Valiant Hearts: The Great War - zákopová krása

Recenzovaná verze: PC

Ubisoft bývá velmi často chápán jako rovnocenný soupeř dvou nechvalně proslulých vydavatelských monster známých jako EA a Activision. V mnoha ohledech je srovnání s nimi skutečně na místě, ale tomuto molochu s šišlavým pidimužíkem ve vedení se musí nechat jedna věc. Mezi dojením zajetých značek, tolik charakteristickým pro výše zmíněné padouchy, si občas najde čas na podporu a vývoj menších a originálních projektů, ať už jde o sympatickou hříčku Child of Light, zatraceně podařenou reinkarnaci Raymana nebo nyní recenzovaného Valiant Hears. To totiž vůbec nevypadá, jako kdyby vypadlo ze chřtánu obřího vydavatele, ale spíše z rukou nějakého nezávislého vývojáře. A i tentokrát jde o velmi jedinečný počin.

Válka se nemění. Nebo ano?

Předpokládám, že všichni máte ze základní školy alespoň základní znalosti o tom, co se stalo po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu a jak došlo ke čtyřletému konfliktu mezi silami Dohody a Ústředních mocností, známému jako první světová válka. Proto se zde nebudu zabývat osvětlováním historie a rovnou řeknu, že Valiant Hearts sleduje na pozadí velké války příběh čtyř charakterů: Belgické medičky Anny, francouzského odvedence Emila, amerického svalovce Freddieho a německého vojáka Karla, manžela Emilovy dcery, se kterou už stihl zplodit syna. Každý z nich má přitom dost pádný důvod, proč se prodírat vším válečným utrpením a hrůzami. Anna se snaží zachránit svého otce, Freddie baží po pomstě, Karl se chce vrátit ke své rodině a Emil se snaží zachránit Karla.

Osudy všech čtyř hrdinů se postupně proplétají a dávají vzniknout velmi zajímavému příběhu, který se nesnaží ohromit nějakými šokujícími zvraty nebo extrémní úmrtností zúčastněných postav, ale spíše skromným, avšak v mnoha ohledech geniálním stylem vyprávění a dojemnými okamžiky v kontrastu s hrůzostrašným konfliktem. Valiant Hearts prostě a jednoduše hraje na city a většinou se mu to daří velmi dobře. Věřím, že dokáže dojmout opravdu každého.

Ruku v ruce se sledováním osudů všech postav jde pravděpodobně nejvýraznější prvek hry, a to vizuální ztvárnění. Díky okolo se povalujícím screenshotům snad není třeba zvlášť říkat, že se grafika Valiant Hearts skutečně povedla a navíc hře dodává úžasnou atmosféru a místy i lehce satirický a humorný nádech. Celou hrou vás sice doprovází hlas vypravěče a občas i hlavních postav, ale většinou je veškeré dění ve hře znázorněné pomocí stylových cut-scén a klasických komiksových bublin s mnoha symboly.

I zde však vládne snaha o trochu citu, takže nečekejte ten typ humoru, který předvádí třeba Haškův Švejk, taktéž zasazený do doby první světové války. Tady humor namísto ztvárnění naprosto absurdních scén sází na odlehčené pojetí vážných věcí, u kterých si ale stále uvědomujete, jaký je to vlastně hnus. Většinou však odlehčené pojetí přeci jen ustupuje do pozadí, protože zlehčování chemických útoků, stesku po synovi nebo kosení vojáků kulometnou palbou a artilerií jde přeci jenom docela ztuha. Čeká vás tedy spíše vážné pojetí jen s občasnou příměsí nadsázky, což mi osobně dokonale vyhovovalo. Navíc, čím více postupujete hrou, tím je toho veselí méně.

,,Grafika se skutečně povedla a navíc hře dodává úžasnou atmosféru a místy i lehce satirický a humorný nádech."

Čtyři bez tanku a pes

Valiant Hearts ale naštěstí není jen o příběhu a grafice. Hratelná náplň působí především jako mix jednoduché plošinovky, adventury a logické hry. Většinou tak zkoumáte prostředí a snažíte se řešit všechny možné logické problémy, které zpravidla vyžadují vyhledání a správné použití určitých předmětů a všímání si všeho důležitého na scéně.

Většina rébusů je navržená dostatečně rozumně, aby vám leckdy chvíli trvalo vymyšlení správného řešení, ale abyste se zároveň necítili frustrovaní vysokou obtížností. A pokud byste se vážně někde zasekli, jednou z pár minut vám hra může předhodit drobnou nápovědu spočívající v obrázku naznačujícím správné řešení. Hádanky tak zpravidla představují solidní a navíc opodstatněnou herní náplň, navíc oživenou přítomností úžasně zpracovaného psa, kterému můžete často dávat povely a řešit s jeho pomocí komplexnější rébusy. Navíc jde prostě o skvělého společníka, kterého není těžké si zamilovat, a to navzdory faktu, že při snaze o jeho komandování vám může ovládání v některých případech pěkně zamotat prsty. Což je poněkud zarážející, protože Valiant Hearts ovládáte jen minimem kláves či tlačítek, ale stejně občas ovládání působí trochu neohrabaným dojmem.

Ale vraťme se k hádankám. Sluší se totiž říci, že ve čtvrté a zároveň poslední kapitole už to tvůrci trochu přepískli a některé hádanky spojené s prostředím postrádají smysl. Někdy to skoro vypadá, že se designéři ani neobtěžovali používat zdravý rozum. Příkladem je třeba jistý incident uvnitř plynem zamořeného domu, kdy jsem až nepříjemně dlouhou dobu bloudil jedním podlažím bez jakékoliv vidiny postupu, abych nakonec zjistil, že je třeba vylézt na žebřík, který jsem už jednou použil a který nejevil žádnou známku další důležitosti. Opravdu by mě nenapadlo, že i když vede do míst, které už jsem dávno prozkoumal, je třeba na něj znovu vylézt, což spustí scénu vedoucí k dalšímu pokroku ve hře.

V takových okamžicích se ani nápověda neobtěžuje vám pomáhat a ukazuje maximálně výjevy ze situací, které už máte pár minut za sebou. A tenhle případ není jediný, poslední kapitola z hlediska hratelnosti obsahuje víc nesmyslů a zbytečných záseků, než by bylo zdrávo. Výjimkou nejsou v poslední kapitole ani bugy, které by neměly nijak výrazně narušit vaše hraní, ale dobrému dojmu také nepřispívají. Třeba v momentě, kdy skupina vojáků v zákopech společně se mnou narazila na minu a následně jsem už jen sledoval, že má postava umřela, ale ostatní se prostě jen živí propadli zemí. A to navíc v případě, kdy ta mina ani vybouchnout neměla, protože jsme od ní byli dost daleko. Přesto však vážně nemůžu říct, že by bugy představovaly velkou překážku, jen jsou prostě otravné.

I na tank vlastně dojde

Valiant Hearts ale nesází jen na váš rozum a logický přístup a obsahuje také pár akčnějších pasáží, v nichž usednete za volant auta s cílem uhýbat mnoha překážkám na silnici, občas se dostanete i k ovládání tanku se vším, co k tomu patří. Nemluvě o občasných bossfightech a stealth pasážích, při nichž lze majznout nějakého toho nepřítele vařečkou či pěstí po hlavě. Trochu stranou pak stojí možnost a často i nutnost léčení zraněných vojáků v roli Anny, které je zpracované pomocí jednoduchých quick-time eventů vyžadujících stisk správných směrových kláves ve správný čas. Obyčejně quick-time eventy nenávidím, ale musím uznat, že v případě Valiant Hearts nejsou udělané špatně a dávají smysl, ačkoliv jich je v některých částech hry možná až příliš.

Tvůrcům se každopádně podařilo namíchat obstojný, ale přeci jen trochu obyčejný koktejl hratelnosti plný hádanek a zmíněných akčních a stealth pasáží, který je navíc ještě trochu zpestřený možností hledat v prostředí stovku sběratelských předmětů. A pokud máte rádi historii a chcete se o tématech zobrazených ve hře dozvědět více, můžete v menu omrknout série dobových fotografií a s nimi spojený informativní text. Je tak opravdu škoda, že vše kazí odbytá hratelnost čtvrté kapitoly, při jejímž procházení jsem si nejednou přál, aby už byl konec. Což znamená ještě větší problém, protože další významná chyba Valiant Hearts je délka hry, která u mě nepřesáhla pět hodin. A jakmile člověka tak krátká hra nutí doufat v konec, nastává docela hloupá situace, která navíc škodí i příběhu.

V rytmu kanonády

Celou hrou váš každopádně provází skvěle zpracovaná hudba. Soundtrack Valiant Hearts čítá širokou škálu skladeb od teskných klavírních stop přes národní hymny až po známé nebo alespoň povědomé skladby, které excelují především při zmíněné jízdě autem, kdy se dění na silnici odehrává v rytmu doprovodné skladby. Jedná se tedy o jistou obdobu oblíbených hudebních levelů v Rayman Legends. I hudba a celkové ozvučení ale velmi často a úspěšně přispívá k emotivnímu ději a atmosféře, ať už jde o atmosféru večerní Paříže, deštivého zajateckého tábora, zasněžených plání nebo zašpiněných a rozbombardovaných zákopů.

Ačkoliv se stále všude možně vedou debaty, zda se hry dají považovat za umění, troufám si říct, že Valiant Hearts by se dalo zařadit mezi argumenty svědčící v jednoduchou odpověď "ano, dají". Najdeme tu velmi emotivní a působivý příběh, úchvatné grafické ztvárnění, skvělé ozvučení a solidní hratelnost, která by ale přece jenom mohla nabídnout pestřejší zážitek, a to nemám na mysli jen čtvrtou kapitolu, kterou jsem v tomto textu tolikrát kritizoval. Nezapomínejme ani na krátkou herní dobu a občas krkolomné ovládání. V tom je zkrátka jistá potíž tohoto počinu. Valiant Hearts se vás snaží spíš dojmout a poučit, než aby vás chtěl skutečně zabavit. Posuďte sami, jestli je to pro vás nějaká překážka.