Insurgency - když modifikace nestačí

Když se řekne Insurgency, dost možná se vám vybaví multiplayerový mod pro Half-Life 2 s podtitulem Modern Infantry Combat, jenž se během let stal jedním z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších modů na Source enginu. Nedávno vývojáři z New World Interactive vydali samostatný titul vycházející z původní modifikace, a tak se hned nabízí otázka, jak moc se standalone hra drží principů originálu a zda je to i po letech pořád zábava.

Nic pro slabé povahy

Původní mod, odehrávající se v prostředí moderního konfliktu kdesi na středním východě, proslul především nelítostnou obtížností a samostatný titul na tom nic nemění. Připravte se tedy na to, že sice hra vypadá jako běžná multiplayerová střílečka, ale mnohdy stačí jedna nebo dvě kulky a je po vás. Nikdo se s vámi tady mazlit nebude, zapomeňte na to, že schytáte zásah a jen vám postačí, když na chvíli zalezete do rohu a počkáte, až se sami uzdravíte. Jedna rána je většinou fatální.

To máte možnost poznat hned v několika herních módech, které jsou rozděleny do tří kategorií. První z nich je Tactical Operation, jenž zahrnuje klasické Search and Destroy, kde máte prostě za cíl zničit či ubránit určité cíle. Dále Firefight, v němž je třeba zabrat všechny tři kontrolní body, a VIP, kde se po vás chce eskortovat nebo zlikvidovat důležitou osobu. V těchto módech přitom respawny hráčů probíhají striktně po zabrání bodů či splnění cíle, takže se občas načekáte. Druhá skupina nese název Sustained Combat, nabízí už trochu častější a volnější respawny a najdeme v ní Skirmish, který je kombinací zabírání kontrolních bodů a likvidace/obrany objektů, Strike, kde musíte bránit nebo ničit zásoby zbraní, a nakonec Push, kde jeden tým zabíráním kontrolních bodů získává čas a postupně tlačí na druhý tým, který musí zabírání bodů předejít.

Třetí skupinou režimů je co-op, který zatím zahrnuje pouze mód Checkpoint. V něm se utká tým složený z reálných hráčů a tým složený z relativně chytrých botů, přičemž hráči musí postupně zabírat kontrolní body a zároveň se bránit protiútokům botů. Trochu stranou pak stojí výcvik, v němž se seznámíte se základy hry. Herní módy každopádně patří mezi přednost Insurgency, každý nabízí trochu odlišný přístup, zároveň vás ale všechny nutí k týmové spolupráci. Když budete běhat po mapách na vlastní pěst, moc si nezahrajete a akorát to budete ostatním hráčům kazit. Bohužel u módů nastává problém, že některé z nich vůbec nikdo nehraje. Třeba na VIP jsem narazil jen jednou a ani Push nepatří mezi režimy, které by vám hra často nabídla. Hra očividně úplně postrádá servery, na kterých by tyto módy běžely.

Proto jsem neměl moc šancí tyto módy vyzkoušet, ale o ostatních můžu s klidem říct, že mě vážně bavily a nabídly nelítostnou hratelnost, která sice není zrovna originální, ale rozhodně vás naučí maximální opatrnosti a jasně vám vsugeruje, že smrt není jen číslo v tabulce výsledků. Výjimkou mezi jinak kvalitními módy je jen výcvik, který je nesmírně nudný a zároveň plný chyb. Docela často padá (pády jsem zažil i při jiných činnostech ve hře) a některé jeho úkoly nefungují. V jeden moment po mě třeba hra chtěla, abych na jedno místo hodil granát. Hodil jsem jich tam asi deset, vždy z jiné pozice a trochu jiným stylem, ale hra se pořád tvářila, že tam asi házím kamení místo granátů a nepustila mě dál.

Mnohdy stačí jedna nebo dvě kulky a je po vás.

Chce to trpělivost

Výcvik přitom zdaleka není jediný problém Insurgency. Velkým kamenem úrazu je i matchmaking, který mě párkrát připojil na server, kde jsem měl třeba ping 400, stejně tak má často snahu hráče několikrát za sebou připojit na jeden a ten samý server, který např. pokaždé shodí hru nebo je prostě jenom plný. Zkrátka a dobře, někdy je vyhledávání vhodných her vážně o nervy a často ve mě probudilo vzpomínky na "zlaté" časy s Modern Warfare 2. Naštěstí vývojáři nezapomněli přidat klasický server browser, na který můžete být zvyklí třeba z Team Fortress 2, z Counter-Strike nebo z původního Insurgency modu. I samostatný titul totiž běží na Source enginu a vyhledávač serverů je jedna z jeho klíčových výhod. Díky němu tak můžete nedodělaný matchmaking hodit za hlavu a hezky si vybrat server podle vlastních preferencí, což důrazně doporučuji. Na matchmaking se prostě nespoléhejte, radši věnujte pár vteřin navíc a větší pozornost manuálnímu výběru serveru.

Pozornost určitě věnujte i výběru zbraní v samotné hře. Insurgency nabízí podobně jako původní mod možnost bojovat buď v týmu Security, který připomíná klasické americké vojáky, nebo v týmu Insurgent, jenž nejvíc připomíná teroristickou buňku. A podle toho vypadá i výběr zbraní. Do rukou tak můžete vzít třeba AKM, RPK, AKS-74U, pistoli M9 nebo samopal MP5K, stejně jako obligátní M16A4 nebo M249. Chování jednotlivých zbraní se často hodně liší a tak si musíte sami určit, jestli se chcete raději zaměřit na jeden typ zbraní a s nimi se pořádně naučit zacházet, nebo budete spíš experimentovat s různými typy. Někdy vám nic jiného než experiment nezbývá, týmy totiž zahrnují i jednotlivé role na bojišti a když se připojíte na server, kde je třeba 14 z 16 hráčů, může se stát, že si sice chcete zahrát s útočnou puškou za třídu rifleman, ale zbude na vás jen sniper nebo demoliční expert.

Všechny zbraně si každopádně můžete upravit, takže lze na vaší špuntovku namontovat jednu z nabízených optik, baterku či laserový zaměřovač (které naštěstí neoslňují tak jako v Battlefieldu 3), stejně tak si můžete vybrat i typ munice. Kvér si však nemůžete hned ozdobit jako vánoční stromeček, jedno vylepšení mnohdy kvůli přílišné váze zbraně znepřístupní něco jiného, a tak musíte dobře zvážit, co vám na bojišti poslouží nejlépe. Na výběr mimochodem máte i několik typů granátů a dalších výbušnin.

Krásy Afghánistánu? To zrovna

Nedílnou součástí Insurgency jsou i mapy zahrnující Contact, District, Heights, Market, Ministry, Siege a Peak. Většinou jde o více či méně zastavěné prostředí Afghánistánu a Iráku s celou řadou různých cest, které jsou většinou rozumně navržené a tak jsem nezažil, že by vlivem designu map měl některý z týmů navrch. Design se tedy většinou povedl a ani při přítomnosti 32 hráčů, které Insurgency maximálně podporuje, nenastává chaos. I tady se ale najde zádrhel. Mám na mysli hlavně mapu Peak, jež už při prvních krůčcích působí nesmírně fádně a odbytě. Já chápu, že prostředí holých afghánských kopců nejde zpracovat kdovíjak atraktivně, ale tahle mapa působí jako narychlo splácaný paskvil, který nemá jak zaujmout.

Na Peak je mimo jiné nejlépe vidět i další problém Insurgency, a to průměrná grafika. Třeba Counter-Strike: Global Offensive dokazuje, že Source engine umí i v dnešní době zobrazit velmi slušný vizuál, Insurgency ale často prezentuje rozmazané textury, nevýrazné barvy a často i lehce odbyté modely. Vše zkrátka působí nevýrazně a především vegetace vytváří velmi slabý dojem, hlavně v momentech, kdy se v ní pokoušíte krýt. Ačkoliv vše nasvědčuje tomu, že Insurgency běží na starší verzi Source než třeba CS:GO, stejně jsem přesvědčený, že šlo z enginu vydolovat mnohem víc.

Situaci naštěstí alespoň částečně zachraňují menší detaily třeba v podobě poletujících novin, letáků či igelitových tašek po ulicích nebo slušně zpracovaný pocit stísněnosti. Jakmile kolem vás začnou létat kulky, obraz se vám lehce rozmaže a rozklepe, což na první pohled působí dost neprakticky, ale dodává to hře skvělou atmosféru, což jsem si mohl vyzkoušet v mnohých situacích, kdy mě palba nepřítele doslova přišpendlila v nějaké rozpadající se chatrči. Dojem zlepšuje i slušné ozvučení, které taktéž dodává na atmosféře, což poznáte hlavně v momentech, když kolem vás prosviští střela z RPG. Stěžovat si nemohu ani na kvalitní, akčně laděný soundtrack.

Další konflikt čeká

Ačkoliv to z vyznění recenze možná vypadá, že je Insurgency špatná hra, rozhodně to tak není. Má sice nezanedbatelné množství problémů v čele s nefunkčním matchmakingem, občasnými pády hry, nezáživným a zabugovaným výcvikem a průměrnou grafikou, zároveň má ale k dispozici i svéráznou hratelnost s hodně vysoko položenou laťkou obtížnosti, zábavné herní módy, většinou solidní mapy, dobré ozvučení a řadu rozličných zbraní s možností úpravy. Nemluvě o nízkých HW nárocích, velmi přijatelné ceně pohybující se kolem 14 Euro a také skvělém pocitu ze samotné střelby, kterému dopomáhá autentický zpětný ráz a uvěřitelná prostřelitelnost materiálů. To všechno jsou věci, které ke slušné zábavě určitě postačí, nehledě na to, že ji občas sráží zmíněné neduhy. Jádro hry je zkrátka překvapivě slušná zábava.

Pokud se vám tedy válečné multiplayerové střílečky ještě nepřejedly a zároveň preferujete autentickou hratelnost po vzoru Red Orchestry, Insurgency by mohlo být přesně pro vás. Pokud se vám ale už online střílení přejedlo nebo jen dáváte přednost hratelnosti, která vám odpustí kdejaký přešlap a která vás nepošle do věčných lovišť po jednom zásahu, Insurgency se obloukem vyhněte. Tohle vážně není válka pro sváteční hráče.