Splinter Cell: Blacklist – za strýčka Sama

Recenze z hraní PC verze

Sam Fisher je zpět. Tahle věta svým způsobem obsahuje všechny základní informace o nejnovějším přírůstku do série oblíbených stealth akcí. Sama o sobě je příšerné klišé, stejně jako příběh Blacklistu i jeho postavy a dialogy. Obsahově nejenže říká, že se můžete těšit na svého (snad oblíbeného) hrdinu, ale také že se vám slavný agent vrací v plné síle. Žádné topení se v depresích a motání se v plejádě emocí – Blacklist před vás postaví okamžitou hrozbu, na kterou budete rázně reagovat. A konečně návrat se týká nejen hlavního hrdiny, ale i větší šíře možností, jak hru hrát, protože na rozdíl od akčněji laděného Conviction přeje Blacklist svým designem také opatrnějším hráčům.

Zabij teroristu, zachráníš Ameriku

Talent na průšvihy patří k nepostradatelné výbavě každého hrdiny, a snad i proto Sam vyráží vrtulníkem z vojenské základny právě ve chvíli, kdy ji bere útokem banda pošuků. Spektakulární exploze v komplexu na zemi pochopitelně smete i vrtulník a vám nezbude, než se chvilku plížit mezi ozbrojenci ven.

Netrvá ale dlouho, a už jste na palubě Paladina – monstrózního letadla, které je v Blacklistu vaším domovem poté, co prezidentka USA zformuje speciální jednotku (nazvanou samozřejmě Fourth Echelon) a pověří Sama velením. Dokonalé tuctovosti amerických bijáků nechybí nic: na palubě je stará známá (Grim), agent CIA i mladičký ukecaný geek a dialogy mezi nimi jsou ohrané a stokrát viděné i slyšené jinde.

"Plán spočívá v likvidaci blíže nespecifikovaných amerických strategických cílů každý týden, dokud USA nestáhne svoje vojáky ze zahraničních misí."

Za letu Paladinem se dozvíte, že jakási skupina říkající si The Engineers spustila svůj plán nazvaný Blacklist, podle toho tedy podtitul hry. Plán spočívá v likvidaci blíže nespecifikovaných amerických strategických cílů každý týden, dokud USA nestáhne svoje vojáky ze zahraničních misí. Samozřejmě je jen na vás skupinu odhalit a útoky zastavit.

Příběh a jeho zpracování mě opravdu nijak nenadchly, nicméně současně to neberu jako velké mínus. Blacklist používá aktuální témata (zahraniční intervence USA, blízkovýchodní teroristické skupiny, útoky americké cíle) a poměrně obratně vás provádí po celém světě, což zajišťuje jistou variabilitu prostředí a misí, o které jde především.

Na své si přijde každý

V Blacklistu procestujete opravdu kdeco, od Benghází a Teheránu přes Londýn, Chicago či Philadelphii až po Guantanámo. Cíle se obvykle během mise různě vyvíjí a mění podle situace, což přispívá jednak k herní době a jednak k dobrému zážitku. Kromě toho máte k ruce řadu vedlejších misí od členů posádky Paladina, které jsou navíc uzpůsobeny kooperativnímu hraní, ačkoliv je zpravidla můžete absolvovat i sami.

Na misích musím nejvíc ocenit rozličné možnosti v přístupu k řešení problémů. Můžete jít přímo, rozrážet dveře a za pořádného rachotu vystřílet všechno, co se hýbe, ale také se můžete proplížit řadou alternativních cest a na protivníky v podstatě ani nesáhnout. Ostatně právě vedlejší mise dobře ilustrují různé přístupy k hraní: některé jsou postaveny na přestřelkách, zatímco jiné nemilosrdně končí, pokud jste odhaleni. V kampani je ovšem volba zpravidla na vás.

Blacklist je ve své podstatě podobně jako jiné hry žánru slepenec jednotlivých puzzlů spočívajících v tom, jak se z jednoho místa dostat přes protivníky na druhé místo. Skvělé je, že na rozdíl od ostatních takových her se nemůžete příliš spolehnout na to, že nepřátelé budou postupovat vždy stejně. Na jednu stranu to může být kvůli ukládání systémem checkpointů frustrující, na druhou stranu vás to ale vede k improvizaci v situacích, kdy nejde vše podle plánu.

Protivníci navíc umí potrápit svojí nenechavostí (inteligencí bych to zrovna nenazýval). Všimnou si, že jste nechali otevřené dveře, prohlížejí všechna místa, kam byste se mohli schovat, a jakmile dostanou podezření, že něco není v pořádku, jsou náležitě obezřetní. A když už si myslíte, že jste připraveni na všechno, odněkud vás přiběhne vyčmuchat pes a hlasitým štěkotem prozradí vaši pozici.

"Můžete za pořádného rachotu vystřílet všechno, co se hýbe, ale také se můžete proplížit řadou alternativních cest a na protivníky ani nesáhnout."

Hra vás lehce směřuje ke specializaci na jeden styl hry svým systémem bodování, ale často je nejsnazší použít různé přístupy podle situace, nebo se prostě přizpůsobit. Například nádvoří plné stráží mi přišlo nejjednodušší obejít nenápadně po kraji, ale když dva ozbrojenci přišli na místo, ze kterého mě nemohli neodhalit, nezbylo než je elegantně odpravit a vzít do zaječích, než si toho všimnou ostatní.

V takové chvíli oceníte mechaniku Killing in Motion, která vychází z Mark & Execute z minulého dílu. V Blacklistu si můžete označit nanejvýš tři protivníky a stiskem jediného tlačítka se jich elegantně zbavit, a to případně i za pohybu. Schopnost se nabíjí poměrně snadno s pomocí takedownů, takže vám může zachránit krk docela často.

Vydělávejte a utrácejte

Mezi misemi je čas nejen posunout příběh a popovídat si se zbytkem osádky Paladina, ale také se důkladně připravit na nadcházející dění. Během plnění úkolů získáváte peníze, a to i za drobnosti, jako je skrytí těla či přelezení římsy, takže je na místě to mezi úkoly pořádně roztočit. Položka „blackjack and hookers“ v nabídce chybí, zato si můžete vybrat spoustu vychytávek pro letadlo i pro Sama.

Vylepšení Paladina pomůže obecněji, například odemčením radaru v misích, zobrazením sekundárních cílů, zpřístupněním některých zbraní atp. Nabídka agentského vybavení je bohatší. Vyberete si obleček pro svůj styl hraní, vybavíte se arzenálem podle svých představ a přibalíte rozličné granáty a všemožné užitečné gadgety.

Právě agentské vychytávky vám usnadní život nejvíc. Emitor hluku naláká protivníky, kam potřebujete, uspávací granáty tiše zlikvidují skupiny nepřátel, kamera vám zprostředkuje přehled po okolí, a ještě ochromí nenechavce elektrickým impulzem. Nemluvě o kvadrokoptéře, se kterou se prolétnete po okolí a případně i zpacifikujete nepřátele.

Design misí přeje využití všech těchto vychytávek, ale i rozličných zbraní, pokud se rozhodnete pro akčnější přístup. Pravda, občas vás tvůrci natlačí do určitého stylu hraní, nebývá to však často. Většinu času si tak můžete dosyta užít spletitého hřiště, jakým každá mise je. Prostředí je přirozené jen na první pohled, na ten druhý spatříte systém úkrytů, říms, ochozů, trubek a podobných míst, kde se můžete krčit, šplhat, věšet a dělat všemožné vylomeniny, jen abyste se dostali dál.

Hlavně podle pravidel

Právě ohnutí realizmu směrem k určitým herním pravidlům je nakonec věc, co mi na celé hře vadila nejvíc. Není totiž nic horšího, než když se hra tváří děsně skutečně, ale pak vás zamotá do jakéhosi svého systému, který má k realitě daleko. Na prvním místě je trestuhodné použití neviditelných zdí – prostě jdete ulicí a najednou už nejdete. Zlaté umělé překážky, ty aspoň tak nějak na oko dávají smysl.

Systém úkrytů také není úplně dokonalý a spíše než o vyhodnocení pohledu nepřátel jde splnění určitých podmínek. Nezřídka se tak krčíte za metrovou bednou, vedle níž stojí voják, který vás z jakéhosi podivného důvodu nevidí. Ostatně stejně zábavné je lákání nepřátel: stačí na ně zavolat a oni už jdou ochotně sami za roh, kde je omráčíte – samozřejmě bez snahy upozornit kolegy, že něco zaslechli.

Docela mimo je také samotný systém nákupů. Posuďte sami: Spojené státy mají každý týden přijít o významný strategický cíl, často s citelnými ztrátami na životech, a sama prezidentka vytvoří speciální tým, aby s útočníky zatočil, než bude pozdě. Ale na fešný agentský obleček vám těch několik desítek tisíc dolarů nedá, ty si musíte vydělat v misích, třeba i omračováním nepřátel nebo šplháním po trubkách. Samozřejmě chápu, že nějaký systém postupného získávání výbavy je ve hře potřeba, ale asi by nedalo moc práce jej nějak rozumně zdůvodnit.

Bafněte na kamaráda

Když vám už kampaň nebude stačit, asi oceníte možnosti, jaké nabízí multiplayer. Kooperativně ve dvou můžete zkusit vedlejší mise, i když kdovíjak časté nutnosti opravdu spolupracovat se nedočkáte, takové momenty jsou ojedinělé. I proto vám asi udělají větší radost ostatní multiplayerové módy.

"Návratu se dočkal režim „Spies vs. Mercs“, kde se utká týmy těžce vyzbrojených žoldáků s týmem nenápadných špionů."

Návratu se dočkal režim „Spies vs. Mercs“, kde se utká tým pomalejších, těžce vyzbrojených a detektory pohybu vybavených žoldáků s týmem nenápadných špionů. Bez zajímavosti není ani Team Deathmatch, kde proti sobě stojí smíšené týmy a hráči si při respawnu mohou vybrat, jestli to tentokrát zkusí za žoldáka, nebo špiona.

I ty můžeš být agentem

Blacklist je v mnoha ohledech vynikajícím rozšířením úspěšné série. Příběh je samé klišé, ale to bohatě vynahrazuje design misí, který dává prostor všem způsobům hraní a jejich kombinacím a ve spoustě situací nutí k pohotové improvizaci. Herní prostředí je obvykle rozlehlým pískovištěm, kde si můžete hrát podle chuti a hledat takovou cestu, jaká vám bude nejbližší.

Po grafické stránce si není na co stěžovat, prostředí vypadá výborně, animace jsou precizní – jen je vlastně škoda, že na to celé často koukáte skrze brýle pro noční vidění nebo termovizi. Trestuhodné jsou jen neviditelné zdi, ty bych u takovéhoto titulu opravdu nečekal.

Ovládání pohříchu občas zlobí. Někdy jen chvíli obcházíte kontejner, než se vám podaří do něj hodit tělo, jindy místo efektního omráčení protivníka jen zavřete dveře, kterými zrovna prochází, což obvykle končí návratem k poslednímu checkpointu. Jinak ale máte vše po ruce a zakrátko je snadné i v několika okamžicích po neplánovaném odhalení rychle dosáhnout na ty akce, které vás ze svízelné situace dostanou.

Splinter Cell: Blacklist uvítají jak veteráni série, tak nováčci v žánru, a všichni si dobře užijí cestu Sama Fishera za likvidací další hrozby, která se sype na Spojené státy za jejich zahraniční vojenské aktivity. Pokud máte všechno od hrnečku po trenýrky s motivem americké vlajky, připočtěte si k hodnocení aspoň tři body.