádně si udržuje slušnou úroveň a i samotný soundtrack se nám zamlouval.

Zkrátka, Two Worlds II se povedlo. Jde o fortelné RPG, co se nemá za co stydět, se slušným příběhem, fantastickým světem, spoustou klasických příběhů, skvěle provedeným vývojem postavy a dechberoucí grafikou, navíc bez nějakých výraznějších bugů a ještě vám hra vydrží dost dlouho, i díky multiplayeru. Ten je bohužel jenom takovým menším bonusem s různými módy, avšak bez možnosti převést hrdinu ze singleplayeru. Škoda i toho ovládání, nedotažených animací, a také nudného a zdlouhavého úvodu. Nebýt těchto tří věcí, šlo by hodnocení ještě o bod výš.